Jídlo jako problém

Nedávno mi volala moje kamarádka doslova vyděšená. Její osmnáctiletou dceru odvezli do nemocnice poté, co ve škole omdlela a nešlo ji vzkřísit. V nemocnici zjistili, že jí podle všech možných vyšetření nic není. Pustili ji domů a mé kamarádce řekli, aby jí dala pořádně najíst. Vyšlo najevo, že její dcera už delší dobu jedla pouze ovoce a její tělo neuneslo čtyřhodinový trénink tance.

Jednalo se o první incident a díky včasné intervenci – několika otevřeným rozhovorům a důslednému monitorování jídelních návyků – se podařilo rozvinutí anorexie zabránit. Je ovšem důležité nenechat se při prvních projevech nemoci dotyčným uchlácholit, že se nic neděje, že to bude dobré a že má vše pod kontrolou.

První varovné příznaky

Není třeba šílet a dělat scény, ale pozorovat a ověřovat si je více než doporučeníhodné.

• Jí dotyčná jídlo s rodinou? Kdy jste ji naposledy na vlastní oči viděli něco sníst?
• Má skutečně tolik domácích úkolů, že si musí jídlo nosit k sobě do pokoje?
• Stačí jí příliš často jenom zelenina?
• Potřebuje pokaždé, když něco sní, okamžitě „na malou“ a na WC pak tráví příliš mnoho času?
• Stěžuje si na nevolnosti, kvůli kterým raději nejí?

Všechny tyto okolnosti by měly rodiče zajímat a případně je přimět k hledání vhodného řešení. Jako u každé nemoci i zde platí, že čím dříve se problém řeší, tím lépe.

Zatímco anorektičky hladovějí a hladovět nepřestávají, i když jim padají vlasy, vystupují kosti a nemají žádnou energii, bulimičky začnou po nějaké době jíst víc, než by chtěly. Jsou velmi zklamané, cítí se provinile a hledají způsob, jak znovu začít hubnout. Většina z nich sáhne jen po další ještě drastičtější dietě. Kolotoč hladovek, zvracení a projímadel jen zvyšuje riziko přejedení, ke kterému s železnou pravidelností a rostoucí intenzitou dochází.

Četné důsledky obou poruch jsou devastující v oblasti tělesného i duševního zdraví a společenského života nemocných.

Dobře skrytý problém

První anorektička, se kterou jsem se setkala už jako malá holka, byla naše sousedka. Byla neuvěřitelně hubená a nemluvila o ničem jiném než o jídle. Ilona (tak jí říkejme) bydlela v našem paneláku a často žebrala o jídlo. Nebyli jsme sami, kdo jí občas dal vajíčko, cukr nebo kousek čokolády. Přesto vypadala stále hůř, přišla o zuby a výrazně jí prořídly vlasy.

Nějaký čas jsem Ilonu neviděla a dozvěděla jsem se, že je už poněkolikáté v nemocnici. Když se vrátila, zase žebrala o jídlo a tentokrát i o ponožky a oblečení. Invalidní důchod je prý příliš nízký a rodiče jí nechtějí dávat peníze. Začala jsem jí tehdy ve své naivní důvěře více pomáhat. Chodila jsem s ní nakupovat, samozřejmě za své peníze.

Jednou mě zastavila její matka a zeptala se, jestli mám chvilku, že by mi chtěla něco ukázat. Vzala mě do Ilonina pokoje. Nikdy v životě jsem neviděla tolik ponožek. Ty, co jsem jí koupila já, byly stále nevybalené. V kuchyni měli dvě lednice. Jednu odemčenou, ta patřila Iloně a jednu zamčenou, která byla rodičů. Ta Ilonina byla plná jídla, které na lidech vyžebrala.

Její máma mi vyprávěla, jak v noci nespí, ale vaří, aby to vše ráno spláchla do záchodu. Ledničku si zavírají, protože jim věci brala, vařila z nich a pak to vyhazovala. Konečně mi došlo, o co jde. Styděla jsem se, že jsem si nikdy nezjistila, jak to skutečně je. Myslela jsem si, že dělám dobrou věc. S Ilonou jsem se scházet nepřestala, ale už jsem jí nikdy žádné jídlo nedala.

Tato raná zkušenost se mi později hodila v mé práci. Pokud chceme někomu s poruchami příjmu potravy pomoci, musíme pomoc pojmout komplexně. Informace od nemocného jsou bohužel často lživé, je nutné pracovat s celou rodinou, a pokud je to možné, i se školou nebo kolegy v práci. Jinak můžeme s dobrým úmyslem napáchat více škody než užitku.

Tento příběh má i přesto poloviční happy end. Ilona nakonec překonala nejhorší stadium kvůli partnerovi, do kterého se zamilovala, a kvůli touze po dětech. Po dvacetiletém boji s anorexií začala pomalu jíst. Teď má dvě zdravé dcery, přestože při 165 cm výšky má pouhých 48 kg (BMI 17,63).

Dodnes ale není úplně zdravá. Má problémy se srdcem a žaludkem. Je stále unavená a péči o děti by nikdy nezvládla bez vydatné pomoci manžela a rodičů. Stále bojuje s nutkavými pocity méněcennosti a nucením zhubnout, které s pomocí svého okolí těžce, ale zvládá.

Klubko příčin a souvislostí

Ve Velké Británii jsem čtyři roky pracovala v komunitě pro ženy. Bylo neuvěřitelné, s jakou pravidelností dívky přecházely ze závislosti na tvrdých drogách nebo alkoholu do poruch příjmu potravy. Ráda bych zmínila příběh Emmy (jméno bylo změněno), která z mého pohledu vybojovala statečný boj sama se sebou. Do komunity přišla z ulic Londýna. Byla v podstatě otrokyní drogového dealera. Ten ji mlátil a nutil k sexu. Měla od něj kokain i heroin zadarmo. Byla zakřiknutá, nemluvná a všech se bála. Po detoxifikaci ožila a vypadala lépe.

Přednáška 19. listopadu 2024