Jít těžší cestou?

A jak to mají lidi kolem vás? Jsme různé typy, nebo se může jednat o životní fáze a hru s nakládáním se životní energií a balancem mezi klidem a rizikem, dáváním a braním si pro sebe? Jak a (do)kdy si můžeme vybírat ve svých rozhodováních tu náročnější variantu, pokud to děláme?

Máte‑li to stejně jako já, v životě se vám opakují různé obměny následujícího scénáře: Vznikne problém a já se rozhoduji, co dělat. Mám hledat alternativu, utéct, kličkovat, dělat, že není, nebo – a tuto variantu si vybírám nejčastěji – projít přímo skrz?

Těžká zkouška na výšce. Chvíli zvažuji, jestli nezkusit jakési povzbuzující prášky jako moji spolužáci. Ale co, po těch mohu sáhnout kdykoli – zkusím to bez nich! Jít delší cestou na túře? Už se stmívá. Ale zas bude zajímavé vidět, kam dojdu. Vzhůru na ni!

Jsem prostě vždycky zvědavá, co je za další zatáčkou a jestli se mi podaří projít i touto zdí. A co z toho mám? Většinou dobré historky a spoustu ponaučení – ano, někdy i zjištění, že to nebyl nejlepší nápad.

Nakresli mi ovečku

To, o čem tady mluvím, se dá zakoušet a sledovat na nejrůznějších obyčejných situacích. Během jednoho kurzu vysíláme studenty do terénu splnit úkol vylosovaný z klobouku (dobře, není to zcela běžná situace, ale ani nechceme, aby skákali z útesu se zavázanýma očima). Jsou to úkoly typu: Požádejte kolemjdoucího, aby vám nakreslil ovečku, zazpíval písničku nebo vám o sobě prozradil nějaké tajemství.

Co byste dělali na místě účastníka kurzu? Vypadá to jako táborová hra pro děti, ale prozradit a naučit může hodně. Strategie řešení problému, které účastníci volí, jsou nejrůznější:

Ať to mám rychle za sebou

Jako když zadržíte dech a ponoříte se pod vodu: vyjdu ven, oslovím prvního, koho potkám, a na výsledku úkolu mi až tak nesejde. Zkusil jsem, ne? A už pojďme radši dál.

Zalžu, že jsem úkol splnil

V diskusi po aktivitě mě vždy zaměstnává otázka, kolik z těch, kdo popisuje její průběh, možná nemluví pravdu. Samozřejmě není cílem to zjistit, ale platná strategie to určitě je.

Tak tohle dělat nebudu!

Co je to za blbost? K čemu mi to jako má být? Odmítnout je samozřejmě také možnost. Přímé odmítnutí může být užitečné stejně jako experimenty s tím, co všechno dokážu.

Přemýšlím tak dlouho, až skoro úkol nestihnu

Pokaždé se aspoň jeden člověk vrátí s tím, že buď skoro, nebo vůbec nestihl v časovém limitu splnit zadání, protože strávil většinu času úpornými představami o výběru slov, lidí, které osloví, nebo imaginováním všech možných katastrofických verzí, jak se lze ztrapnit. Stres, který by zažíval u dané činnosti, si bohatě přivodí jen svou vlastní vizualizací (tak mocná je naše mysl).

Jen abych splnil úkol co nejlépe!

Dlouho vymýšlím strategii, vyhlížím toho nejvhodnějšího člověka. Připravuji si, co mu řeknu, uspěji a vracím se do skupiny. Podám zprávu o svém úspěchu.

Tohle bude legrace, jdu do toho!

Svět se nezboří, když mě někdo odmítne, tak co. Lidé s tímto přístupem uplatňují jakousi lehkost a úspěch či neúspěch na nich nezanechává větší stopy.

Udělám to víckrát!

Ať zjistím, co v tom ještě může být skryté k naučení. Jednou jsem přiznal, že jsem student psychologie, tak nějak to nebylo ono. Zkusím to bez toho. Nebo jsem zažil odmítnutí, ale chci uspět. Asi bych měl oslovit lidi jinak, zkusím je spíš požádat o spolupráci. Řečeno s Jeanem Piagetem: bude probíhat asimilace nových poznatků a zkušeností a na základě toho akomodace – pozměňování naší strategie. Při neúspěchu budu pokusy opakovat až k nejlepšímu výsledku.

Poznáváte se v některém z přístupů? Jistě, různé strategie volíme v různých obdobích a každá z nich může posloužit u jiného typu problému. Koneckonců přání „osahat“ si různá zákoutí našich rozhodnutí (nejlépe pod stresem) je zřejmě důvodem, proč se vydáváme na sebezkušenostní kurzy, kde se podobným dilematům vystavujeme dobrovolně. Jaké tedy mohou být výhody, pokud se vydáme lehčí nebo těžší cestou? A co nám to vůbec umožňuje?

Riskovat nemusíte vždycky

• Výběr složitějších možností by mohl souviset s rysem osobnosti, která je víc otevřená získávání nových zkušeností. Pokud častěji vyhledáváme situace, které obsahují tuto výzvu, nejspíš máme důvěru, že to dobře dopadne. Kde jsme ji získali? Pravděpodobně už máme zkušenost, že tomu tak bylo v minulosti a že se nám to vyplatilo. Tudíž můžeme dál experimentovat. Sytíme svou potřebu po nových zkušenostech a učení.
• Jednodušší cesta neznamená, že jsme líní (i když někdy je to možná takto jednoduché). Může se jednat o tendenci, ke které máme sklon celoživotně, protože jsme nebyli povzbuzováni k čelení výzvám, nezažívali jsme často pocit úspěchu nebo nové poznatky čerpáme z jiných činností – ne nutně ze zvládání výzev.

Jistě, vždy můžeme polemizovat, co je pro koho těžší cesta. Ta, kterou jeden označí za „brnkačku“, je pro druhého už slušnou výzvou. Nikdy se nedokážeme navzájem dokonale srovnat a hodnoticím kritériem bude vždy každý jeden z nás. K hypotéze, že některým bylo geny či výchovou dáno riskovat a vybírat si z možností tu těžší, a jiným ne, bych ale ráda přidala stránku kontextovou.

Co tím myslím? Že zkrátka existují kratší nebo delší období, kdy ručička našeho duševního tachometru ukazuje spíš na vyšší zranitelnost, únavu či nejistotu, než na hurá do akce, ať to stojí, co to stojí. V kurzech ráda slyším, když účastníci rozpoznají, že se teď potřebují postarat o svou pohodu, a ne se vrhat do nebezpečných vod. Zrovna se jim děje něco, co je potřeba zpracovat – je na místě zážitky usazovat, ne nabírat další.

Zkrátka a stručně: Ne vždy je ta správná doba na hec, výzvy, expozici, vrhání se do propasti. Pokaždé, když někdo z nich tuto fázi rozpozná a pojmenuje, cítím ve vzduchu závan prevence proti zadělání si na průšvih, vyhoření či něco horšího. Koneckonců Buddha se nakonec taky vykašlal na askezi, protože zjistil, že cesta k osvícení povede k úspěchu spíš tehdy, když u svého snažení zůstane naživu.

Není to ale málo?

Odvrácenou stranou výběru jednodušší varianty řešení či volby pohodlí nad výzvou můžou být výčitky: Neměl/a bych se přece jen té výzvě vystavit? To jsem slaboch? Přece na to mám! Navíc, nechci zlenivět. A proč bych si to měl/a dovolovat? Proč jet lanovkou, když ten kopec určitě dokážu vyšlapat po vlastních?

Nesporně, když nás úspěch stojí úsilí, vážíme si ho (možná i sebe?) víc, má větší váhu. Přesto bychom si měli být dobře vědomi toho, kde se zrovna nacházíme na své životní ose – zda máme čas a prostor „navíc“, který chceme vyplnit novým poznáním, k němuž vede cesta přes neznámé oblasti. Anebo jestli se teď nepotřebujeme spíš chvíli hýčkat, zůstat na místě, dýchat, a když po nás lektor bude chtít přinést nakreslenou ovečku, nakreslíme mu ji sami.