Jóga a sebepoznání

Jakkoliv to zní skvěle, není to snadné. Protože cesta k poznání začíná tehdy, když začínáme pochybovat. Pochybnost přináší nejistotu a nejistota pocit oslabení. Narušuje pilíře, o které jsme se doposud opírali, nutí nás investovat úsilí do hledání, snahy o nalezení orientace v terénu, kde nic není jednoznačné.

Nicméně až když zbouráme starý dům, na jeho základech můžeme vystavět nový, pevnější. Je to proces, který nějakou dobu trvá a nemusí být příjemný. Vyžaduje hodně práce. Vydat se na cestu do neznáma – to se nechce každému. Spousta z nás se na tuto cestu nikdy nevydá – a právě v tom vidím riziko. V józe možná větší než oblasti psychoterapie.

Forma a obsah

Ásany skutečně dovedou dělat divy: protáhneme tělo a uvolníme napětí. Rozproudíme energii. Posílíme svaly. Cítíme se líp. Proto většina adeptů lekce jógy vyhledává. Co je ale za tím? Na to už se tolik lidí neptá. Přitom to je podle mě otázka, která je z pohledu jógové filozofie klíčová.

Proč to všechno děláme? Pokud jógu praktikujete, asi dobře znáte Patanjaliho jamy, soubor „jógových přikázání“: nenásilí, pravdivost, nekradení, nepřipoutanost, zdrženlivost ke smyslovým prožitkům. (Používám české ekvivalenty sanskrtské terminologie, která by spoustě čtenářů nemusela být známá.) Co to vlastně znamená v kontextu hatha jógy, tedy cvičení ásan?

Všimněte si, že všech pět doporučení odkazuje k nám samotným, dovnitř sebe sama. Já si je vykládám zhruba takto:

• Opravdu cvičím bez násilí, snahy přeprat vlastní tělo, s respektem k němu, uvolněně?
• Dokážu být upřímná sama k sobě? Přiznat si, pokud to tak není? Ustát vlastní nedokonalost?
• Nemám náhodou tendenci myslet si, že díky józe vím víc než ostatní, že jsem lepší? Nemá moje ego chuť přivlastňovat si „know‑how“, přestože rozhodně není moje, aniž bych si toho dokázala všimnout?
• Dokážu brát s klidem, když si některý den zacvičit nemůžu? Dokážu na lekci neporovnávat své výkony s těmi, které předvádějí ostatní? Nestávám se závislou na potřebě dokazovat sama sobě vlastní výkonnost a tu stále zvyšovat a makat na ní, jako by neměla hranic?
• Cvičím proto, že se chci o sobě něco dozvědět, nebo proto, že mi to dělá dobře? (Protože pokud chci sama sebe poznávat komplexně, předpokládá to nahlédnout i to méně příjemné – své stinné stránky, což mnohdy příjemné není.)

Byli jsme vychovaní v západní, na výkon orientované společnosti. Společnosti, která je zaměřená navenek – na porovnávání a hodnocení (což také stojí za jejím nebývalým rozvojem). Právě tohle nastavení máme zaryté pod kůží, aniž bychom si to uvědomovali. To, jak žijeme, často podléhá vnější motivaci: uspět, obhájit vlastní místo ve společnosti, sebehodnotu. K tomu potřebujeme posílit ego.

Nic proti tomu. Jen je dobré vědět, co děláme, pokud chceme tvrdit, že ovládáme sama sebe (jóga takto definuje svůj cíl). U toho, co jsem výše popsala, často „načapám“ sebe samotnou.  Vůbec se mi to nelíbí. Stejně jako když si uvědomím, že zdaleka neumím být čistá jak lilium – možná spíše lotosový květ – v kontextu jógy: například když se vkradou nepřející myšlenky nebo závist (často související s vlastní netrpělivostí).

Že mám problémy se sebekázní a disciplínou – třeba mám tendenci utíkat od čehokoli, co mi hned nejde, včetně složitějších ásan. Že věnuji příliš málo času studiu, přestože všude tvrdím, že je pro mě prioritou. Bez učení se novému není seberozvoje. Nebo že mám tendenci brát jako samozřejmost to, za co mám být vděčná.

Co není samozřejmost, ale zázrak: že jsem naživu, že mám všechno, co k životu potřebuji, že mám možnost těžit ze všech poznatků vědy nebo třeba využívat darů přírody. A že mám vůbec možnost cvičit, i když třeba s určitými omezeními. Čistota (nejen fyzická), sebekázeň a sebeovládání, studium a uznání vyššího principu jako něčeho, co přesahuje nás samotné a co je mimo naši moc, jsou další z klíčových principů cesty jógy, které jsou, myslím, velmi inspirativní i v každodenním životě.

Potkávat na cestě vlastní nedostatky mě zkrátka vůbec netěší. Ale taky vím, že až když je vidím, můžu je začít měnit.

Vlastně proč nedostatky – opět ze mě mluví „západní člověk“. Jóga znamená taky jednotu a celek a z tohoto pohledu nemá smysl k čemukoliv, co se v životě děje, připisovat kladné nebo záporné znaménko, protože protiklady tvoří jednotu a rovnováhu. Bez jednoho bychom neviděli druhé, neuměli bychom rozlišovat a na základě toho si vybrat, kterou cestou jít.

Chci říct, že i něco, co navenek formu jógy má, nemusí jógou být. Ne vždy musí být cvičení ásan cestou sebepoznání (jak je tradiční hatha jóga definovaná), ale pouze jiným ze způsobů, jak demonstrujeme – a posilujeme – vlastní ego.

Pokud bych měla jít ještě dál, cílem jógy je ego rozpustit. Začít chápat sama sebe jako součást vyššího celku, prožívat se tak. Odevzdat se a věřit, že vše, co se děje, má svůj důvod, ať už má moje ego tendenci hodnotit to jakkoliv.

V tom momentě dochází k paradoxu: přestože opustím  snahu ovládat a řídit svět, cítím úlevu. Cítím sílu plynoucí z vědomí, že jsem součástí celku, který je moudřejší. Pohled ven se stává zároveň pohledem dovnitř, jedno zrcadlí druhé. Nastává klid, mír, ticho. Jeho záblesky, které občas překryje ruch všedních dní. Přesto vím, že někde v hloubi jsou. Že se k nim můžu uchýlit, že se mám o co opřít.

Ne proto, že dovedu hodinu nehybně sedět a dál tento interval prodlužovat. Ne proto, že se stávám flexibilnější a umím „vypnout“ stres a nepohodu (čímž vlastně jen odsouvám řešení toho, co je způsobuje), ale proto, že jsem se naučila prostě vnímat a nehodnotit to, co se děje – uvnitř i kolem mě. Rozhodnout se, na jaké impulzy chci reagovat a proč, a tato rozhodnutí realizovat. Je to osvobozující.

Najednou praxe jógy nemusí mít formu ásan, meditací, zpívání manter. Ty se stávají spíše cestou, možností nácviku. Nemusí mít „formu“ – kterou mozek západního člověka potřebuje, aby se měl čeho (vnějškového) chytit. Jóga je život. Její zásady se stávají životními hodnotami a promítají se do všeho, co děláme. Cokoliv může být jóga, v jakémkoliv činění lze zmíněné zásady uplatnit.

Baví mě, že to dává smysl i z hlediska psychosomatiky. Velmi zjednodušeně řečeno: budu‑li žít v klidu, míru, s laskavostí, vlídností a pokorou, snížím vnitřní tenzi plynoucí z neutuchajícího konfliktu s okolím. Tělu bude líp, neboť se zbaví zbytečného stresu.

A aby to nevyznělo špatně: nechci se vysmívat „Západu“, sama jsem součástí západní kultury. A sama jsem na cestě. Baví mě to. Vím, že mnohé nevím – najednou to ale není špatně. Naopak: otevírá se mi nespočet možností. Neplýtvám silami v boji s větrnými mlýny.

Jsem zvědavá, kam jednou dojdu. Mám tušení, že „západní jóga“ nakonec může mít úplně jinou podobu než tu tradiční. Jen se mě neptejte, jakou – třeba se to jednou dozvím. A dost možná se tím zjištěním pobavím, protože bude všechno úplně jinak, než by mě kdy napadlo.

Jóga versus terapie

Když jsem před lety studovala jógu v Indii, říkali nám, že v józe necvičíme svaly, ale mozek. Stručné a výstižné. Když má ale jóga být cestou sebepoznání a tréninkem mysli, má podobné cíle jako na západě psychoterapie.

Opět – nechci se ztratit v terminologii. V józe i v psychoterapii existují různé školy a přístupy. Používá se i pojem jógová terapie. Nechci teď úplně rozebírat, co je co a v čem se liší. Spíš se zamyslet nad tím, co mají společného. Podle mě je toho dost, stejně jako rozdílů mezi nimi.

Mně osobně v přístupu, který v práci využívám, obojí splývá. V obou případech se dívám na skutečnost, jaká je, se všemi jejími aspekty, aniž bych je hodnotila. I v psychoterapii vnímám, že to, co se odehrává, není řízeno mnou, ale nějakými vyššími principy, že ani to, že jsem terapeut, neznamená, že dokážu ovládnout svět. Myslet si opak může být tak nebezpečné!

V terapii se však obracím k jedinci, který se snaží nalézt sám sebe, stát se pevnějším. V józe odhlížíme od ega a vzhlížíme k vyššímu principu, který jejím prostřednictvím poznáváme. V tom spatřuji největší rozdíl.

S tím, že prostřednictvím psychoterapie někteří z klientů vyšší smysl nahlédnou a mají chuť ho dál zkoumat, to není v rozporu. Někteří psychoterapeuti ve své práci spirituální dimenzi života zdůrazňují. Stále však vnímám rozdíl v tom, kdy je člověk psychoterapeutem a kdy začíná být duchovním učitelem.

Jako terapeut člověka provázím v obtížných chvílích. Jako učitel mu zprostředkovávám, co vím, jsem autoritou, druhý žákem. Jedno může navazovat na druhé, já osobně to však neumím naplňovat zároveň a jako duchovní učitel se rozhodně necítím. Nejsem na to připravená na rozdíl od psychoterapie.

Příprava instruktorů jógy je vůbec mnohem vágněji ukotvená, v čemž může být problém. Ne, nejde mi o „papíry“ a akreditace, ale o možnost dlouhodobě se učit a v dané oblasti na sobě pracovat, která je v Česku v oblasti jógy omezená, respektive vyžaduje dlouhé hledání.

A tak se věnuji józe s vědomím toho, že hledám, a s vědomím toho, že co mohu poskytnout, má jasné limity. Svým způsobem je „mou jógou“ ve smyslu cesty sebepoznání psychoterapie. Cvičení ásan mě učí vnímat další z dimenzí života – vlastní tělo, jeho fyzické bytí, vzkazy a významy, které nese. Jedno podporuje druhé.

Co z mého pohledu jógu a terapii spojuje, je poznávání prostřednictvím prožitku (věnuji se PCA terapii). A zaměření na práci s myslí, která je z pohledu jógy jednou z „vrstev“ těla – jeho jemnou hmotou. Mysl a vnímání je v obou případech tím, co ovlivňuje, jak žijeme a jak se v životě cítíme. A také tím, co se můžeme naučit ovládat a být díky tomu svobodnější.

Závěrem…

Filozofický systém jógy je složitý a ani pohled na psychoterapii není radno zjednodušovat a banalizovat, rozebrat téma jejich souvislostí důkladně by vydalo na knihu. Nechci vyvozovat žádné závěry vyjma toho, že všechno, co bylo řečeno, je ryze subjektivní. A kolik lidí, tolik světů – z pohledu východních filozofií i západní fenomenologie.

Cesta jógy i cesta psychoterapie vyžaduje odhodlání a trpělivost a obě skýtají různá úskalí. V obou případech ale nalezení vnitřní síly souvisí s prožitkem omezenosti racionálního myšlení a ega. Ať už se pohybujeme v rámci jakékoliv terapeutické školy – ego překonáváme prostřednictvím prožitku, vztahu, činů.

Směřujeme ke smíření, přijetí, integraci, jednotě a ukončení vnitřního konfliktu, k lepšímu kontaktu se sebou samým i s okolním světem. Cílem je žít svůj život, jaký je. Nalézt pokoru a spokojenost. Fascinuje mě také to, že dávní jogíni museli být vynikající pozorovatelé: všimli si souvislostí a zákonitostí, které dnes dovedeme exaktně dokázat prostřednictvím důmyslných zobrazovacích metod, zachycujících nervovou aktivitu a činnost mozku.

Každá z cest vyhovuje někomu jinému. Je to tak v pořádku. Ať už zvolíte jakoukoliv z nich, přeji vám na cestě hodně sil a dobrého průvodce!