Ještě jeden recept na štěstí

Štěstí, klid a pohodu jsem cítil od chvíle, kdy jsem poprvé vylezl na svůj kopec a během pár dnů zapomněl, že většina mých plánů na následující roky leží v troskách. Časem jsem začal přemýšlet, z čeho tyto příjemné pocity vyvěrají. Na venkov jsem se neodsunul poprvé, takže v samotném životě na opuštěném statku zřejmě recept na štěstí nespočívá. Bezpochyby má svůj podíl, ale zdá se, že jen nutí k docela jednoduchým změnám každodenního života.

Vesnický recept na štěstí

Snažil jsem se analyzovat, z čeho konkrétně všechny ty příjemné pocity vyvěrají – a došel k následujícím bodům:

Nežiju v plánu

Nežiju v uzavřeném kruhu diářových záznamů, ve kterém musí všechno klapat, protože každá minuta ovlivňuje tu další. V takovém plánu je každá chvíle pevně daná a zakotvená mezi tou předchozí a následující, takže se při zdržení nebo problému rozsype – a s ní i všechny další chvíle, hodiny, dny a roky.

Tohle se učím od vesničanů: s bramborami se skončí, až bude práce hotová. Potom půjdeme na ořechy, a může to být po obědě, večer nebo zítra – anebo taky až o víkendu, pokud bude moc pršet. V nejhorším přijdou divé svině, největší postrach místní slovensky mluvící komunity, a ořechy letos zkrátka nebudou. Ve starostlivém, ale rozhodně ne nervózním tónu slyším babiččino člověče, přičiň se, a pámbů ti pomůže.

Pokud se cyklus všech prací rozseká na samostatné kousky a ty se plní lineárně (až dopíšu článek, půjdu řezat dřevo a někdy potom vyřešit maily), nic mi neuteče – a zrovna maily už vůbec ne; pro akutní případy je tu vždycky telefon.

Živím se jako překladatel a mám nějaké termíny, ale v rámci každého dne jsem volný. Až se vyspím, začnu překládat. Když se přestanu soustředit, jdu na dřevo. Když mě začnou bolet ruce, vrátím se k překladům. Když dostanu hlad, najím se. A pak, až udělám, co je zapotřebí kolem chalupy, půjdu do vsi, kde je mobilní signál a internet. A až vyřídím, co musím, vrátím se – a někdy je to ve čtyři odpoledne a někdy kolem půlnoci. O nic ale nepřijdu, protože zítra vstanu teprve tehdy, až se vyspím – a navíc cokoli jsem plánoval na dnešek, můžu spokojeně udělat zítra.

Vnímám, kolik úsilí mě každý den stály všechny sociální vztahy: domlouvání piva na večer, úsměvy, obědy, telefony, odpovídání SMS, srazy… A kolik námahy stojí jenom přejít centrum většího města.

Uvědomil jsem si to, když jsem si naplánoval výlet a dodělával zakázku, abych mohl ráno odejít na vlak. Napětí v břiše, zatnutý krk, sevřené rty, bolest zad, vztekání se při každém chvilkovém problému, plný popelník, množství překlepů… Zavolal jsem kamarádce, že možná nepřijedu večer na pivo, ale až nočním expresem, který mě u ní vyloží v osm ráno, a sám se s tím smířil s vidinou piva v nočním vlaku s někým ze spolucestujících (mimochodem, povídat si s lidmi ve vlacích je skvělá zábava – zvlášť u kávy v jídelních vozech, kterých se bůhvíproč většina Čechů štítí). A napsal klientovi, jestli by překlad stačil v pondělí. Nu, a potom jsem v klidu dodělal, co bylo zapotřebí, nestihnul vlak, ale stejně dojel, protože:

Říkám si o to, co potřebuju

Žiju v naprosto neznámém prostředí východoevropského venkova – a občas zkrátka potřebuju pomoct. První výzvou byl půlnoční příjezd na zastávku mezinárodního expresu, kde byla jedna unavená výpravčí a louky a pole. Taxíky, město, cestující ani hotel v dané lokalitě neexistují.

Zbývalo zastavit důchodkyni, která jako jediná vystoupila na stejné zastávce, vrazit jí do rukou část zavazadel a nacpat se do auta jejího manžela. A před hotelem dostatečně dlouho bušit na dveře, než se vzbudí vrátný. A ráno zavolat hostitelům, že mě mrzí, že jsem přijel jindy, než kdy jsme plánovali, ale potřebuju odvézt právě teď. Všichni zúčastnění to chápali, nikoho jsem nic nestál – a dostal jsem se do svého nového domova.

Zakázal jsem si manické fáze zaujaté práce bez přestávek, se zaťatými zuby, plným popelníkem a litry kávy nebo vína: jen ještě dopsat jednu stránku!

Podobně jsem před pár dny stihnul ono pivo s kamarádkou. Nedostal jsem se ráno včas ze své chalupy na vlak – a tak jsem se pokusil jej dojet stopem. Několik hodin po odjezdu vlaku jsem nastoupil do náklaďáku, jehož řidič během dvou hodin cesty obtelefonovával různé dopravní firmy, aby sehnal někoho, kdo mě přepraví poslední dvě stovky kilometrů, které mi zbudou, až mě vyloží.

Protože mě nic nestálo jej požádat, aby mě ještě ten den dostal do cíle, a jeho nic nestálo se pokusit mi pomoct. A protože se stačilo domluvit s řidičem linkového autobusu, aby mě vyzvedl na benzínce, o pár hodin později jsem skutečně seděl na pivu.

Pokud by se mi to nepovedlo, získal bych bod v rámci rejection therapy – disciplíny, která člověka motivuje k lepší komunikaci a sebeprosazování tím, že jej odmění za každý neúspěch. Jakákoli vyslovená prosba tedy může mít výhradně pozitivní důsledky: buď se člověku splní přání, nebo dostane bod.

Mám elektronický půst a percepční klid

Člověk, který je „na displejích“ (jak neustálou interakci s tablety, mobily a počítači nazývá Victoria Dunckley), trpí zhoršeným spánkem, soustředěním a náladovostí – a elektronický půst má pozitivní účinky na kognitivní, emoční i sociální fungování. Je tomu tak mimo jiné proto, že interaktivní zařízení přetěžují nervovou soustavu, což je detekovatelné psychologicky, ale i na neurologické úrovni. Výsledkem je cyklus přílišného vybuzení a následného stresu. Chalupa, kde prostě není mobilní signál – a tedy ani internet – je tudíž tak trochu vysvobozením.

Zároveň vnímám, kolik úsilí mě každý den stály všechny sociální vztahy: domlouvání piva na večer, úsměvy, obědy, telefony, odpovídání SMS, srazy… A kolik námahy stojí – v porovnání s každodenní hodinkou z kopce do vsi a hodinkou a půl zpátky nahoru – přesuny po městě, tramvaje, taxíky, zácpy. Jdu po pěšině, která mě dovede až domů, zatímco si promyslím práci. V klidu a s prázdnou hlavou, protože pracuju sám, žiju sám, a tak mi nikdo nenutí žádné starosti ani utrpeníčka – a sám si neucpávám mozkové závity přemýšlením, jestli jsem se na někoho náhodou neusmál málo, nebo naopak moc.

Správně odpočívám

Posledním bodem je odpočinek – cestou do vsi a ze vsi, při řezání dřeva, při vaření na kamnech, při praní v lavoru… Běžný pracující člověk často překonává únavu stresem. Při únavě je na EEG viditelný pokles frekvence mozkových vln od středních vln beta, které odpovídají soustředění, k poletování myšlenek na frekvenci alfa. Útlum organismu potom člověk často kompenzuje vybuzením se stresovými procesy: zatajený dech, zaťaté svaly a příslušné neurohormonální procesy jej udrží bdělého.

Na EEG je opět vidět zvýšení frekvence, konkrétně u „stresových“ vln okolo 20 Hz, ale za cenu většího „opotřebení“. Jak únavy, tak stresu na buněčné úrovni a vyplývajícího stárnutí. V dlouhodobém horizontu se tedy jedná o poměrně kontraproduktivní strategii.

Únava je prostě stavem organismu a jako takovou – jakkoli se snažím si hlídat, aby nebyla výmluvou – ji místo boje přijímám. Zakázal jsem si manické fáze zaujaté práce bez přestávek, se zaťatými zuby, plným popelníkem a litry kávy nebo vína: jen ještě dopsat jednu stránku!

Využívejte celý web.

Předplatné