Každá matka je něčí dcera
K pochopení, kdo jsem, potřebuji i poznání, odkud pocházím a jaká tajemství skrývá naše rodina.
Jsem dcerou víc než padesát let, ale teprve nedávno jsem si uvědomila, že moje pocity dcery jsou pro mě unikátní a vzácnou příležitostí k pochopení jednání mých dospělých dětí.
Okamžik poznání způsobilo vyjádření Jiřiny Šiklové, že naše štěstí nejenže nesouvisí s blahobytem (pro čtenáře Psychologie.cz žádná novinka), ale nestačí k němu ani dobré mezilidské vztahy (to bylo překvapení pro mě): dalším důležitým faktorem našeho štěstí je pocit, jak se vyrovnáváme s očekáváním, které do vás vkládají rodiče.
Bingo. Najednou mi totiž docvakly další souvislosti.
Největší osobnost našeho života
Když jsem byla malá, moc jsem si přála, aby moje maminka říkala: “Ty jsi moje nejchytřejší, nejmilejší a nejhodnější holčička.” Vnímala jsem její pochvalu jako potvrzení, že naprosto splňuji její očekávání. Hmm, ale tak často, jak jsem potřebovala, jsem to zase neslýchala.
Je možné, že jsou někde ve mně bílá místa, a ať dělám, co dělám, jejich zaplnění mi stále chybí? Anebo – abych byla přesná – už od dětství mám pocit, že mi stále od rodičů něco chybí. Je těžké si přiznat, že ve skutečnosti už nejde o mé rodiče a o jejich případné nedostatky v mé výchově. Dnes jde jen a jen o mé pocity a o to, jak se s nimi vypořádám.
Nerada to říkám, ale moje děti nejsou geniální. Jsou totiž z velké části jako já a z druhé velké části jako jejich tatínek.
V každém případě maminka byla největší osobností mého života. Jednou z největších osobností mých dětí budu asi já. Už téměř třicet let kromě role dcery vykonávám i roli matky. Když se moje děti narodily, věřila jsem, že jednou budou geniální, superúspěšné a šťastné.
Nerada to říkám, ale moje děti nejsou geniální. Jsou totiž z velké části jako já a z druhé velké části jako jejich tatínek. Potom se tam ještě záhadným způsobem pletou babičky, dědečkové a bohémští strýčkové. A tak se stále (už 30 let) učím vyrovnávat se s rozporem mezi mým očekáváním a jejich skutečným jednáním. Tedy vlastně s pocity, které u toho mám.
Asi i moje děti v sobě stále nosí bílá místa. Vlastně mě nikdy před tím nenapadlo, jak těžké břemeno očekávání jsem jim pověsila na záda a přitom jsem je nevybavila žádným super genetickým předpokladem.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..