Ještě nechci být ženou

Do tohoto konfliktu vstupuje ještě další, méně vyslovované téma: sexualita. Puberta nepřináší jen změnu tvarů těla, ale i skutečnost, že se dívčí tělo stává čitelně ženským, a tedy i sexuálně vnímaným. Prsa, plnější boky, menstruace – to všechno nejsou jen biologické znaky, ale i symboly vstupu do světa dospělosti, vztahů a intimity.

Pro některé dívky je tento přechod přirozený a postupný, pro jiné náhlý a zahlcující. Mohou mít pocit, že jejich tělo „zradilo“ jejich dosavadní identitu dítěte. Že je náhle více vystaveno pohledům, hodnocení, někdy i sexualizovaným komentářům, na které nejsou psychicky připravené. Tělo, které bylo dosud neutrálním prostředkem pohybu a hry, zdrojem radosti, se stává objektem pozornosti.

V praxi se tak opakovaně objevuje motiv: Nechci být sexuální bytostí. Někdy je vysloven přímo, jindy se skrývá kdesi v pozadí. Mentální anorexie v tomto kontextu může fungovat jako pokus zastavit čas. Vyhublé tělo ztrácí sekundární pohlavní znaky, menstruace mizí, prsa se zmenšují, boky se vytrácejí. „Obleču šaty, co jsem naposledy nosila v deseti letech,“ svěřila se mi nedávno patnáctiletá klientka; v hlase měla odstín hrdosti.

Tělo se vrací k dětské, androgynní podobě. Hladovění tak paradoxně může představovat nevědomou snahu uniknout ženskosti: oddálit sexualitu, náročné vztahy, oddálit možnost být žádoucí nebo vystavená intimní blízkosti. V extrémní štíhlosti se skrývá jakési bezpečí – tělo je pod kontrolou a zároveň jakoby „neviditelné“.

Tento motiv může být obzvlášť silný tam, kde je sexualita spojena s úzkostí. Může klíčit z přísné, moralizující výchovy, kde je ženské tělo zdrojem studu. Může jít o zkušenost s nevhodnými komentáři, předčasnou sexualizací nebo dokonce traumatem. Ale i bez zjevného traumatu může být pro citlivou dívku obtížné unést náhlý posun ve způsobu, jakým je vnímána: od holčičky k ženě.

Anorexie pak není jen poruchou vztahu k jídlu, ale i poruchou vztahu k vlastní tělesnosti. Tělo je vnímáno jako něco cizího, obtížného, ohrožujícího. Kontrola příjmu potravy poskytuje iluzi, že lze kontrolovat i samotný proces dospívání.

Přijmout vlastní touhu

Právě tuto potřebu kontroly popsala průkopnice v léčbě poruch příjmu potravy, psychiatrička Hilde Bruch. Ve svém přelomovém díle The Golden Cage: The Enigma of Anorexia Nervosa ukázala, že anorexie není primárně o jídle, ale o chybějícím pocitu vlastní identity.

Dívka v anorexii se snaží vydobýt si skrze hladovění pocit, že je „vládcem svého života“. V jejím vnímání je tělo jediným územím, kde může rozhodovat sama za sebe, nezávisle na očekáváních rodičů či společnosti. Odmítání ženských tvarů je tak v duchu této teorie zoufalým pokusem o autonomii v situaci, kdy se dívka cítí být pouze pasivním nástrojem v rukou druhých.

Souvislost se sexuální identitou a anorexií není univerzální: poruchy příjmu potravy mají biologický, psychologický i sociální původ. Sexualita je jedním z vláken, které se v příbězích objevuje, ale není pochopitelně jediným vysvětlením. Uzdravování v každém případě neznamená jen normalizaci váhy.

Znamená postupné znovunavázání vztahu k vlastnímu tělu: ne jako k nepříteli, ale jako k součásti identity. Znamená vytvořit bezpečný prostor, kde může dívka zkoumat, co pro ni znamená být ženou. Bez nátlaku, bez předem dané definice, bez redukce na vzhled.

Otázka Vím určitě, že chci být ženou? tak může být ve skutečnosti vývojovým zastavením. Místem, kde je potřeba čas, podpora a respekt. Dospět totiž neznamená jen přijmout biologickou změnu, ale integrovat ji do vlastního příběhu. Dospět znamená přijmout nejen svobodu, ale i zranitelnost. Přijmout možnost být milovaná, ale také odmítnutá. A dospět znamená i přijmout vlastní touhu.