Jsem tvá melodie

Popíšu k podpoře svého bádání několik situací. Jsem na setkání se spolužáky po deseti letech od maturity. Nestačím se divit. Kluci, nyní už spíš pánové, po sobě házejí stejně oplzlé vtipy a lijí do sebe tolik alkoholu, jako by je měla zase každou chvíli načapat máma. Zdá se mi, že dámy vedou stejné hovory – o módě, mužích, do hloubky se nejde. Je možné, že jsme se od svých 18 let nezměnili? Jsme snad na konci střední školy „hotoví“ lidé? Přemýšlím o tom celý večer.

Jiný příklad: V seriálu se hlavní postava setká s kamarádkou z dětství a najednou se jí vrátí její starý přízvuk, začne používat slang, na který si celá léta nevzpomněla. Všichni kolem jsou tou proměnou zaskočeni. Podezírají ji, že se jen přetvařuje. Ale nepřetvařuje – ona to znovu žije.

A ještě jeden z osobního soudku: Jak to, že s některými lidmi si připadám sebevědomá, zábavná, krásná a žádaná, a s jinými bych se nejraději propadla pod zem? Najednou se chovám divně nebo nejistě, nenapadají mě žádné průpovídky, přijde mi, že můj život je fádní a nemám o čem mluvit… To není o pouhém srovnávání se s druhým, já v té chvíli opravdu „jsem“ taková. Co se to stalo? Které moje „já“ je to pravé? Mám snad mnohačetnou osobnost?

Ne. Jsem přesvědčená o tom, že nic jako pevné Já neexistuje. Díky tomu, že není možné existovat jinak než ve vztazích, jsme jimi doslova utvářeni. Jsme tekutá hmota, co se v nich přelévá, nebo lépe – jsme nástroje, na které navzájem hrajeme. Jeden člověk zahraje na jedinečnou kombinaci našich strun a my vyloudíme zcela jinou melodii než při setkání s někým jiným.

Orchestr v každém z nás

V tomto přirovnání by se mohlo zdát, že jsme snad nestálí nebo nepravdiví. Myslím to ale právě opačně. Pokud ho přijmeme, získáváme prostor k potkávání sebe v různých variantách – prostor k prozkoumávání jednotlivých kombinací tónů spojujících se v různé melodie v závislosti na kombinaci hráčů.

Metafora nám také může dodat víc svobody při sebesouzení. Ne nutně jsme „nějací“. Místo toho se raději ptejme: Pro koho nebo s kým takoví jsme? Příliš kritičtí, příliš divocí, málo temperamentní, málo hraví a tak dále?

Jak říká motivační řečník Jim Rohn, jsme průměrem pěti lidí, se kterými trávíme nejvíc času. Právě proto můžeme různě obměňovat kombinace těch, s nimiž se potkáváme, a potkávat tak pořád nového a nového sebe sama. Tak můžeme představovat živý orchestr, který může znít pokaždé jinak. V mých očích je taková představa velice osvobozující.

V jiném seriálu slyším postavu říkat, že očekávat, že z nás druhý má „vytáhnout“ to nejlepší, je narcistické. Je to k zamyšlení. Ale co jiného ve vztahu chceme než stát se lepším, být tou nejlepší možnou melodií, která může zaznít a lahodit našemu okolí?

Navíc – i my sami jsme aktivními členy té konkrétní kapely, neležíme a nečekáme, že nás někdo naladí, bude z nás otírat prach a my budeme jen skvostně stát v rohu a zdobit místnost až do doby, než se nás zase ujme nějaký hráč.

Proto pozor, metafora zahrnuje i péči o nás samotné jako o nástroj, aby byla radost na něj hrát, aby až si převinem film života nazpátek, ať je se na co koukat, ať se dá smát (zpívají Midi Lidi). Nečekáme, neležíme, nejsme pasivní, jsme součástí hry a jsme zároveň také hráči.

Co když melodie nezní

Jak ale naložit s melodiemi, které jsou disharmonické nebo vyloudí maximálně jakési vrzání, skřípání či jiné pazvuky? Asi by bylo lehké prostě z oné jam session odejít. Ale i tady snad můžeme zůstat pokorní a přijmout, že přece jen někdo hraje na naše struny. Ty jsme dostali do vínku také různé, někdo má víc mollových, ponurých, hlubokých, někdo vyšší, durové, optimističtější.

Snad čtenář ocení, jak nenápadně jsem právě propojila tábory teoretiků osobnosti, kteří hlásají pevné a neměnné jádro a postoj, že lidé se nemění. Ano, s jistou výbavou se narodíme, ale jaký je to nástroj (Třeba vůbec ne strunný! Třeba se na nás hraje jako na nástroj dechový nebo na perkuse!), to sami objevujeme právě díky melodiím, které vydáváme. Možná jsme housle, možná triangl, nebo – kdo ví – třeba jsme dirigent.

Občas se můžeme slyšet znít tak, že z toho nemáme radost: co to propána říkám, jak se to chovám, takto se neznám. Zkoušíme to v životě s různými hráči či celými ansámbly, ale ve vztazích nám to pořád nějak nehraje, neladí, cosi kdesi vrže.

Bylo by lehké vinit pouze hráče. Ale když se mi nelíbí, jak to zní, můžu to zkusit změnit! Nejen tím, že ho vyměním. S jistou dávkou nadhledu a upřímnosti dokážu naladit nástroj sama. Možná neměl dobře dotažené struny nebo potřeboval vyčistit.

V rámci naší skupiny (orchestru, kapely, duelu, kvarteta…) můžeme i střídat pozice. Můžeme jen tiše sedět ve tmě jako divák a nechat se trýznit třeba otřepanou melodií nebo uspávajícími tóny, když máme chuť na originální kus nebo pořádný rokenrol.

Pokud víte, že vám někdo brnká neustále na špatné struny a nepomohlo ani mu domluvit, zkusit hrát na jeho pozitivní notu či aspoň občas trefit stejný tón, zatímco s jinými hráči takový problém nemáte, nejspíš to naznačuje, že s tímto člověkem nikdy žádný srdceryvný duet nezahrajete.

Průběžně můžeme promýšlet, jak (si) s kým hrajeme, jestli na nás někdo něco nehraje a podle bilance buď obměňovat ansámbl (lidi, se kterými trávíme čas), anebo se podívat na svou vlastní výbavu, zda nepotřebuje údržbu.