Jsme jedno

Snyder spojuje možnost existovat ve fungujícím zdravotnickém systému se základní lidskou svobodou. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Jinými slovy: potvrzuje se, že naše svoboda je závislá na ostatních lidech. Týká se každého z nás, a přece nikdo z nás není svobodný bez pomoci.

Jeho příběh začal v Německu zánětem slepého střeva. Lékaři ho přehlédli. Střevo prasklo a infekce se dostala do jater. Tuto nemoc zase zanedbali američtí lékaři. Když se dostal až na samou hranici života a smrti a na pohotovosti mu krevním oběhem proudila otrava, měl už za sebou pět nemocnic, několik zbytečných operací a bezpočet nesprávných diagnóz.

Postupně se ho začala zmocňovat ochromenost, a jak sám píše, ta je pojmovou sestrou anglického pojmu malady, který označuje nejen nemoc, ale i tyranii. Nebyl schopen sestry a lékaře přimět, aby se i jen podívali na výsledky z jiných pracovišť, dali si věci do souvislosti a brali pacienta vážně. Tím způsobili téměř jeho konec.

Co však kromě alarmujícího přístupu amerických lékařů zaujme, je Snyderův deník, který si psal během pobytů v nemocnicích. Popisuje v něm své rozpoložení a dvojí tendenci ve vnímání celé situace. Přišly k němu emoce: lomcoval jím obrovský hněv a zároveň něžná empatie. Jak tyto dvě emoce jdou dohromady?

„Byl jsem dalším z mnoha pacientů na dalším z mnoha nemocničních oddělení, další z mnoha sad selhávajících orgánů, další schránka plná infikované krve. Já se tak ovšem necítil. Cítil jsem se sám sebou, ale znehybněný a rozzuřený,“ píše Snyder. Nemluvil však o konkrétním objektu svého hněvu. Směřoval ho proti nicotě, proti konci své vlastní existence. Zároveň jej označil za jakýsi paprsek, který vždy na chvíli zažehl jeho vnitřní sílu a ozářil jeho možné budoucí já. Přinesl mu teplo a světlo.

Druhou emocí se stala empatie. Ta se zrodila z kontaktu s jeho blízkými, kteří ho chodili navštěvovat. Znehybněný a ne‑mocný si uvědomil, že u něj sedí přítelkyně, kterou před lety on navštěvoval ve stejné nemocnici, když byla těhotná a nemocná. Zásah empatie přišel ve formě poznání, že život je skutečným životem pouze proto, že se netýká jen nás samotných, ale patří nám všem – ten můj tobě a obráceně. V tomto rozpoložení nezuřil, ale plul s ostatními na pomyslném voru, vzpomínal, soucítil. Že je jedinečný, že dosud nikdo nikdy nešel životem stejně jako on, to na voru nehrálo roli.

Díky hněvu tedy mohl spatřit sama sebe a empatie ho zařadila mezi ostatní. Věděl, že potřebuje oba, aby se uzdravil: pochodeň i vor, oheň i vodu, samotu i solidaritu.

Hemisféry máme právě dvě

Zůstaňte se mnou ještě na jeden příběh, prosím. Ten vypráví americká neurovědkyně Jill Bolte Taylor a jde v něm o to, jak funguje náš mozek a jak ona sama zažila a téměř nepřežila toto fungování na vlastní kůži.

Hemisféry našeho mozku jsou kompletně oddělené. Myslí odlišně, soustředí se na jiné věci, mají snad úplně jiné osobnosti. Pravá se soustředí na tady a teď a funguje v obrazech. Učí se kinesteticky skrze naše tělo. Jsme bytostmi propojenými s okolím prostřednictvím našeho vědomí. Pomocí vjemů, jež zpracovává pravá hemisféra, víme, že jsme to my, avšak propojení s celkem a ostatními lidmi jako lidský druh.

Levá hemisféra je odlišným světem. Je metodická a lineární. Myslí na minulost a budoucnost, a to v jazyce. Má úžasnou vlastnost absorbovat koláž přítomného okamžiku a vybírat z ní detaily. Ty umí třídit a asociovat se vším, co jsme se v minulosti naučili, a projikovat je do našich příštích možností.

Je to ten hlásek, říká dál neuroložka, který nám šeptá nejen, abychom nezapomněli koupit ráno banány, ale i jednu veledůležitou věc: Já jsem. A jakmile to udělá, staneme se izolovanými, zvýrazní se naše jednotlivost a energetická oddělenost od vnějšího světa a druhých lidí.

A teď k momentu, kdy si sama zakusila tuto dvojí podstatu naší přirozenosti. Jednoho dne totiž dostala mozkovou mrtvici, jež zasáhla právě levou část jejího mozku. Najednou nebyla schopna definovat hranice svého těla. Popisuje, jak se brebentění její mysli najednou zcela ztišilo, slova zmizela a nastalo úplné ticho. Po úvodním šoku si začala užívat úžasný volný příliv energie, který ji pohlcoval a jehož součástí se najednou stala. Emoční zátěž předešlých let byla pryč, zůstala jen lehkost a volnost.

Levá hemisféra se přesto snažila ještě dostat ke slovu, přiměla ji vyhledat pomoc a zavolat kolegovi. Přesto však slova a porozumění jim zůstaly velice oslabené pod tíhou krvácení tepny v levé části mozku. Její mysl se neustále pohybovala na spektru mezi dvěma protilehlými stranami reality, přesto díky zásahu blízkých nakonec přežila.

Návrat po operaci byl stresující – nebyla schopna rozeznat svoje tělo od zbytku prostoru. Cítila se jako džin puštěný z lahve, plula v tiché euforii neomezené energie. Uvědomila si, že už nikdy nebude moct stlačit tohle ohromné já do svého malého těla. Potom ale pochopila, že je stále naživu a dosáhla nirvány.

A pokud to dokázala ona, dokáže to kdokoliv a nemusí to nutně znamenat zážitek hraničící se smrtí. Stačí si vybrat. Představovala si svět plný spokojených, vyrovnaných lidí, kteří vědí, že mohou do tohoto prostoru kdykoliv záměrně vstoupit. Udělat krok směrem k pravé hemisféře a najít klid a mír.

Takže kdo jsme, ptá se závěrem? Jsme živou silou vesmíru, obdařenou manuální zručností a dvěma typy mysli. V každém okamžiku si tudíž můžeme zvolit, čím a jak chceme v tomto světě být. Čím víc času strávíme ve stavu ovládaném pravou hemisférou, tím lepší bude svět.

Dvě perspektivy, možná víc

Myslím, že už tušíte, kam moje povídání vede. Do třetice chci uvést autorku knížky Everything is Workable Dianne Musho Hamilton. Svou kariéru postavila na mediátorské a meditační praxi. I když se možná zdá, že tyto dvě oblasti spolu nesouvisí, Dianne nám dokáže opak.

Meditace znamená přivést něco k jednotě, ke shodě. Stejně tak mediátor pracuje na tom, aby se našla shoda mezi lidmi v různě konfliktních situacích. Když se to podaří, nové možnosti řešení a vlastní růst se najednou nabízí samy.

Konflikt je pro nás vždy ohrožením, a tudíž se potkáváme pokaždé minimálně s konfliktem mezi naší pravou a levou stranou mozku, mezi našimi plazími prastarými zdroji reakcí a racionálním vnitřním hlasem. Kreativní příležitosti však nelze využít, pokud chce naše tělo ze situace uniknout. Myšlenky rychle následují hormony a jiné chemikálie, které se v těle vyplaví v reakci na stres.

Jak můžeme propojovat plazí mozek s výše postavenými centry mozku? Jak se můžeme dál vyvíjet? Jak můžeme sladit tyto dvě perspektivy, které ne náhodou odkazují právě k již popsanému rozdílu: jsem tady sám, já, ohraničený, bojující za svou pravdu a o své přežití, versus vše je jedním, vše je propojeno. Ani jedna z nich není bez té druhé dostačující. Dianne navíc nabízí možnost objevit ještě další úrovně našeho pohledu.

Přichází s myšlenkou střední cesty: nejsme ani obětí emocí, ani poslušným vykonavatelem našeho racia, které se snaží přebít situaci slovy a argumenty. Můžeme volit. Obě tyto pozice disponují vlastní moudrostí. Když jim nabídneme prostor, neupozadíme ani jednu z nich a otevřou se nám nové světy. Za nástroj, který je může propojovat a dělat v našem prožívání pořádek a klid, považuje meditaci.

Každý z nás má podle Hamiltonové určitou schopnost – a velmi rozdílnou – přijímat různé perspektivy. Jako mediátorka s dlouholetou praxí k tomuto poznání přišla po mnoha letech. Možná se to jeví jako banální zjištění, nicméně uvědomění, kdo se v jaké perspektivě nejčastěji nachází a jak zachází s jejich střídáním, může být velmi užitečné. Věří totiž, že nejen děti se rozvíjí a rostou, i my dospělí můžeme během celého života rozvíjet své perspektivy a kultivovat vnitřní světy.

Nám se stav, kdy se sejde vícero rozdílných perspektiv, z principu nelíbí. Vnímáme to jako kognitivní disonanci. Máme‑li uvnitř dva protichůdné proudy, musíme jeden z nich co nejrychleji odhodit, jinak nám způsobuje nesnesitelné pnutí přímo fyzického rázu v našem těle. Čím víc jsme jich však ochotni přijmout nebo alespoň zvážit, tím víc se blížíme komplexnosti a vysoké míře vlastního rozvoje.

Pro lepší pochopení nabízí přítomným při své přednášce cvičení, které může pomoct rozšířit naše vnímání perspektiv, nebo i jejich pouhé zvědomění.

Nejdříve nás zve, abychom se podívali na hranice naší identity. Ta se dá pojmout jako souhrn našich perspektiv. Souhrn vztahů, které máme k sobě, ke svému tělu, k lidem kolem. Naše hodnoty. Všechno, na co nahlížíme z jednoho místa, ze kterého si myslíme, že víme, kdo jsme. Tuto pozici nazývá egocentrickou, přestože netvrdí, že ego je něco špatného.

Ego je omezené, orientované na to, aby samo přežilo, přesto existuje zdravé ego, které je propustné. Propouští k sobě vjemy, další vypouští směrem ven, nemyslí jen samo na sebe. Když se vžijeme do této perspektivy, zve nás podívat se, čeho si z egocentrického pohledu všímáme, čím se nejvíce zabýváme. Přítomní odpovídají:

• Věci v mém kalendáři, že nestíhám, že jsem hodnocen.
• Jak zapadám do místní kultury nebo prostředí. Co v něm znamenám.
• Fyzické a tělesné vjemy, kdy se cítím pohodlně či nepohodlně, bezpečně či nebezpečně.
• Mám přesnou představu, kde končím já a kde začíná zbytek světa. Všichni to známe: často se cítíme ohroženi nebo zahnáni do kouta, když nám někdo naruší osobní prostor.
• Je přítomný silný pocit já–ty, pocit oddělení od druhých. Soustavně vyhodnocuji, jaký prospěch budu mít z toho, co mi druhý nabídne. Kvůli této separaci zažíváme téměř neustále stres. Neustále si hlídáme svůj sebeobraz a bezpečí ve společnosti druhých lidí a zda a kam mezi ně patříme.

V další části cvičení zve účastníky přednášky prozkoumat perspektivu etnocentrického já. To se cítí dobře ve své skupině, ale jiné skupiny jsou pro ně ohrožující. Například:

• Vyrostla jsem v Praze a můžu říkat ošklivé věci o svých bratrech a Pražácích, ale ty ne.
• Sdílím hodnoty své skupiny, ale vymezuji se od ostatních skupin. My a oni. Rozdílnost se nepřipouští a je ohrožující. Jsou jasně vymezené věci, které musí zůstat za hranicí naší kultury nebo komunity. Musí zůstat ve stínu, protože říkají Tohle nejsem já.

Jak můžeme dál vyrůst za hranice etnocentrického já? Inu, když nám v ní začne být těsno: najednou vidíme, že je tu příliš mnoho předsudků, pravidel, arogance a hesla Naše cesta je ta jediná. Celý život se například v naší rodině nerespektuje homosexualita. Najednou se ale můj bratr projeví. Co s tím? Vzniká nesoulad a my musíme výš.

Když pro nás přestane odlišnost být ohrožující, můžeme svůj pohled na svět ještě rozšířit na světový. Zde se nám otvírá naše schopnost procítit se jako součást lidské populace. Máme schopnost oceňovat rozdíly.

Vnímáme, kam patříme, do jakého ekosystému, co se děje s naší planetou, a obvykle to požadujeme i od druhých. Tento vývoj je však otázkou přirozeného vývoje, ne morálního. Stejně jako nemůžete batoleti říct, že by mělo běhat líp, nemůžeme přesvědčit někoho, kdo je ještě ve fázi svého etnocentrického pohledu, aby začal vnímat svět a sebe jinak.

Mimochodem, zmiňuje přednášející, 70 % světové populace se nachází právě ve stadiu etnocentrického vnímání a není schopno posunout se na vnímání celého světa.

Touto úrovní však Hamilton nekončí. Existuje ještě úroveň kosmocentrická. Zahrnuje všechny předešlé. Jak velcí jsme v této představě, ptá se nás. Kde jsou hranice naší identity?

• Rychle přicházíme na to, že hranice nemáme, jsme nekoneční.
• Cítíme se propojení se vším, pojem času nehraje roli a nic pro nás ve skutečnosti není ohrožující.
• Jsme naprosto otevření a klidní. Zůstáváme v přítomném momentu.
• Jsme rozprostření ve všech věcech, v míru i v boji.

Je to vnímání Jill Bolte Taylorové, když se kvůli poškození mozku vzdalovala všem ohraničením a vnímání slov a času. Je to vnímání silné empatie Timothyho Snydera, odevzdávajícího se nicotě a nebytí. Všichni tři autoři nám nabízí skrze vlastní prožitky a praxi možnost zahlédnout důležitost ohraničení nás jako jednotek i propouštění těchto hranic v zájmu celistvosti.

Umět zacházet s touto propustností je nejen základem zvládání konfliktních či ohrožujících situací, ale ruku v ruce vede k vyšší toleranci skrze přijímání jiných názorů a schopnost víc brát do úvahy odlišnost lidí a světa kolem nás. Ať už tomu budeme říkat nirvána, osvícení, nebo jen vlastní rozvoj, vždy bude pro nás a naše okolí prospěšné si být tohoto vědomi.

Ani kdybychom hned nezačali kultivovat své vnitřní světy každodenní meditací, možná můžeme alespoň optikou různých perspektiv zkoušet na svět nahlížet. Ne nezajímavým se mi zdá i fakt, že tyhle situace zažíváme, když nastává konflikt, ohrožení života, zdraví či jiné nestandardní okolnosti. V duchu hesla co nás nezabije, to nám rozšíří obzory přeji všem hezké přemýšlení nad naší dvojí (trojí či kosmickou) podstatou.