Jsi tu pro mě?

Alena Večeřová Procházková v knize Pomoc dětské duši, kterou vřele doporučuji i dospělým čtenářům, nádherně vysvětluje, že pro dítě je pocit bezmoci jedním z nejhorších, který může zažívat. I to, že je svým způsobem mocné a může udělat maminku, tatínka nebo jiného pečujícího „šťastného“ svou neustálou snahou, je lepší varianta. Jsou děti, které si zvolí snažení se či posluhování jako svoji životní strategii, jelikož jim umožňuje alespoň trochu situaci kontrolovat, budovat si bezpečný svět.

Ema je zvyklá, že se musí upozadit, vyčkávat, že se vlastně musí prosit o přijetí. A dělá to i u Kuby. Možná si jako životního partnera vybrala tak trochu kopii své matky. Člověka, který si je jistý, že od něj Ema nikdy neodejde. Má sám obtíže se sebou a nechává Emu, aby se snažila. Aby tu pro něj byla, čekala a pracovala za ně za oba. Našel si partnerku, která je zvyklá, že ti nejbližší jí mohou ubližovat, a vezme vinu na sebe.

Bezpečná zkušenost

Možná se v některých z vás rozdrnkala podobná nota jako u Emy. Byli jste zvyklí ve svém dětství dělat maximum, ještě jste hledali, co byste mohli nebo měli dělat víc, abyste v očích svých rodičů byli dost. Abyste dostali to vřelé, bezpečné objetí, aby vám svým projevem, nebo dokonce slovy řekli: Ty jsi to nejlepší děťátko na světě, přesně tak, jak jsi. Miluji tě… Byť to může znít jako silná, emotivní slova, jsem neochvějně přesvědčena, že právě tato láska je esencí toho, co u druhých mnohdy hledáme.

Když to tak nikdy nebylo, člověk snadno získá pocit, že nic takového už ani nemůže zažít. Vlastně v každém vztahu o sobě pochybuje a nevěří si. Jak to změnit? Bezpečná zkušenost je klíč. Může přijít v terapii – někdy je to první bezpečné prostředí, které člověk zažije. Nebo může přijít nový vztah, který nám dá zažít pocit, že už nemusíme usilovat, a přinese určité osvobození ze zaběhlých vzorců. Můžeme doslova vyrůst z něčeho, co necháme minulosti.

Najednou se objeví vztah, ve kterém je v pořádku prožít slabost, plakat, stěžovat si, nadávat. Najdeme prostředí, kde můžeme uvěřit v sebe a ve svoji hodnotu. Nahlédnout situace, které jsou obvykle svázány s jedním jediným člověkem, byť nesmírně důležitým. To ale neznamená, že se v našem životě nemůže objevit někdo, kdo nás bude mít vskutku rád tak, jak jsme. Ani to neznamená, že to krásné na sobě nemůžeme objevit my sami. V každém něco krásného je, za to dám ruku do ohně.

Vztah s rodiči je nesmírně důležitý, ale není jediný. Důvěrný vztah dokáže léčit – a nejen ten terapeutický. Někdy opakujeme vzorce a nevidíme to, ale stačí jeden dobrý člověk a vztah, kde můžeme uvěřit v sebe. Dá nám najevo, že pro něj jsme dost. A o tohoto člověka se můžeme zkoušet opřít, když my sami pochybujeme. Dědeček, babička, strýček, teta, blízký kamarád.

• Co tento člověk říká? Jak to k nám má?
• Co v nás vidí? A můžeme to vidět my sami?
• Můžeme kus dobrého zahlédnout v sobě?
• Co pro tohoto člověka představujeme?

Ema se začala daleko víc než předtím obracet na svého otčíma Kamila. Má ji rád, přijal ji, mnohdy ji chránil. Ema si s ním spojovala mnoho hezkých vzpomínek – návštěvu v zoo, výlety do přírody a čas od času cestu na zmrzlinu. Bylo to s ním fajn. Nikdy ji nesoudil, nesrovnával, naslouchal jí a zajímal se, jak se má.

Vztahy jinak

Ema v terapii postupně otevřela oči i vůči matce. Mnohdy ji bránila. V jejím vesmíru byla dcera ta špatná. Ona mohla za matčinu podrážděnost, neštěstí. Její chování přisuzovala tomu, že nejspíš udělala nebo řekla něco špatně. Ona to měla taky těžký. Její máma na ni byla též přísná a chladná. Nevěděla, jak mě má vychovávat. A vlastně na to byla sama. Stejný přístup aplikovala ve vztahu s Kubou: Nejspíš dělám něco špatně. Musím se snažit a pracovat na sobě, abych byla lepší partnerka. Aby mě mohl mít rád. Hlavně aby mě neopustil. Neunesla bych to…

Ema stále s Kubou je, ale jinak. Pomalu, opatrně začíná nastavovat hranice. Její sebejistota, jakou zažívá v práci, se ve vztahu skoro doslova vypaří. Ale někdy si pomyslně dupne. Stále má pocit, že přece nemůže nikoho naštvat, a někdy se potřebuje hodně ujistit, že má na něco nárok. Že některé přezíravé chování je opravdu za hranou. Někdy potřebuje mnohokrát ověřit, že si opravdu může nárokovat respekt a že její potřeba je důležitá.

A možná v některém čtenáři rezonuje nota lásky, přijetí, objetí, porozumění a zájmu. Protože někdy může být vskutku těžké si o takové věci říkat. Přát si je pro sebe. Někdy může být těžké se zlobit, že ten či ta, které jsme si pro život vybrali, nám to nedává. A ještě těžší může být říct si: Když mi to nedáváš a dávat nebudeš, odejdu, protože já si zasloužím někoho, kdo mě má rád, kdo o mě pečuje a kdo se zajímá, jak mi je. Jelikož můžeme mít v sobě hluboce zakořeněno, že si to až tak úplně nezasloužíme.

Jenže opak je pravdou. S tím, jak rosteme, můžeme zažít, že pro někoho takovou hodnotu mít budeme. A stejně tak můžeme uvěřit, že jsme v něčem dobří, silní, stateční. A v naději je důvěra. Kéž by tento článek mohl kapku naděje předat zvláště těm, kteří do kolébky dostali nevlídné životní karty. A kéž by je jednou mohli pomyslně odhodit a uvěřit, že od nynějška mohou žít lépe.