Jsme na vzestupu, nebo v pádu?

Pavle, občas mám záblesk, že trochu rozumím tvému pohledu na život. Přijde mi, že na jednu stranu svět a lidi v něm vidíš tak, že je všechno na svém místě, všechno v pořádku: tak to prostě je, ne jinak. Ale zároveň asi musíš současnou společnost, zvlášť v téhle zemi, vnímat jako děsivou noční můru… Učím se vidět věci v jejich pravé podobě, Honzo. Tedy ne tak, jak by se mi to líbilo, ale tak, jak to doopravdy je. Když to tak vidíš, už není síla, která by ti říkala, že to má být jinak. Prostě to tak je. Možná to bude za okamžik jinak, ale teď je to tak. Takové vidění ti umožňuje vidět pomíjivost a získat k ní určitý postoj. Nejednoznačnost světa kolem nás, věčná proměnlivost, křehkost a protikladnost života v člověku vyvolává mocný strach, činí ho zranitelným a bezmocným. Vytváří v něm existenciální nejistoty všeho druhu a především ho mocně bolí na duši. Proto si vytváří iluze, které se mu snaží pravý stav věcí zahalit, zastřít a vytvořit na chvilku byť chatrný pocit jednoznačnosti – řekněme jednoty. A právě proto, že tyto iluze jsou pouhý klam, člověku pomalu dojde, že nemá cenu žít v sebeklamu. Že se musí vydat hledat pravdu. A kam jinam než do svého nitra. Nevidím svět jako děsivou noční můru, ale jako jeviště. Zrovna se na něm odehrává hra na nadbytek, uspokojování a já nevím co ještě. Nikde není psáno, že to tak bude věčně, že se věci nemohou proměnit. A ano, vídím, že společnost jako taková prochází jednoznačně úpadkem.

Říkáš, že společnost je v úpadku, ale co můj shovívavější pohled: máme možnost zajistit si velkou míru svobody, dělat co chceme, máme čas na úvahy, které tu spolu vedeme, máme co jíst, máme přístup k nevyčerpatelnému zdroji informací, sami můžeme snadno myšlenky šířit, najít lidi s podobným smýšlením a být s nimi ve spojení… Zní mi to spíš jako že se rodí lepší svět, i když asi ne pro všechny. Dobře, že se takto bavíme, abychom ukázali jak neplodná sama o sobě je taková diskuze. Společnost je v pádu, rodí se lepší svět? Takto bychom mohli proti sobě stavět subjektivní pohledy a pravdy donekonečna a nikam bychom se nedostali. Bavili jsme se o společnosti jako o sumě lidí, kteří jsou vychováváni ve spotřebě a podléhají svým žádostem. Bavili jsme se spolu při natáčení videorozhovorů o závislostech a o tom, proč tu jsou, jak jsou spojené s vnitřní bolestí a prázdnotou. Bavili jsme se o vědomí a nevědomí, o tom, jak je vědomí spotřebního člověka podmíněno a ovládáno žádostmi, a tedy i jeho chování, přístup k životu a přístup k lidem. O tom, jak dnešní člověk touží být neustále uspokojován a jak si toto nekonečné uspokojování svých potřeb vykládá jako svobodu. Myslí si, že svoboda je o uspokojování. Mluvili jsme o tom, jak už lidé neumějí prožívat a cítit, jaké mají problémy s empatií, jak raději nic necítí a halí se do iluzí. Jak moc nevědomí jsou. Jak málo morálně vyzrávají, protože nemají potřebu vést dialog mezi dobrem a zlem. Jak málo toho ví sami o sobě a své psyché. Tak z tohoto úhlu pohledu jsem hovořil, z tohoto úhlu jsem si dovolil označit naší společnost jako společnost v pádu.

Když je ale něco v pádu, muselo to být předtím někde nahoře. Byli lidé dřív vědomější? Nevím, jestli byli lidé dříve vědomější. Pokud mluvím o pádu, tak mluvím o pádu kultury jako takové. O pádu do povrchnosti konzumního života, o společnosti, která žije narušenou rovnováhu, o společnosti která vsadila na kartu intelektu a vědomostí a přestala se zabývat vlastním citovým růstem, o společnosti, v jejíž kultuře není zanesen kolektivní vzorec pro pěstování ducha. O společnosti, které chybí empatie. Mluvím o prostředí, které do svého kulturního vzorce zapomnělo zanést budování základních morálních a mravních hodnot, řečeno slovy ruského klasika: Ve společnosti, která nemá Boha, je všechno dovoleno.

Pavlovi děkuji, že mé otázky bere jako „osahávání nehmatatelného“, ačkoli někdy mohou znít jako rýpání. Čtenáře prosím, aby naše dialogy využili jako podněty k vlastním úvahám a obohacujícím diskusím.