Kandidát na depresi

Pod označením deprese se skrývají pocity smutku, prázdnoty, beznaděje, bezmoci, pocity selhání či viny, nespokojenosti se sebou a se situací, ve které se nacházíme, sebelítost, pocity opuštěnosti, samoty, frustrace. Tyto pocity jsou pro nás nepříjemné až paralyzující.

Vznikají tím, že se naplní, nebo nenaplní naše očekávání. Např. při rozhovoru očekáváme pozornost. Když nám ji druhý nevěnuje, cítíme zklamání či hněv. Když nám ji věnuje, máme radost, že nás vyslechl. Takto vznikají naše pocity. Jaká očekávání má tedy člověk s depresí? A je si jich vědom?

Ve většině případů ne. Nejsme si obvykle vědomi ani našich vzorců chování, ani pocitů. Někdy si jich všimneme, když jsou výraznější, než obvykle bývají, nebo když nás přivedou do situace, která se nám nelíbí. Neznáme vlastní myšlenkové pochody, touhy, nejsme si vědomi svých přesvědčení nebo očekávání. Možná namítnete, že přece víte, že toužíte po novém autě. Víte ale, jaká hodnota se vám koupí naplní? Proč si auto chcete koupit?

Léčit příčinu, ne následek

Léčba deprese by měla spočívat v první řadě v uvědomění si a pojmenování našich vnitřních procesů. V porozumění sobě a způsobu svého myšlení a chování. V pojmenování pocitů. Ty jsou důležitými signály, které nás dokážou navigovat v životě, jako to dělají kontrolky v autě. Když porozumíme svým pocitům, budeme vědět, kdy natankovat, kdy dolít olej, vyměnit žárovku.

Když člověk s depresí vyhledá pomoc, očekává, že se deprese co nejrychleji zbaví. Často proto vyhledá pomoc, při které dostane léky – antidepresiva. Není to ale léčba příčiny. Antidepresiva zmírní nebo odstraní pocity (signály), které depresi provázejí. Dokážou tím vrátit člověka „zpět do života“. Neléčí však příčinu. Neřeší, jak tento stav vznikl.

A když se cítíme lépe, nemáme už potřebu zaobírat se tím, co k tomuto stavu vedlo, je to přeci za námi. Je to opravdu tak? Do depresivního stavu nás přivedly vzorce myšlení a chování, limitující přesvědčení o sobě a světě kolem nás. A ty léky rozhodně neodstraní ani nezmění.

Proto je důležité porozumět sobě samému, porozumět svému způsobu myšlení a chování, pojmenovat a změnit svá limitující přesvědčení. Jedině tím je možné uvolnit kapacitu k tomu, aby byl člověk schopen uvědomit si svá skutečná vnitřní přání a cíle. A uskutečnit změny v životě, které mu přinesou dlouhodobou spokojenost a vyrovnanost.

Co chci, když ne depresi?

Často vám lidé s depresí řeknou, že ji už hlavně nechtějí. Chtějí být vyrovnaní, v harmonii, fungovat. Jak toho dosáhnout? Vyrovnanost ani harmonii si v krámě nekoupíte. A když se jich zeptáte, co by tedy chtěli, odpověď je nevím. Nebo co by chtěli změnit? Vždyť já si nemám na co stěžovat. Měl bych být spokojený. Mě nic netrápí.

Za tím vším jsou limitující přesvědčení, která nám nedovolí chtít víc než doteď. Připustit i to, co bylo doposud pro nás nemožné. Jsou to omezení, která nám nedovolují uskutečňovat naše opravdové touhy, ať už vědomé, nebo zatím nevědomé. V podstatě bychom mohli být depresi vděční, že obrací pozornost k nám samým a nutí nás, i když nepříjemným způsobem, udělat změny v životě, které povedou ke kvalitnějšímu a plnohodnotnějšímu životu.

Léčba deprese psychoterapií trvá déle. Většinou znamená výrazné změny v životě člověka. A tím pádem i nejistotu. Je potřeba vynaložit úsilí, abychom vystoupili z komfortní zóny. A i když je deprese stav nepříjemný, máme v něm jistotu toho, co dostaneme. Při změnách se musíme konfrontovat se sebou, s okolím. A komu by se to chtělo?

Dovolte si nebýt perfektní

Často je možné se setkat s depresí u lidí, kteří jsou výkonově orientovaní a perfekcionisté. Nastavují si cíle, které těsně před dosažením změní. Jako kdybyste běželi maraton a na čtyřicátém kilometru si řekli, že poběžíte dalších deset kilometrů a pak dalších deset a tak dále. Nikdy tedy nedosáhnete pocit uspokojení. Dochází k neustále nespokojenosti, která je frustrující.

Pak nastává otázka, nakolik vůbec je takový člověk se sebou spokojený a nakolik si může dovolit být se sebou spokojený? Často si tímto potvrzujeme naše přesvědčení, že nejsme dost dobří, že bychom se měli víc snažit.

Na naše přesvědčení o sobě, že nejsme dost dobří nebo že nejsme něčeho hodni, nasedá i destruktivní chování ve vztazích. Třeba setrváváme ve vztahu, který pro nás není vyhovující, nesplňuje naše požadavky. Možná ani nevíme, co od vztahu očekáváme. Přesto v něm setrváváme např. ze strachu ze samoty.

Když je toto naší motivací, jak kvalitní takový vztah může být? Jak velké uspokojení může přinést vyhýbání se něčemu? Možná je to dlouhodobý strach a nespokojenost, které vedou k trvalé frustraci. Často to skončí tím, že přece jenom sami zůstaneme, a potvrdí se naše přesvědčení, že nejsme hodni, aby nás někdo miloval. A tak pokračujeme ve svém bludném kruhu.

Využívejte celý web.

Předplatné