Jsme šťastní díky svým dětem, …

Většinu zbývajícího času trávím tím, že se na ně rozčiluju, popoháním je, hádám se s nimi, omlouvám se cizím lidem za jimi způsobené neplechy nebo vykonávám otravné činnosti k zajištění jejich základních životních potřeb.

Je díky mým dětem můj život šťastnější? Odpovědi na tuhle otázku jsou přinejmenším dvě.

1. Rozhodně ano.
2. Rozhodně ne.

Vztah mezi štěstím a rodičovstvím je totiž docela komplikovaný. Většina rodičů na jednu stranu nepochybuje o tom, že děti jsou to nejkrásnější, co je v životě potkalo. Vzdali by se pro ně čehokoli, darovali by jim své orgány, kdyby to bylo potřeba.

Jenže svůj pocit absolutní rodičovské lásky si obvykle užívají jen ve chvíli, kdy jejich děti spí. Anebo když je pozorují, jak si hrají v bezpečné vzdálenosti někde na druhém konci hřiště.

Každodenní náplň rodičovského poslání je totiž mnohem méně atraktivní. Jen málokdo může upřímně tvrdit, že ho opravdu baví plácat s dvouletým potomkem na pískovišti už dvacátou bábovičku po sobě. Nebo že ho těší čistit pozvracenou autosedačku. Nebo že návštěva výstavy v galerii, butiku s oblečením, kavárny nebo finančního úřadu je příjemnější v doprovodu jedenapůlletého batolete než bez něj.

Americká socioložka Robin Simonová zkoumala data získaná od 13 tisíc lidí a zjistila, že rodiče zažívají pozitivní emoce méně často než jejich bezdětní vrstevníci. A naopak častěji se musejí potýkat s emocemi negativními.

„Ve skutečnosti žádná ze zkoumaných skupin rodičů – ženatí, vdané, svobodní, a dokonce ani rodiče již dospělých dětí – nepociťovala takovou úroveň každodenní spokojenosti jako bezdětní lidé. Je to velmi překvapivé zjištění, protože  v naší kultuře je zvykem věřit, že děti jsou klíčem ke šťastnému životu,“ konstatuje Simonová.

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman sledoval 909 pracujících matek z Texasu. Zjistil, že péče o děti je na žebříčku jejich oblíbených činností až na šestnáctém místě z devatenácti – před péčí o vlastní potomky dávaly přednost cvičení, nakupování – a dokonce i uklízení!

Musím přiznat, že bych si v Texasu mohla vyzvednout pořadové číslo 910 a zařadit se mezi ně. Někdy bych klidně vyluxovala celý byt dvakrát dokola, kdybych nemusela hrát doma roli bezmocného drába, který starší dceři vypíná počítačové hry a nutí ji do psaní domácích úkolů. A s radostí bych vycídila celou koupelnu, kdyby za mě někdo absolvoval drama jménem mytí vlasů s tou mladší.

Přednáška 24. října 2024