Kam se poděl můj život

Cítím v tom jistou nostalgii: strach, že se už nevrátí, co jsme prožili a co bychom snad chtěli prožít podruhé. Lítost, že jsme to neprožili dost intenzivně – nedívali jsme se dostatečně jasně, neposlouchali pořádně, neosahali si a neochutnali všechny ty momenty až do dna. Bojíme se, že jsme něco promeškali. Děti, co vyrostly, prázdniny, které utekly, vztahy, jež pominuly.

Když si takto promítnu možné důvody, proč se povzdech nad plynoucím časem opakuje v hovoru tak často, rozplývá se má nelibost způsobená dojmem, že mluvčí používá prázdné fráze, a probouzí se ve mně spíše soucit s celou podstatou člověka a s pomíjivostí, která prostupuje vším.

Být v životě přítomen

Přijmeme‑li tuto hypotézu, dostaneme se rychle k podstatě: strachu z konce, smrti, nebytí. Na co si to ale vlastně děláme nárok – na „pomalejší“ čas? Nebo snad na nesmrtelnost? Dá se k tomu vůbec nějak přiblížit?

Říkám si, jak by vypadal čas, který neběží, neletí, neutíká. Kdo a jak tohle může ovlivnit? Asi tušíte, kam směřuji: nemusíme se pouštět do teorie relativity, postačí promyslet si, jak se dokážeme zpřítomňovat – sbírat momenty nejen tím, že přes ně profrčíme, a pak se podivujeme, že jsou pryč, ale pozastavit se, načichnout jimi, uvědomit si, že žádný další podobný nebude. On totiž opravdu nebude.

Tím si můžeme vlastně ulevit i od tíhy těch momentů, které prožívat znovu nechceme. Také můžeme plně procítit, že se nezopakují: skončí, protečou, odletí… a díky tomu k nim snad moci pojmout jistou když už ne vděčnost, tak aspoň toleranci. Nemoci, neúspěchy, trable, hádky, konflikty. Každopádně tím získáváme možnost plně se do nich ponořit, nebo je jen prodýchat a konečně nechat jít.

Čas je neúprosný a spřátelit se s touto jeho vlastností skutečně není jednoduché. Jak to děláte vy? Daří se vám říkat si v krásných momentech, u kterých si přejete, aby trvaly navždy: „Je to jenom jednou – teď“, a stejně tak, pouze s mírně změněnou intonací, když je čas prosáklý utrpením?

I já se někdy přistihnu při myšlence, že to všechno nějak uteklo. Až se uslyšíme tohle říkat nebo si jen myslet, třeba si můžeme zkusit uvědomit, co vlastně tato věta znamená, a vzít ji jako memento vědomějšího prožívání, abychom nemuseli litovat, že jsme něco promeškali.

Jak nemarnit čas

Z konkrétních možností, jak to dělat i v mezičase a vyhnout se lítosti nad rozlitým mlékem, promarněným časem či zmeškanými příležitostmi, mě napadá:

• Říkejme, co chceme říct. Mít čistý stůl se svými blízkými nám pomůže později nelitovat, pokud bychom to nestihli.
• Jen tak buďme. Někdo medituje, jiný se modlí – podobné metody byly objeveny právě k tomuto účelu a nemusí být zastřešeny žádnou velkou ideologií. Pouze využijme vnitřní ticho a svůj dech, které si s sebou nosíme všude navzdory okolnostem.
• Zaznamenávejme si svůj život. Ano, za sto let (pokud se nezapíšeme do historie vědeckým objevem nebo kariérou filmové hvězdy) budeme všichni již zapomenuti, přesto nám dnešní technologie umožňují pozastavit momenty, ukládat je, sdílet.
• Uvědomujme si, kolik jsme toho stihli, viděli, co nás všechno potkalo. Nemáte žádný velký příběh? Při prohlížení fotek z období lockdownu mě mile překvapilo, co všechno se dá objevovat na několika málo (kilo)metrech čtverečních života, přestože jsme oficiálně nic a nikam nemohli.

Podobné způsoby pomáhají takříkajíc přibrzdit čas či alespoň rozměnit naše zážitky na drobné: uvidět, z čeho všeho se masa „času, který tak letí“, skládá. Třeba nás potom spíš napadne, kolik dnů a hodin jsme už dostali k prožití, čím vším jsme je vyplnili, kolik šťastných okamžiků (které nám mimochodem nikdo neslíbil) jsme dostali darem.

Líbí se mi představa, jak by se naše konverzace změnily, pokud bychom přestali jen bezduše přikyvovat nad podobnými výroky, vzdychat nad nespravedlností světa a nad tím, že za chvíli jsou zase Vánoce (opravdu, slyšela jsem lidi si takhle stěžovat už v červenci).

Říkali bychom třeba: Představte si, sousede, včera jsme vyrazili na výlet, viděli jsme to a ono, doma jsme si hráli, jídlo chutnalo výtečně, vařil manžel, zkusil jiný recept, s mámou jsme se trochu nepohodli, ale potom jsme si to vysvětlili, naučila jsem se něco nového, objevila jsem novou knížku, má přítelkyně, co mi volala, má velkou novinu, mám z ní radost… jaký to byl den!

Dlouho už přemýšlím, co nám brání sdílet životy takto rozmělněné na malé kousky. Je určitě jednodušší si prostě jen postěžovat na necitlivý čas. Třeba ale opravdu potřebujeme sdílet tíhu toho, jak těžké je se zastavit. Může být skutečně náročné všechny ty momenty pobrat a zase je nechat odejít – navíc s vědomím, že nevíme, kolik nám jich ještě bude dopřáno.