Jít za láskou?

Ve věku po dvacítce, tedy v době, kterou již Monika prožívala s partnerem, si typicky procházíme fází separace od primární rodiny, osaháváme si své vlastní hranice (často tím, že je tam a onde monumentálně překračujeme), prozkoumáváme svoji sexualitu, uvelebujeme se ve své vlastní autonomii. Monice však místo toho život zastřela bulimie, pak se vnořila rovnou do role mámy. Není divu, že ji její vlastní psychologický vývoj dohání.

A není namístě klást si otázku, jestli by se měl zastavovat – neměl, vede tímto směrem, nedá se s tím nic moc dělat a je dobře, že se to děje. Jisté tedy je, že věci nemohou zůstat tak, jak jsou. Samo to nepřejde. Současná zamilovanost přejít může, ale taky se za pár let může objevit jiná. O čem se dá diskutovat, je jen to, v jakých kulisách a za jakých podmínek se ten vývoj bude odehrávat.

Stejný partner, nové šaty

V jedné verzi je tedy možné a realizovatelné proměnit vztah se stávajícím partnerem. Taková trajektorie může obnášet nejrůznější změny kulis podle toho, co danému páru dává smysl – pro někoho je to individuální terapie, pro někoho párová, případně obojí v nějaké návaznosti.

Může to být dočasné odloučení a více samostatného prostoru, nebo naopak více společného času a hledání spojení. Může to být manželský kurz zaměřený na zlepšení daného vztahu a vyrovnání sil a moci, ale taky to může být domluvený a oběma odsouhlasený přechod na otevřený vztah, ve kterém figurují další partneři. V každém případě je zapotřebí velké množství respektu, důvěry a podpory pro oba partnery.

Pravá láska skutečně neznamená, že je absolutně všechno absolutně pořád fajn. Esther Perel píše, že ambivalence sídlí v každém vztahu a je chyba brát ji jako individuální nebo vztahové selhání. Někdy se rozhodneme překonat sebe, přemluvit se a setrvat, i když jsme dlouhodobě trochu nespokojení. Někdy je nespokojenosti tolik, až nás odtáhne pryč.

A pak je tu ještě varianta přijetí. Ta obnáší nesnažit se sebe sama přeargumentovat nebo se sebou vyjednávat, ale prostě ambivalenci unést a chvíli s ní posedět. Možná je zdravé si dovolit to, když občas opravdu nemám ráda člověka, kterého miluji. Může mi velmi lézt na nervy jeho konkrétní chování.

Realistická představa skutečné lásky je v mnohém podobná realistické představě sebelásky podle párového terapeuta Terryho Reala – můžu vědět, že mám plno chyb, zranění a osobních pochroumaností, a přesto sám o sobě mohu smýšlet v dobrém.

Jiná kapitola

Ve druhém scénáři je možné se přidržet Esther Perel, která říká, že ne každý vztah je životní příběh, některé z nich jsou spíše kapitola. Mají v našem životě své velmi významné místo. To, že se završí a pokračovat už je příliš bolestné, nesmazává roky blízkosti, podpory a lásky. To není možné „odestát“, to je zachráněno do minulosti.

Někdy vztah prochází krizí, kterou je možné projít a využít; jindy prostě dojde svého konce. I v párové terapii je těžké vytvořit něco, co tu nikdy nebylo – třeba partnerskou přitažlivost. A dlouhé měsíce nebo roky žít v plichtě, kdy odejít člověku připadá děsivé a zůstat s sebou nese pocit, že zrazuji sama sebe, to je nesmírně bolestné a vyčerpávající.

Možná vám, stejně jako mně, běží hlavou otázka: „Vždyť mají děti.“ Jenže ani s přihlédnutím k nim není zřejmé, která z cest by byla nejlepší. Terry Real píše, že chronická nepřátelskost dětem škodí více než rozvod. Naopak stabilní, respektující vztah bez velké vášně může být pro děti velmi dobré prostředí. Záleží pak na konkrétních okolnostech a taky na našich hodnotách, kam nás to potáhne.

Bude to zachování systému a rodiny? Nebo individuální naplnění? Kolik prožíváme kterého pocitu? V čem děti reálně žijí, na jaké verze svých rodičů se denně dívají a nasávají je za své vzory? Co se dá oželet, co je příliš velká oběť? A máme po partnerech chtít, ať spolu zůstávají, když ani po měsících snahy o změnu necítí naplnění?

Je dobré se nerozhodovat z impulzu, z úzkosti, z nedokončených trápení z osobní historie – ale pocit viny je také velmi špatný rádce. Když si dovolíme odložit svá musím a nesmím a umožníme si svobodně zvážit obě varianty podle svých potřeb a hodnot, můžeme se obvykle rozhodovat s čistší hlavou.