Kastrace ve vztahu

Tyto ženy jsou velmi samostatné, zvyklé se o sebe postarat samy. Život drží pevně ve svých rukách, mají potřebu vše řídit a kontrolovat, jednoduše protějškům nedovolí se vůči nim chovat jako muž, nedají mu k tomu prostor. Tím pádem přebírají jeho roli na sebe a tzv. muže kastrují – v přeneseném slova smyslu je zbavují jejich mužství na psychosociální rovině.

Muži se tomuto mohou buď vzpouzet, nebo přijímají pasivní roli, kdy vše zařizuje a o všem rozhoduje žena a plní tak roli muže ve vztahu. V počátcích vztahu to muže snadno odradí, jelikož se cítí zbavován svých kompetencí. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu a může to být jedna z příčin, proč jsou dnešní atraktivní, inteligentní a schopné ženy single. Žijí si svůj život, ve kterém si musí vše zařídit samy, a když se objeví někdo, kdo by v jejich životě převzal mužskou roli, nedovolí mu to.

Některé vztahy jsou na takové dynamice postavené, tedy že žena je „generál“ a muž plní příkazy, samozřejmě v nadnesené formě. Poměrně časté je to u žen, do kterých bychom to neřekli, jelikož mimo partnerský vztah vystupují submisivně, mnohdy tiše a neprůbojně. V rámci vztahu jsou to však ony, kdo rozhodují a většinu záležitostí řídí, ač to tak na první pohled nemusí vypadat.

Další rovinou, na které ženy mohou zbavovat muže jejich mužnosti, je mnohdy choulostivé téma výše výdělku, potažmo postavení v rámci zaměstnání. Dnes už není neobvyklé, že má žena vyšší příjem než její partner nebo zastává vyšší a prestižnější pozici. Setkala jsem se s názory, že tuto skutečnost muži těžko „skousávají“. I tímto způsobem totiž mohou být „kastrováni“ a tím se cítit ve své roli ohroženi, což může vést k dusné atmosféře ve vztahu a mnohým nedorozuměním.

Jako máma a táta

Naše schopnost navazovat partnerské vztahy se utváří již v raném dětství. Když dítě dospěje do věku tří až pěti let, je jeho vývojovým úkolem identifikovat se s rodičem stejného pohlaví, aby si vytvořilo obrázek, jak ve své pohlavní roli fungovat. Nejdříve si však vůči němu musí prožít žárlivost, hostilitu a nenávist, aby do této fáze mohlo dorůst.

Zaujetí až fascinace rodičem druhého pohlaví je přirozeným jevem ve zdravém vývoji psychiky dítěte. Princip je jednoduchý: synové sehrávají boj s otcem o přízeň své matky (známý Oidipův komplex) a dcery naopak souboj se svou matkou o získání náklonnosti a pozornosti svého otce (komplex Elektřin).

Život přináší různá úskalí a situace, které mohou tento přirozený proces narušit a zanechat ve struktuře osobnosti stopy, jež se budou v životě dotyčného prolínat a budou ovlivňovat zejména oblast jeho vztahů.

Vyústěním zdravého zpracování tohoto komplexu je ztotožnění se s rodičem stejného pohlaví a tím i přijetí své pohlavní role. Celý proces je také důležitou podmínkou pro separaci od rodiče opačného pohlaví.

S konceptem Oidipovského komplexu přišel Sigmund Freud v rámci svého výkladu vývoje lidské psychiky. Sám byl o jeho existenci naprosto přesvědčen. Je však na místě na něho nahlížet jako na možný výkladový rámec, zdroj inspirace, který nám může pomoci nahlédnout některé aspekty našeho vývoje z jiného úhlu pohledu.

Synové proti otcům

Syn podle Freuda přirozeně soupeří s otcem o přízeň a náklonnost matky. Jelikož si syn jako malé dítě uvědomuje, jak velkou převahu a sílu otec má, pocity nenávisti v sobě potlačuje, zapuzuje je, protože si je vědom, že tento boj prostě nemůže vyhrát – jak po stránce fyzické, tak po té psychické. Otci nestačí, nejsou rovnocenní soupeři.

Vzrůstá v něm vůči otci nepřátelský postoj, podporovaný různými situacemi, které potvrzují oddělenost dítěte od dospělého světa – například když si rodiče potřebují o něčem sami promluvit, otec odešle syna do jiného pokoje. Syna bodne osten žárlivosti, chce mít maminku jen pro sebe, ale ze své pozice na to nestačí. Za své pocity se stydí, odmítá je, má z nich strach.

Oidipovský komplex je vyřešen v té chvíli, kdy chlapec přijme svou roli a místo a nechce již nahradit svého otce ve vztahu ke své matce. Uvědomí si a zvnitřní prožitek, že na to nemá kapacitu, že toto místo je již obsazeno a jemu náleží místo jiné. Ideálně by mělo docházet k tomu, že se syn identifikuje se svým otcem, bere ho jako vzor a ví, že když bude „stejně dobrý“ jako on, jednou bude mít také takovou partnerku, jako je jeho maminka.

Oidipus ve vztazích

Nevyřešený Oidipovský komplex se může projevit v podobě „mamánkovství“, jehož podobu všichni známe. Vztah s „mamánkem“ (nebo s jeho ženským ekvivalentem „tatínkovou holčičkou“) není vůbec jednoduchý, protože je tvořen třemi osobami – ženou, mužem a jeho matkou (případně mužem, ženou a jejím otcem).

Muži uvíznutí v nedořešeném Oidipovském komplexu svou matku stále obdivují, mají ji na piedestalu a ani sebedokonalejší partnerka se jí nikdy v jejich očích nemůže vyrovnat. Dotyčný je závislý na matce a na jejím názoru, má potřebu diskutovat s ní vše, co se v jeho životě děje; často o důležitých věcech rozhoduje se svou matkou a partnerku vynechává.

Pro druhou stranu je tato situace samozřejmě velmi náročná: tento boj nemůže nikdy vyhrát, takže záleží na tom, jak se k celé situaci postaví. Vyhradit se vůči partnerově matce znamená postavit se na hodně tenký led.

Nedořešený Oidipovský komplex se může projevit i prostřednictvím vstupování do „tříčlenných“ vztahů. Daný muž stále opakuje situaci z rodiny, kdy s matkou a otcem tvořil triádu. Vybírá si tedy zadané ženy a odehrává si znovu situaci, kterou zažíval v dětství, kdy bojoval s otcem o svou matku.

Abychom byli genderově vyvážení, stejná situace se může objevovat i ve vztahu dcera – otec. Ženy, které nevyřešily svůj Elektřin komplex, chorobně ulpívají na svém otci, představuje pro ně modlu, dávají mu přednost před svým partnerem, který v jejich očích (ať se snaží sebevíc) nikdy nedosáhne kvalit jejich otce.

Kastrační komplex

A jak tedy podle psychoanalytické teorie vzniká zmiňovaný kastrační komplex? Okolo tří let věku si děti začínají všímat, že jsou jejich těla odlišná, že chlapečci mají „něco navíc“ oproti holčičkám. Toto zjištění vede k pozorování a zkoumání opačného pohlaví a také k přemýšlení o tom, proč tato odlišnost existuje. Dětská mysl samozřejmě není schopna tuto rozdílnost pojmout, a tak vytváří různé teorie.

Chlapci mohou dojít k závěru, že dívky byly vykastrovány – nejsou ještě schopni nahlédnout to, že jejich pohlavní orgán není viditelný, a v důsledku toho se začnou obávat toho, že budou vykastrováni také. Zažívají zřetelnou úzkost.

Tento strach je poté vztažen na jejich otce, protože v něm vidí hrozbu z toho důvodu, že chtějí obsadit jeho místo vedle matky. Bojí se, že otec odhalí jeho záměry, prokoukne jeho skryté tužby a potrestá ho za ně – vykastruje. Tento strach vede k potlačení skrytých přání ohledně matky: syn přestává s otcem bojovat a vnímat ho jako soka a následně může dojít k identifikaci s ním.

Téma Oidipovského či kastračního komplexu je dnes často považováno za překonané a jeho podstata na první pohled vypadá jako přitažená za vlasy. Ať tomuto konceptu věříme, nebo ne, stále přitahuje pozornost a iniciuje mnohdy bouřlivé diskuse. Rovněž může být zdrojem inspirace a podnětů k hlubšímu náhledu na sebe sama.