K čemu jsou lidi na světě?

Nikdy jsem nezapadal do škatulek genderových stereotypů. Celý život proto čas od času narážím na necitlivost, nedostatek respektu, předsudky, očekávání ohledně genderové role, kterou bych měl podle druhých naplňovat, která ale vůbec nenaplňuje mě. Vlastně celý život se snažím najít si svou cestu mimo tyto stereotypy. Vím tedy přesně, jak nesmírný tlak umí společnost na jedince v tomto ohledu vytvářet. Odolávat a hledat si svou cestu není vůbec snadné.

Moc tomu nepomáhají ochránci „tradičních hodnot“ zaslepení strachem z toho, čemu nerozumí a s čím nemají žádnou osobní zkušenost. Ale reálnou zkušenost málokdy udělají, protože se bojí. Je to začarovaný kruh. Topí se v nejistotě, jako tonoucí se chytají stébla, a tím stéblem je často řád a tradice. Nejistota spojuje lidi do smeček a smečka ráda sahá po síle a represi. Útočí na vše cizí. To je základ xenofobie.

Moc tomu bohužel nepomáhají ani zjitřené vášně na straně některých radikálnějších odnoží feministického hnutí.

Vybojovat si svou svobodu

Ve vztahu mezi muži a ženami je podobných emocí plno a podle mě nepotřebujeme další. Stačí řada minulých zranění a historických křivd, které se spíš prostě staly, než že by byly vědomě spáchány. Ran, které je potřeba vyčistit. Ne aby se našla vina, ale aby se obnovila důvěra.

Aby se ale vztahy mohly začít pročišťovat, je třeba, aby nejprve každý z nás odvedl svůj díl práce na sobě. Musíme osvobodit sami sebe od přejatých předsudků a očekávání – zvolit si vlastní formu sebevyjádření v rámci genderové škály a ustát si ji před sebou i před světem. Vaše cesta může být zcela mainstreamová nebo naprosto jedinečná – obojí je v pořádku, pokud ji nenutíte druhým jako jedinou správnou. Pestrost je přeci krásná.

Nemůžeme vytvořit pro své děti prostředí, v němž nejsou vystaveny vnějším tlakům. Můžeme je naučit se těmto tlakům postavit a ustát je.

V okamžiku, kdy si tuto svobodu na sobě vybojujete, nemusíte si vybojovávat svou vnitřní svobodu na druhých. Poznáte to snadno: změní se vaše rétorika. Místo abyste obviňovali a útočili, začnete se druhým otevírat a překonávat rozpory a předsudky těch, kteří neztratili svou zvídavost, skrze dialog. Je to těžká cesta a vyžaduje spoustu úsilí, ale stojí za to.

Ve válce dialog možný není. Ani ve válce genderu. My vs. oni – smečka proti smečce – z toho nic dobrého nekouká, jen víc nejistoty, víc předsudků, víc boje.

Rozhovor místo vášní

Pan Jiří Žáček napsal báseň, která vzbudila určité kontroverze, protože údajně posiluje zažité stereotypy o genderových rolích. Báseň, ve které říká, že holky jsou na světě proto, aby z nich byly maminky. Je to celkem hezká básnička a vlastně v ní není nic explicitně nepřijatelného. Ta báseň není otevřeně stereotypní. Neříká, že holky jsou tu jen pro to, aby byly matkami. Ani že je to jediná správná cesta. Neříká, že pokud se holky maminkami nestanou, promarní svůj život. Nic takového tam výslovně nenajdete.

Nenajdete tam ani výslovně napsáno, že zvolit si jinou cestu je také v pořádku, což je škoda. Na obranu pana Žáčka ale musím říct, že v reálném světě vždy zbude něco, co zůstane nevysvětleno, nevysloveno. Je těžké, ne‑li nemožné být ve svých vyjádřeních vždy naprosto jednoznačný – tak, aby nevznikal žádný prostor k nepochopení. Je to těžké i u právnických textů, natož u poezie.

S tím si neporadíme tak, že budeme děti chránit pečlivou volbou a kontrolou každého svého slova a dohlížet i na jazyk druhých. Poradíme si s tím jedině tak, že naučíme naše děti o věcech přemýšlet.

Přemýšlet o tom, co čtou, co se jim předkládá. Toho docílíme tak, že si s nimi budeme povídat o jejich životě, o tom, co je trápí, co je zajímá – s otevřeností a zájmem. Že tu budeme pro ně a pomůžeme jim hledat vlastní odpovědi. Třeba i ohledně vlastního genderu a jeho vyjádření.

Přednáška 19. září 2024