Jsi normální?
Abychom mohli dobře žít, potřebujeme v tom, „co se má, a co se nemá“, vidět smysl.
Tou otázkou si s přestávkami lámu hlavu už od dětství. Vlastně nikdy jsem jí totiž pořádně nerozuměla. Co to je normální? Proč mám být normální? Co mi to přinese? A co když to někdy prostě vůbec nechci? Dostávala jsem různé odpovědi od různých škol a lidí, až jsem si nakonec nějak odpověděla sama. A tohle filozofické dilema jsem tak na pár let pustila k vodě. Až do dneška.
Sedím v restauraci. Jsem tu sama, čekání na objednávku si proto krátím pozorováním. Nic zajímavého. Až do chvíle, než zaslechnu rozhovor dvou sourozenců. „Brácha, zatančíš si se mnou?“ ptá se asi šestiletá holčička. Brácha nejdřív cosi nesrozumitelného zabručí, a když tutéž otázku dostane potřetí, naprosto srozumitelně odsekne: „Tady? Seš normální?!“
„Tati, co znamená normální?“ ptá se holčička. Zpozorním a otočím hlavu jejich směrem. Zajímavá trojice. Bráchovi hádám něco mezi 20–25, táta bude nejspíš čtyřicátník. A s nimi to zvědavé pískle. „V restauraci se netančí. Sedni si a vydrž, za chvíli to přinesou,“ vykroutí se táta. Holčička nezklame. Otázku zopakuje a táta viditelně znervózní, prý nechápe, co na tom není jasné. „Všecko,“ odtuší holčička a mně cukají koutky.
Dál všichni tři mlčí. Holčička možná proto, že dál dumá, co znamená normální, nebo je naštvaná, že dospěláci nechápou. A dospěláci? Hádám, že jsou rádi, že je klid a neděje se nic nenormálního.
Ve spleti norem
Rýpu se v jídle a přemýšlím. Co všechno po téhle holčičce asi chtějí? Aby netančila v restauraci? Aby dodržovala normy chování? Aby na sebe moc neupozorňovala? Aby neupozorňovala na ně? To by mě fakt zajímalo. Jenže zvednout se a uhodit na tatínka s filosofickou debatou o normalitě mi normální nepřipadá. A to i přesto, že můj záměr je vlastně veskrze pomáhající.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..