Kam jsem došel s tím, co mi …

Chtěla po mně, abych se neprojevoval. Nijak. Chtěla, abych nebyl. Když jsem byl pasivní, trpěla asi nejméně. Konkrétně se její neschopnost přijmout mne projevovala tím, že mě napadala úplně za vše. Za to, co dělám, co říkám, jak vypadám. Napadala mě nepřiměřenou slovní agresivitou a trestala svým absolutním nezájmem, opovržením a odmítnutím.

Matce se povedlo to, o co tolik let důsledně usilovala. Začal jsem mít strach sám ze sebe. Oslabila mě natolik, abych neměl sílu projevovat sebe, své pocity, svá přání a své potřeby, které tak nesnášela.

Start do života

Výsledkem její výchovy bylo, že jsem byl pro život dokonale nepřipraven. Na většinu věcí jsem reagoval opačně, než reaguje většina lidí. Například na pochvalu jsem reagoval agresivitou. Děsil mě úspěch, na snahu druhého spřátelit se jsem reagoval nenávistí.

Nesnesl jsem společnost jiných lidí, nic si neužíval, z ničeho se neradoval, po ničem netoužil. Většinu dne jsem proležel na posteli a koukal do stropu. Roky běžely. Snažil jsem se promrhat svůj život. Neviděl jsem jakoukoliv naději na změnu.

Změna

Vlivem rozvodu s manželkou, na které jsem byl – jak jinak – totálně psychicky závislý, jsem začal usilovat o změnu. Začal jsem si klást otázky: Co když se dá žít jinak? Proč se lidé schází a přátelí?

Prostě mi to nesedělo. Proč by se lidé přátelili a scházeli, když při tom pociťují strach, paniku, vinu? Tak jak jsem to alespoň prožíval já. Museli to mít jinak. Ale jak? A jak toho dosáhnout taky?

Psychologové

Snažil jsem se chovat podobně. První mě napadlo takové chování předstírat. Vypozoroval jsem například, že při pochvale se většina lidí cítí polichocena. To znamenalo, že při pochvale jsem předstíral příjemné emoce.

Psychiatři do mě ládovali jeden prášek za druhým. Kromě toho, že jsem při souloži nedosáhl ejakulace, jsem neviděl žádný rozdíl.

Takhle to ale řešit nešlo. Nejen že mi příšerně vadilo, že mě někdo chválí, ale navíc jsem byl v rozporu s tím, co jsem cítil. Vyčerpávalo mě to. Druhou věcí, kterou jsem vyzkoušel, byl bezpočet psychologů a psychiatrů. Tak to bylo hodně slabé. Většina psychologů pracuje se sugescí. Mělo mi pomoct, že jsem si namlouval, že je všechno v pořádku. Ve skutečnosti ale nebylo v pořádku vůbec nic.

Autogenní tréninky jsem nepochopil. Dodnes netuším, čemu mělo pomoci, že mám těžkou ruku a těžkou nohu. Psychiatři do mě ládovali jeden prášek za druhým. Kromě toho, že jsem při souloži nedosáhl ejakulace, jsem neviděl žádný rozdíl.

Tudy cesta nevedla, ale kudy tedy vede?

Přednáška 24. října 2024