Kamarádka úzkost

Říká se, že třísku v oku bližního vidíme, břevno v oku svém ne. A s úzkostí se to má dost podobně. Určitě znáte někoho, kdo je úzkostný. Vaše matka se pořád o všechny bojí a otec má na všechno sjednané tři pojistky. Sousedka obléká psovi kabátek, i když vy chodíte ještě v tričku. Kolegyně v práci je napojená na web kamery ze školky svého syna.

Vy nic takového neděláte, tak jaká úzkost. Vy máte pro svoje počínání velmi dobré a velmi logické důvody. Váš pes měl totiž vloni zápal plic, takže samozřejmě bere celoročně vitamíny a na syna si ve škole zasedli, takže to nahrávací zařízení pro jistotu nosit musí. A jsme u třísky a břevna. Tyhle mimikry jsou její nejhorší vlastnost. Hrozně ráda se totiž přestrojí za nezbytnost nebo nutnost.

Úzkost vám nebude znemožňovat běžné fungování nebo vás nutit chovat se podivně. Už proto, že ve většině případů jde o vzorec z rodiny. Pokud máte dojem, že matka nebo otec rozhodně úzkostí trpí, aniž by to nějak aktivně řešili, tak si nenamlouvejte, že vám se to vyhnulo, ale spíš hledejte, kde se to projevuje.

Úzkost je totiž takový filtr, kterým se koukáme na svět většinu času. Takže o něm vlastně nevíme. A najdeme spoustu důvodů, proč jsou věci přesně tak, jak je vidíme. Že ty důvody nám našeptává naše kamarádka úzkost, to už si ale nevšimneme. Většinou totiž naprosto perfektně zapadají do našeho světonázoru, takže nás nenapadne je zpochybňovat. Varovné signály ale přece jen existují.

Tady je pár situací, u kterých by vám měla začít blikat varovná kontrolka, pokud se v nich najdete, a měla by vás úzkost začít zajímat blíž:

• Pozorujete úzkostné projevy u jednoho nebo obou vašich rodičů.
• Máte pocit, že věci, které ostatní zvládají úplně lehce, vás stojí spoustu energie.
• Objevují se vám stěhovavé bolesti po těle, ač jste dle lékařů zdraví – nejčastější kritickou oblastí jsou bedra a okolí srdce, včetně dušnosti.
• Pozorujete u sebe sklony k rigiditě v chování i v myšlení.
• Nemáte rádi náhlé změny v plánech a dokáže vás to doslova paralyzovat.
• Jste často unaveni bez zjevného důvodu.
• Občas vás bez zjevného důvodu přepadne „špatný pocit“ nebo předtucha něčeho negativního.
• Určitá část vašeho života degraduje, přestože jí věnujete dostatek pozornosti (například zhoršující se vztahy v rodině nebo pracovní situace).
• Máte silnou potřebu nalezení „jistoty“ nebo „čemu věřit“.
• Varovná je také silná potřeba kontroly spojená s neschopností odpočívat.
• Velká závislost na zpětné vazbě od okolí a potřeba ocenění.
• Nedokážete „vypnout hlavu“, zejména v noci kvůli tomu často nespíte.
• Hodně vašich aktivit se děje hlavně na úrovni myšlení, plánování a mentální činnosti, ale hmotná realizace pokulhává.
• Je pro vás těžké navazovat nová přátelství nebo se aklimatizovat v novém kolektivu.
• Nějak se vám ze života vytratila radost a prostá potěšení.

Samotné označení „úzkost“ je velmi trefné, protože skvěle popisuje, co se děje. Zužuje se nám životní prostor. Nejhorší na tom je, že si ho vlastně zužujeme nevědomky sami.

Příliš velký dům

Představte si situaci, kdy bydlíte v krásném velkém domě, který skýtá spoustu možností. Ale je dost velký, a vy tedy musíte najít způsob, jak ho pro sebe nejlíp využívat. Podíváte‑li se na situaci prizmatem úzkosti, zjistíte, že na zahradě je spousta práce a jsou tam stejně klíšťata. Tři koupelny nepotřebujete ani náhodou, ten velký pokoj je zase plný pavouků, severní veranda je příliš studená a ve sklepě je vlhko.

To je docela logické, ne? Kdo by se vám mohl divit… Však je to takto pohodlnější a příjemné. Co na tom, že je půlka domu pryč, však by s ní byly jen problémy. Pak se vám pokazí topení v ložnici a však co, místa je ještě dost a oprava by byla zbytečně drahá. A ten nábytek v knihovně se vám nikdy nelíbil a na čtení stejně není čas.

A pak se jednoho dne probudíte ve svém krásném velkém domě, ve kterém bydlíte v jedné místnosti, protože to postupné zužování pořád vypadalo jako celkem dobrý nápad a logické řešení situace. Jenže najednou už se to tak skvělým nejeví, všude chaos a přecpáno věcmi, a jak se vlastně stalo, že žiju skoro jako bezdomovec, kam to celé zmizelo…?

Podobným způsobem v důsledku úzkosti nakládáme se svým životním prostorem. Nevšimneme si, že věci řešíme tak dlouho nikoliv proto, že jsme pečliví, ale proto, že máme strach se pustit do něčeho nového. Nebýt zbrklý je přece správně, kdo by vám to mohl vyčítat. Co na tom, že se nám nelíbí v práci, vždyť jsou tam přece dobré peníze. No dobře, až tak dobré možná ne, ale copak by to bylo jinde lepší?

V situaci, kde by byla jinak byla spousta možností, vidíme jednu, a ta vážně není dobrá. A když nám někdo navrhne další, dovedeme mu velmi logicky vysvětlit, proč to bude lepší nechat, jak to je.

Ta logičnost je jedním z největších nebezpečí úzkosti. Když nebudete chodit ven, protože tam jsou draci, dřív nebo později vás někdo přesvědčí, že by s tím bylo fajn něco dělat. Když nebudete skoro vycházet, protože makáte na tom novém projektu (už třetí rok) a navíc na tom nejste úplně zdravotně nejlíp, takže na sebe musíte být opatrní – dá se těžko namítnout něco, na co byste neměli logickou odpověď.

Jak z úzkých

Dobrá, možná se tedy můžeme začít bavit o nějakých náznacích úzkosti. Jak poznáte, jestli je opravdu čas s tím něco zásadnějšího dělat? Udělejte si revizi toho, co děláte a jak se rozhodujete. A hledejte, v kolika případech je motivací strach nebo obava. A kdy je za tím skutečně čistá radost a potěšení. A ne, nikdy tam není obojí, protože se nemůžete zároveň bát a cítit štěstí. Něco je silnější.

Když si představíte, že jsou všechny vaše potřeby naplněny, že tu není nic, co „musíte“ – co z toho, co děláte, budete dělat dál, protože vám to prostě přináší radost? Určitě se nemusíte čistě jen bavit, ale mělo by to být tak nějak vyrovnané. Pokud v 90 % případů řešíte nějakou obavu, pak to znamená, že strach je daleko silnější motivace, než si připouštíte, a že kamarádka úzkost vám každou chvíli nakukuje přes rameno, nebo se dokonce převlékla za váš „vnitřní hlas“.

Úzkost je dost proradná kamarádka, protože nás často nutí lhát si do kapsy a vymýšlí obskurní, ač logicky vypadající důvody, proč něco nejde nebo naopak to nelze jinak. Proto je těžké být na ni sám. Pokud nabudete dojmu, že vás někde brzdí úzkost, dobrý terapeut vám umí cestu velmi zefektivnit. Profesionální zpětná vazba je tady skoro nezbytnost, protože „provozní slepota“, kterou úzkost navozuje, je obrovská.

Víc než jindy platí, že tady vám terapeut musí sednout lidsky. Protože pracovat s úzkostí jen na vědomé úrovni prostě nestačí. Potřebujete prožitek, který úzkost doslova neguje – tím je prožitek bezpečí. My ale žijeme většinou v naprosto bezpečném světě, nemusíme nikde bojovat o život a většina nebezpečí se odehrává v naší hlavě. I to je živnou půdou pro úzkost, protože kdyby nám skutečně něco hrozilo, nebude na úzkost prostor. Naše fyzické přežívání je tedy bezpečné dostatečně, proto se musíme obrátit k emocím.

Bezpečné prožívání emocí je naopak něco, co zná málokdo z nás. Už od dětství přichází v reakci na naše emoce spousta nepříjemných a bolestných reakcí – od neuznání přes pohrdání až k vyloženému ponižování, jeho dokonce trestu. Naučíme se, že dát najevo emoce nemusí být vždy dobrý nápad, a mnoho z nás situaci, kdy jsou naše emoce láskyplně přijaty a respektovány, nezažilo vlastně nikdy. Najít cestu do emocionálního bezpečí je při vyrovnávání se s úzkostmi naprosto klíčové. Proto by měl být vaším terapeutem člověk, u kterého to budete cítit.

Co můžete udělat sami

Hodně pro své emocionální bezpečí ale můžete udělat i sami. V první řadě se naučte rozpoznávat, kdy vám úzkost sedí na rameni. Ona tam nemusí být úplně pořád, ale když tam je, poznáte to podle intenzity, se kterou vám vnucuje jediný správný pohled na věc. Naučte se to vnímat jako signál, že právě tady se máte o nějaký jiný přístup pokusit a demaskovat emoci, která se v situaci schovává.

Často pomůže obrácená perspektiva. Je vám špatně před každým jednáním s vaším nadřízeným, protože máte pocit, že vámi manipuluje a vysmívá se vám? Zkuste se na to podívat tak, že co když jste to vy, kdo ho děsí, koho potřebuje dostat pod kontrolu, protože se cítí slabší. Neřešte, jak to je „objektivně“, ale pozorujte, co se v takové chvíli vynoří za emoce na vaší straně.

Jak se cítíte jako „ten silnější“? Možná vůbec ne tak dobře, jak byste čekali. Možná zjistíte, že vám pozice oběti vyhovuje, protože je bezpečnější. A je bezpečnější proto, že jste kdysi dávno udělali zkušenost, že prožitek síly a radost z ní byl označen za nevhodný nebo i potrestán. Proto vám úzkost našeptává, že bude lepší se stáhnout a nepouštět tyhle „nevhodné“ emoce a projevy ven.

Najednou zjistíte, že problém vlastně není ani tak váš nadřízený (byť je to možná skutečně pěkný pitomec) jako vaše staré vzpomínky a zkušenosti, které jste dosadili za normu a měřítko všech svých věcí. A zapomněli, že ten, kdo vás tehdy trestal nebo odmítal, už dávno nad vámi tuhle moc nemá.

A nejdůležitější věc – to, před čím vás úzkost „chrání“, není nebezpečí, ale život sám. Ano, nelze ho mít plně pod kontrolou, je nevypočitatelný a přináší nečekané věci. A dokonce vždy končí smrtí. Ale právě v tom je jeho největší krása a potenciál.

Vyhledávejte situace a místa, kde cítíte život v jeho nejryzejší podobě. Přírodu, zvířata, malé děti… Nechte se vtáhnout zpět do doby, kdy jste ještě neměli strach prožít to, co skutečně cítíte, a vyjádřit, kdo opravdu jste. Kdy jste cítili tu důvěru, že můžete a že jen tak je to v pořádku.

Možná už to je strašně dávno, možná to trvalo jen krátce, ale je to tam. A střípky toho jsou pohřbené pod nánosy balastu, které tam nanosila právě úzkost. Vypadají nedůležitě a nicotně, ale jsou tím nejcennějším, co máte. Dejte si tu práci a najděte je. Umožní vám postupně vytlačovat úzkost stále víc a nahrazovat ji skutečným žitím. A možná, jednou, pak zmizí docela.