Kam s agresí

Kdybychom svou agresi v dětství nezkrotili protichůdnými city, jako je soucit, starost, láska a vědomí toho, co je a není správné, společnost by se rozpadla. Jak napsal Karel Čapek, kdybychom nebyli domestikováni do stavu důvěry a nevěřili lidem, s nimiž jedeme v tramvaji, museli bychom se přitočit zády ke stěně a prskat, abychom ostatní zastrašili. Místo toho visíme pokojně na držadle a čteme noviny, nastavujíce jim svá nekrytá záda. Nejpozději ve školce se učíme, že ubližovat druhým není v pořádku.

Druhá věc je ovšem ta, že svět a život s sebou přináší hromadu věcí, které jsou frustrující. Někdy k vzteku, k zešílení. Věci nejsou, jak bychom chtěli. Z těch malých – myčku se nedaří opravit, dítě už týden odmítá opustit dům a jít ven, doma neustále uklízíte a stejně je všude chaos. Z těch velkých – klima se rozvrací a mezi lidmi jsou dementi, kteří házejí bomby na dětské nemocnice.

To všechno generuje tenzi, vztek, frustraci, napětí. A z nich se rodící agresi. Docela praktické je, jak chytrá je naše psychika. Stačí, ať jsou splněné zhruba tři podmínky:

• Máme dost času sami na sebe.
• Dovedeme cítit a rozpoznat své emoce a podle toho poznat, co potřebujeme.
• Máme vnitřní povolení zabrat místo na světě, být slyšet, mít sílu a cítit to, co cítíme.

Pak už si obvykle samovolně najdeme způsob, jakým tenzi ventilovat. V pohybu a sportu, v hudbě, při stavbě zahradního domku.

Nelze být pořád jen laskavý

Složitější to může být, když některá z podmínek není splněná. Třeba když nás zkrotili až moc, jsme vychovaní spíš k tomu nechat na sobě dříví štípat a násilníkovi nastavit druhou tvář. A agresi nebo vztek tak máme ve své duši zatlačené až do těch nejhlubších sklepení.

Jindy s přístupem k emocím ani s vnitřním povolením je prožívat není problém. Prostě jen přijdou životní kapitoly, ve kterých zažíváte frustrace na rozdávání, ale na její ventilaci skoro není čas a prostor. Typicky rodičovství, ale třeba i intenzivní pracovní zátěž. Třeba máte na starosti malé nezralé bytosti, od rána do večera odbavujete jejich potřeby a požadavky, snažíte se být maximálně laskaví, respektující a vlídní a ani večer si nepopláčete, protože je nechcete vzbudit.

Nebo jdete ráno do práce v jiné pečující profesi jako učitel, terapeut nebo klidně scrum master v IT. Celý den jste profesionální, maximálně laskaví, respektující a vlídní. Pak přijdete domů ke svým dětem a snažíte se opět o totéž. Jenže ono prostě nejde být pořád jenom vlídný a laskavý. Co s tím zbytkem? Kudy půjde ven tenze, frustrace, vztek, agrese?

Podrážděnost, úzkost, pasivní agrese i ztráta nadhledu

Pokud nemáme prostor se poctivě a necenzurovaně pozastavit nad tím, co zrovna teď nejvíc potřebujeme, nepříjemné pocity se můžou někde uvnitř štosovat, vytvářet si tam svoje vytočené černé klubko a prosakovat některým ze způsobů, kterým bychom se pravděpodobně radši vyhnuli.

Pokud jste vznětlivější a emotivnější povahy a stává se vám, že vás emoce přemůžou, může to fungovat jako papiňák. Tlak stoupá, až bouchnete – na děti, na partnera, na podřízené. Často kvůli nějaké hlouposti, o kterou vůbec nejde. Budou z toho zmatení, nebudou rozumět síle vaší reakce vzhledem k tomu, co ji přivolalo. Protože samozřejmě nemohou vidět, že vyléváte agresi za poslední týden. Možná občas budete dělat velká impulzivní rozhodnutí bez dobré rozvahy. Možná se začnete pouštět do riskantních akcí typu rychlé jízdy autem.

Pokud máte naopak silné sebeovládání a tendenci si vše prožívat spíš uvnitř než navenek, může naštosovaná tenze prosakovat ven v podobě pasivní agrese, podrážděnosti, můžete být protivní kvůli každé hlouposti. Začnete ztrácet nadhled a obsesivně řešit věci, nad kterými jste vždycky dokázali mávnout rukou. Ale klidně to zabloudí taky do úzkosti, pasivity a bezmoci nebo do deprese, to když se agrese obrátí dočista proti vám.

Ve zdravé verzi agresi potřebujeme

Ještě jednu věc je potřeba říct k rehabilitaci agrese. Není možné prosperovat bez nějaké schopnosti použít vlastní sílu, zabrat svůj kus místa na světě, upřednostnit sebe před cizími. Samozřejmě, že v sobě chceme rozvíjet laskavost a dobro, nikdy ne krutost a zlo.

Jenže být celistvý znamená vědět, že mám potenciál k obojímu. Když jednu stránku úplně potlačíte, taky nakonec můžete být samaritán, který rozdá všechny své peníze potřebným – a když se vám naskytne dobrá kariérní nebo kupní příležitost, vy ji nevyužijete, protože co kdybyste tím tu možnost sebrali někomu jinému.

V Gestalt Theatre Therapy můžete narazit na velmi zajímavou divadelně improvizační aktivitu na toto téma: Lidé dostanou instrukci, ať hrají zlou královnu. Je řečeno, že pohybem ruky můžete zabíjet ostatní herce, a dokonce že na konci bude vyhlášena vítězná, ze všech nejzlejší královna. Každý pak má tři minuty na to, aby zazářil coby ta nejkrutější verze sebe sama.

Samotný průběh scén je různý. Zažila jsem imaginárně zavražděné děti, uřezané uši, žaláře i výslechy poddaných. Zajímavé ale bývá, co lidé vypráví o vlivu této zkušenosti na jejich další prožívání. Povídají o tom, jak šli cestou domů potmě okrajovou částí Brna a vůbec se nebáli, protože měli stále v sobě dostupnou sílu, hrdost a nezničitelnost zlé královny. Že se další den dokázali vymezit, dát někomu hranici, postavit se sami za sebe.

Pokud jde o mě, v pondělí po víkendovém workshopu jsem prostě „jen“ napsala tehdejšímu nadřízenému, že nemůžu přijmout další práci, že už víc nestihnu. Připadá mi, že to dobře ilustruje, k čemu je nám agrese ve své zdravé podobě: k ochraně nás samotných a toho, co je nám drahé.