Jídlo jako symbol

Dle psychoanalytické teorie Margaret Mahler může být zásadním obdobím pro zárodek vzniku anorexie separačně‑individuační fáze vývoje dítěte, kterou datovala do období od tří měsíců do pěti let věku. V této fázi se dítě tělesně i duševně odděluje od matky, což může přinášet řadu komplikací, a to na obou stranách. Dítě postupně objevuje svět a získává s ním první zkušenosti. Buduje si autonomii. A autonomie je jedno ze zásadních témat, okolo kterých se anorexie točí.

Pro svůj zdravý psychický vývoj potřebuje dítě v tomto věku získávat takové zkušenosti, které podporují jeho samostatnost (v rámci možností podle věku). Dítě potřebuje prozkoumávat svět, nejlépe samo. Zároveň mu dodává klid, že matka je někde poblíž a je mu k dispozici, zpovzdálí ho jistí. Toto můžeme zahlédnout například v momentech, kdy dítě nabere směr a kamsi utíká. Najednou se zastaví a zkontroluje, jestli je máma stále v jeho dohledu. Pokud ano, utíká dál, pokud ne, znejistí ho to a vydá se mámu hledat.

Dát dítěti prostor pro prozkoumávání světa neznamená ponechat ho svému osudu, bez nastavených hranic a mantinelů. To je jeden extrém. Ten druhý je však naprosté omezování dětské proaktivity a usměrňování jeho veškeré činnosti a projevů. Dítě pak nemá vůbec žádný prostor pro to se projevit, nemůže být autentické a spontánní, protože vše zabezpečí a obstará matka. Rovnováhy není snadné dosáhnout, jde o neustálé vyvažování těchto dvou extrémů.

Úzkostné nebo příliš dominantní a panovačné matky v osamostatňování dítěti brání. Úzkostné z toho důvodu, aby si neublížilo nebo aby se něco nestalo, a ty dominantní proto, že vše musí být podle nich a samy vědí nejlépe, co je pro dítě dobré. Dítě tak od separace a individuace odrazují. To u dítěte může vyvolávat vztek, protože je to právě to, k čemu směřuje. Dítě v prvních letech života mnoho možností pro udržení a obhájení své autonomie nemá. Nelibost a vztek může dát najevo křikem, odstrkováním a odmítáním matky nebo prostřednictvím různých naschválů.

I v tomto období někdy dochází k odmítání jídla, což může mít rovněž symbolický význam. Anna Freud nahlížela na anorexii optikou toho, že dítě v kojícím období nerozlišuje mezi matkou a prsem, potrava je pro něho tedy identická s matkou. Pokud dojde k odstavení a dítě jím neprojde zdárně, může začít odmítat jídlo, potažmo matku jako takovou. Později již dítě rozumí této oddělenosti, ale v nevědomí stále může přetrvávat mentální reprezentace, že matka a prs je jedno a totéž. Následný konfliktní vztah s matkou může být přenášen právě do odmítání jídla.

O slovo se téma autonomie znovu začíná přihlašovat v pubertálním věku, který je pro rozvoj anorexie kritický. Dospívající již disponuje širší škálou možností, jak naložit se situací, kdy je mu v jeho samostatnosti a nezávislosti bráněno. A jedna z možností, bohužel spadající do nezdravého ranku, je boj o autonomii přesunout do oblasti jídla. Odmítání potravy může vyjadřovat symbolické odmítání matky: nechci tě, nepotřebuji tě, dokážu fungovat i bez tebe. V anamnézách lidí s anorexií jsou často velmi dominantní matky s jasnou představou o tom, jaké by jejich dítě mělo být, co by mělo dělat, co by mělo chtít a cítit.

Pokud matka i v tomto věku ovládá celý život dospívajícího, může být odmítnutí jídla skutečně jedinou cestou, jak se jejímu vlivu vzepřít, projevit sebe sama, svou vůli a vzít něco pod svou kontrolu. Přestože je to cesta velmi zhoubná a směřující do pekel. Prožitek svobodného jednání, kdy si sama určuji, kolik toho sním, kdy to sním a jestli to vůbec sním, se v tomto kontextu stává velice lákavým.

Omezení příjmu potravy se následně začne projevovat na úrovni těla, což v psychoanalytickém překladu může znamenat: Je to moje tělo, můžu si s ním nakládat, jak chci. Když budu chtít, bude hubené, když budu chtít, bude silné. A vy okolo s tím nezmůžete vůbec nic. Může to přinášet i pocity určitého triumfu ve smyslu řídíš mi celý život, ale na tohle nestačíš, tohle je jenom moje, já jsem ta, kdo nad sebou má absolutní moc, nikoliv mé okolí.

Role otce

Pro potřeby tohoto článku a snadnější uchopení tématu se držme genderových stereotypů. Matka je tedy ta pečující, konejšivá, poskytující teplo a útěchu. Otec je ten, který je více explorativní, průbojný, učí, jak nakládat s agresí, a je více racionální. Vede dítě k samostatnosti a aktivitě, k tomu zdravě se prosadit, vnímat sebe sama jako majícího vliv. To vše napomáhá zdárnému průchodu separačně‑individuační fází. V reálném světě se jednotlivé atributy mohou samozřejmě prolínat mezi rodiči, důležité však je, aby se toto vše v rodině objevovalo. Lidské já se totiž vyvíjí v interakci s matkou, otcem a párem, který tvoří, jako takovým.

Otcovská role a jeho vliv v anamnéze klientů s anorexií často selhávají, případně chybí zcela. Otec je mnohdy pasivní a nepřítomný, a to buď fyzicky, nebo psychicky. V kontextu rodiny, kde je matka velmi usměrňující a nedává dítěti svobodu naprosto v ničem, je role otce, který dítě učí samostatnosti a vede ho k vědomí, že ono samo může leccos ovlivnit, může projevovat svou vůli, a že je to dokonce žádoucí, zcela zásadní. Pokud je vliv otce v tomto slabý nebo zcela chybí, má dítě jen velmi malou šanci toto zažít a integrovat tuto zkušenost v rámci své osobnosti.

Role otce je v kontextu anorexie (a i jiných poruch příjmu potravy) zásadní také v tom, jak zvládne zpracovat dospívání své dcery a jak se k němu postaví. Pro mnoho otců jsou to změny, jak tělesné, tak psychické, ke kterým příliš neumějí zaujmout stanovisko. Jejich malá holčička se postupně začíná měnit v ženu. Otec neví, jak s tím naložit, a tak se stáhne, nebo na měnící se tělo dcery trousí poznámky, aby vše zlehčil.

Dcery změnu chování z otcovy strany vnímají a mohou si ji vysvětlit tak, že je otec odmítá nebo se o ně nezajímá. Spojí si to se změnami, které se dějí s jejich tělem, a mohou získat dojem, že to je něco špatného, proto se od nich otec odvrátil. Na nevědomé rovině mohou toužit po svém dětském těle a ve výsledku po dětství jako takovém, jelikož jim otec věnoval svou pozornost a měli k sobě mnohem blíže.

Setrvání v dětství

Anorexie se tedy může rozvinout jako reakce na nastupující dospívání, které s sebou nese své specifické požadavky a konflikty. Objevuje se další aspekt, který není možné mít pod kontrolou (obdobně jako požadavky a nároky matky), a tím jsou tělesné změny. Odmítání potravy a touha po hubenosti pak může mít za cíl vyhnout se biologické zralosti se vším, co přináší. Je to snaha o zastavení času a zastavení nastupujícího dospívání. Touha po uhájení si dětství se vším, co k tomu patří – tedy postavy bez sekundárních pohlavních znaků, těla bez menstruace a sexuálních tužeb na rovině fyzické.

K tomu patří odsouvání větší zodpovědnosti a vyrovnávání se s ještě vyššími nároky, přiostřující se vrstevnické vztahy, první partnerské vztahy na straně psychické. Tělo začne dospívat a nelze to zvrátit, nelze to mít pod kontrolou. Je to bezmoc vůči biologickým změnám a sociálním a emocionálním tlakům. Psychicky ani tělesně na to nejsem připravená, ale tělo a mé okolí říká něco jiného. Opět jediná možná cesta, jak to vše dostat pod svou kontrolu, je přestat jíst.

Odmítání svého ženství může mít ještě jednu rovinu. Prvotní obraz ženství získáváme prostřednictvím matky či jiné významné osoby, která je nám blízká a pečuje o nás. Je to obraz, kterému se buď chceme přiblížit, nebo se ho můžeme bát, odmítat ho nebo se ho děsit. Zejména u matek, které jsou usměrňující, nenechávají dítěti prostor a „tvarují“ si ho k obrazu svému, se může na nevědomé úrovni městnat mohutný vztek, který je ale potlačený nebo vytěsněný, jelikož si ho nelze dovolit.

Jeho ventilem pak může být právě symbolické odmítání dorůst do podoby matky, do dospělého ženského těla, v přeneseném slova smyslu „stát se jí“. Projevy agrese a potřeba kontroly jsou pak přeneseny do svého těla. Pokud tato anorektická kontrola selže, nastupuje těžká sebekritika, sebepohrdání a sebenenávist.

Odklon pozornosti

Anorexie postupně začne zcela zaměstnávat mysl i tělo. Příjem potravy je snížen na minimum a celý život se začne točit pouze kolem restrikcí, hladovění, cvičení a hlídání si váhy. Nastupuje chronická únava a vyčerpání. Jde o odklon pozornosti k jídlu a hubenosti. Na nic jiného není prostor, čas ani energie.

Může se jednat o mechanismus pro to udržet se pohromadě, nerozpadnout se pod nátlakem všeho, s čím se musím potýkat, to znamená s nechtěnými a nepříjemnými emocemi, jako je úzkost, vztek, nespokojenost, prázdnota, závist, žárlivost, smutek. Také o únik od tíživých mezilidských vztahů i intrapsychických konfliktů.

Nabývá to postupně charakteru závislosti, objevuje se bažení, uspokojení přichází s úbytkem váhy a s ovládnutím těla. V přeneseném slova smyslu má anorektické hladovění obdobný účinek jako návykové látky, jen se nejedná o substanci, ale o psychický stav.