Kam dosahuje vliv dětství?

Vy se mimo jiné zabýváte dětskou psychologií. Jak vnímáte trend odkládání rodičovství? Je pro dítě nějaký rozdíl v tom, zda ho jeho rodiče měli ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti? Rozdíl zde jistě bude, ale myslím si, že více záleží na osobnostech obou rodičů a na jejich emocionální zralosti než na jejich chronologickém věku. Nedá se obecně říct, že je pro dítě některá z těchto možností lepší nebo horší. Navzdory neustále se prodlužujícímu věku dožití považuji ovšem za nezodpovědné, když si děti pořizují rodiče v důchodovém věku, ale takových naštěstí tolik není.

Existuje tedy z psychologického pohledu něco jako „příliš starý rodič“? S prodlužujícím se obdobím závislosti dětí na rodičích narůstají nároky kladené na rodičovskou péči. Nejen na tu materiální, se kterou většinou věkovití rodiče nemají problém. Když rodič trpí neduhy stáří nebo zemře dříve, než dítě dospěje, může mu sotva poskytnout podporu, kterou ke svému zdravému vývoji potřebuje. Dítě je v důsledku jeho omezení nebo brzké smrti ochuzeno o jeho přítomnost a péči. To je významná ztráta, se kterou se pak musí celoživotně vyrovnávat.

Jaká může být motivace těchto rodičů (častěji asi mužů)? To pro mě zůstává otázkou. Mohu pouze spekulovat, že za jejich touhou stát se na stará kolena rodičem může být marná snaha vzdorovat neúprosnému stárnutí a blížící se smrti. V takovém případě se dítě rodí do rodiny, ve které má splnit neadekvátní úkol, a to je vždy pro jeho další vývoj přítěží. Napadá mě, že obdobný osud sdílejí například děti, které mají „zachránit“ chřadnoucí vztah svých rodičů.

Za klíčové považuji vůbec si uvědomit svá dětská zranění a ztráty a následně se pokusit odhalit způsob, jakým nám nadále ovlivňují život.

Někteří lidé sami na sobě vnímají důsledky toho, že jim rodiče v dětství nedali dost lásky, podpory, zájmu… Nechtějí opakovat jejich chyby, a tak se rozhodnou nejprve „vyřešit sebe“, nebo i děti vůbec nemít: domnívají se, že nemohou být dobrými rodiči, když to od svých rodičů nezažili. Co si o tom myslíte? V takovém předpokladu je cosi velikášského – buď „vyřešit sebe“, a pak být dobrý rodič, nebo se navždy vzdát rodičovství. Myslím si, že není užitečné uvažovat v takto vyhraněných protikladech. Už jenom sama úvaha o vlastním rodičovském potenciálu a jeho limitech je nadějí, že budoucí rodič bude o své roli přemýšlet, a to není vůbec špatný začátek. Navíc, většinu svých dětských psychických traumat znovuobjevíme až tváří v tvář zkušenosti s vlastními dětmi, takže vlastně ani není proveditelné připravit se dopředu na to, co do našeho života spolu s nimi přijde. Pokud ovšem mají novopečení rodiče závažné pochybnosti o svém přístupu k dítěti, bylo by jistě dobré, aby se jimi zabývali. Psychoterapie je jedním z možných způsobů, jak prohloubit povědomí o svém dětství a jeho souvislostech se současným životem. V tomto ohledu by se dalo říct, že psychoterapie nemůže rodičům uškodit, pokud je vedena odborně.

A co člověk, který z jakéhokoli důvodu děti vůbec nemá? Zcela nepochybně o něco přichází, ale je to otázka jeho volby a motivace, která ji provází. Každá životní volba znamená zároveň ztrátu (někdy i trvalou) alternativní možnosti. Bavíme se tedy o vyrovnání se se ztrátou, což je jedno ze zásadních psychoterapeutických témat. Často si v rámci úvah o ztrátě dané nutností volby vzpomenu na Ládínkovu maminku Gábi ze seriálu Smolíkovi a její že jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla.

Zranění a ztráty

Dotkli jsme se tématu psychických problémů, které mají kořeny v dětství. Může člověk, který například nedostal dost lásky, tento deficit v dospělosti vyrovnat nebo zmírnit jeho dopady na svůj život? Zcela „vyrovnat“ svůj deficit z dětství nelze. Pomocí psychoterapie je ale možné zmírnit dopady nedostatečné nebo zraňující péče v dětství na současný a budoucí život. Za klíčové považuji vůbec si uvědomit svá dětská zranění a ztráty a následně se pokusit odhalit způsob, jakým nám nadále ovlivňují život. Uvědomění si těchto souvislostí má samo o sobě potenciál zmírnit důsledky dětských traumat projevující se v dospělosti. Nabízí trpícímu člověku šanci vědomě korigovat své chování a přemýšlet o něm.

Takže terapie člověku pomůže najít uvědomění. Nejen to. V rámci vztahu s psychoterapeutem je také možné zakusit nový, pozitivní vztahový model, který se stane protiváhou zažívaného, do té doby většinou nevědomého, opakování traumatického vztahového modelu z dětství. Změna se tedy v psychoterapii, tak jak jí rozumím, uskutečňuje konjunkcí intelektuálního vhledu a emocionálního prožitku ve vztahu.

Dá se během několika prvních sezení spolehlivě rozlišit, zda klientovy problémy mají kořeny v dětství a terapii bude dobré vést tímto směrem? V psychoterapii se vyplatí investovat čas a námahu do úvodních sezení a pečlivě zmapovat problém klienta, jeho dosavadní život a očekávání z psychoterapie. Začít psychoterapii bez této úvodní fáze považuji za nezodpovědné a nebezpečné. Pokud tedy s psychoterapií začínám, mám po úvodních rozhovorech k dispozici hypotézy týkající se souvislostí klientových obtíží s jeho dosavadním životem zahrnujícím i jeho rané zkušenosti z dětství. Jde o pracovní hypotézy, které se v průběhu spolupráce mohou doplňovat nebo měnit. Nikdy nejsou definitivní. S jistou nadsázkou lze říci, že úplnou diagnostiku klientových potíží jsem schopen předložit až po ukončení celé psychoterapie, a to ještě neplatí vždy.

Některé psychoterapeutické směry vidí dětství jako podstatné období… Mám obecné přesvědčení, že problém, se kterým mě klient osloví, je svým způsobem propojený s celou jeho osobností a životní historií. Nemyslím si ale, že zkušenosti z raného dětství rozhodují o tom, co nás v životě potká. Nejsou v tomto smyslu osudovým předurčením. Mají ovšem zcela zásadní vliv na způsoby, které používáme k vyrovnávání se s každodenní realitou, ve které čelíme méně či více závažným překážkám, jež nám život neúprosně staví do cesty.

Jedním z rizik rozhodnutí vstoupit do dlouhodobé psychoanalytické psychoterapie je, že se klient skutečně zásadně změní.

Musíme se tedy v terapii svým dětstvím zabývat? Ve snaze ulevit trpícím klientům není vždy potřeba analyzovat bezezbytku celý jejich život. V psychoterapii je třeba volit přiměřené intervence, které odpovídají charakteru klientových obtíží. Krátkou dobu trvající obtíže s jasně ohraničenou spouštěcí situací (např. traumatický zážitek z automobilové nehody) není třeba podrobovat psychoanalytické léčbě s frekvencí sezení pětkrát týdne. Může se ale stát, že se i v rámci takové krátkodobé psychoterapeutické intervence dotkneme významných souvislostí aktuálního problému s minulostí trpícího klienta. Nabídne se nám tak k dalšímu společnému zkoumání klientovy mysli most spojující aktuální potíže s těmi, které zažíval v dětství. Jestli se po něm vydáme, je vždy na rozhodnutí klienta.

Jakých problémů se to nejčastěji týká? Z pohledu psychoanalytických vývojových teorií je možné většinu duševních onemocnění vnímat jako výsledek vývojového procesu, který započal v dětství. Tyto teorie nepomíjí ani vrozené a zděděné dispozice, jak se někdy mylně předpokládá. Nevěnují jim však takovou pozornost, s jakou se na ně upírá biologicky orientovaná psychiatrie. Nepřekvapí tedy, že v psychoanalytické psychoterapii zcela běžně uvažujeme o klientovi a jeho obtížích v kontextu jeho dětství a že se například snažíme uchopit problémy dětských klientů skrze poznatky o životní historii jejich rodičů, eventuálně prarodičů, pokud máme takové informace k dispozici. To, do jaké míry své pracovní hypotézy o spojení mezi minulým a přítomným s klienty sdílíme, je věcí dovednosti a citu pro načasování. Ne vždy je v psychoterapii smysluplné a užitečné klienta s našimi nápady konfrontovat.

Psychoterapie člověka změní

Jak se projeví, že terapie byla účinná? Jednoduše by se klientovi mělo ulevit. V některých případech může být výsledek psychoterapie z pohledu vně paradoxní. Například klient trpící psychosomatickými obtížemi může pocítit úlevu od somatických symptomů, ale zároveň s tím se může zvýšit jeho subjektivně prožívané psychické utrpení. Vymění somatické – nevědomé prožívání, za vědomý prožitek psychické bolesti, před kterou se nevědomě bránil somatizací. Jeho nyní již vědomé psychické utrpení je možné podrobit další analýze a postupně jej zmírnit.

Když se úspěšná terapie týká tématu dětských zranění, přijde pak i změna klientových vztahů s rodiči? Jedním z rizik rozhodnutí vstoupit do dlouhodobé psychoanalytické psychoterapie je, že se klient skutečně zásadně změní. Tato změna může být hluboká a trvalá. Ve svém důsledku může taková změna proměnit i charakter klientových vztahů s rodiči. Nemusí jít přitom vždy o změnu k lepšímu. Je třeba si uvědomit, že se změnil klient, nikoliv jeho rodiče.

Takže se po zdařilé terapii mohou vztahy zhoršit? Může se stát, že se kupříkladu mladá žena strádající nízkým sebevědomím a neschopností prosadit své zájmy stane díky psychoterapii sebevědomější a bude mít v důsledku toho problém zapadnout do rodinného systému, který po svých členech vyžaduje podřízenost a přizpůsobení. I takové výsledky může přinést změna dosažená v psychoterapii.

Využívejte celý web.

Předplatné