Jednou nohou v minulosti

Běžně nepovrchní člověk vytvářející emoční vazby si z každého vztahu odnáší hromadu „materiálu ke zpracování“. A pokud je jeho nová partnerka nebo partner také vnímavý a angažovaný, tak to zpracovávání nemůže neregistrovat, potažmo se ho i emočně neúčastnit. Samozřejmě pokud je takový nový partner nebo partnerka v době zpracovávání už na scéně – jenže to právě bývá. Málokdy se trávení rozpadlého vztahu vejde do časového intervalu od jeho konce do začátku vztahu dalšího. Pokud vůbec nějaký takový interval byl.

Často skáčeme po hlavě (po srdci, eventuálně nadledvinkách či jiném hormonálně činném orgánu) z jednoho vztahu rovnou do druhého. Dokonce se dva vztahy, nový a starý, nezřídka překryjí. A to se děje až příliš často, chtělo by se napsat… Ale kdo jsme, abychom věděli lépe než zúčastnění, natož abychom soudili? Ano, zaděláváme si mnohdy na průšvihy a ublížení sobě a jiným nezpracováním starých šrámů dřív, než se vydáme sbírat a rozdávat nové kytky a nové šrámy – ale i to patří k životu. Když se učíme psát, také nejdřív děláme chyby. Kdybychom v první třídě psát přestali, abychom ty chyby nedělali, zůstali bychom navždy negramotní. Jak by to mohlo být jiné s učením se skutečné lásce?

Ještě k těm skokům ze vztahu do vztahu: Mohou být přirozeně dané neschopností být sám, sama, ale jindy za ně třeba také může jenom řízení náhod a bohatost sítě lidí kolem. Samotářský introvert možná, ale extrovert v neustálém obležení přátel stěží zůstane sám několik měsíců nebo let, dokud neodtruchlí ztráty. (Ano, bývá za čím truchlit. Rozchodem nebo rozvodem, i těmi, jež jsme sami iniciovali a chtěli, jsme se nezbavili jen toho zlého a nefunkčního. V bývalém vztahu a v bývalém partnerovi mohlo být něco, co ten nový postrádá. Bývalá nebo bývalý nebývá zas tak často úplný zloduch. Mívá i dobré stránky, po kterých zůstaly hezké vzpomínky a milý sentiment.

Ten navíc získává na barvách i na síle s narůstáním času od konce vztahu. A je to tak v pořádku. Dokonce čím víc tomu tak je, čím více dobrého a zdravého jsme v předchozím vztahu schopni vnímat – pokud je náš nový vztah pevný a naplněný láskou a smyslem – tím lépe.) A po takových vztahových hlavičkách nebývá dost času zpracovat menší a větší traumata, která si z bývalého soužití neseme, uspořádat si priority, zakusit samotu a procítit – a ti analytičtěji založení obyčejně i s gustem do hloubky a šířky produmat – , co se vlastně stalo, co teď dál, s kým a jak.

Tak. A pokud Eliška dočetla až sem, řekne si, že pokud se trápí něčím, co je podle psychiatra v pořádku, musí tedy být zákonitě něco v nepořádku s ní. A přitom s ní nejspíš nic zásadního v nepořádku nebude; nebo to minimálně na základě těch několika jejích slov nelze říci. Ano, je možné, že si obecně málo věří. Možná je si málo jistá tím, že vztah mezi ní a jejím přítelem je dost pevný. (Říkejme mu prosím nějak! Třeba Aleš. Neosobnosti je v dnešním světě dost i tak.) A nevěří, že je v jejích silách a možnostech tu vztahovou stabilitu ovlivnit, že není vydaná napospas jakýmsi neuchopitelným procesům pramenícím v minulosti jejího nového partnera. Natož přímo v jeho bývalé partnerce. Je možné, že není vnitřně přesvědčená o tom, že její milý sice kdysi měl rád jinou a nějakým způsobem si ji ještě nosí v sobě, ale teď má rád ji a chce žít s ní. Snad má Eliška sklon k žárlivosti a vidí trávu nevěry a opuštění růst i tam, kde by jiná viděla záhon růží.

A na druhou stranu, možná to Eliška intuitivně cítí správně. Je možné, že její přítel ve vztahu s ní opravdu není dostatečně přítomen, že se do něj nevkládá, že je opatrný, nedůvěřivý, že „nemá dost rád“. A může to opravdu souviset s jeho předchozím vztahem. Možná ani ne natolik s bývalou partnerkou a steskem po ní. Jeho neúplná angažovanost nemusí ani tolik vyplývat z toho, že by v novém vztahu strádal chyběním něčeho, co s Eliškou na rozdíl od „bejvalky“ nemá. Možná jeho stesk a smutek pramení z jeho náhledu na sebe, možná tkví v jeho nedostatečné sebejistotě, v jeho hodnotách, v jeho zkušenostech se vztahy, možná se svou specifickou osobností nemůže jinak…

Smutek ze ztráty

Pojďme se tím trochu prokousat. Jako první si vezměme optimistický předpoklad, že Aleš opravdu jen přirozeně a zdravě TRUCHLÍ. Ztratil vztah. Jakkoli má teď vztah nový a lepší. Jakkoli byl ten ztracený nefunkční, nebo dokonce ubližující a devastující – byl to vztah. Aleš s někým souvisel, s někým byl propletený, fyzicky i duševně. A najednou to propletení a souvisení není. I ne(úplně) dobrá jistota je jistota. Zeptejte se lidí, kteří prožili dětství s traumatizujícími rodiči. A k tomu přidejme vzpomínkový optimismus, to milosrdné postupné zapomínání špatného a natírání minulosti růžovou barvou.

A i kdyby Aleš neprožíval jako ztrátu konec samotného vztahu a bývalé partnerky, určitě ztratil naděje a očekávání, která v tom vztahu měl. S odchodem člověka z našeho života jednoduše musí něco chybět, musí se po něčem stýskat – v opačném případě by to znamenalo, že jsme s ním žádný vztah neměli, jen jsme obývali stejný kus časoprostoru a nic víc. A to by pak stálo za to zamyslet se, zda vztahů a vazeb vůbec jsme schopni. Tedy takových, jež i ti druzí vnímají jako blízké a láskyplné. Takových, v nichž nám dávají a v nichž od nás dostávají, v nichž mohou být spokojení a otevření a v nichž s námi mohou zažít pocit úlevného uvolnění i výzvy k růstu.

Nemůžeme vědět, jak tomu je ve vztahu Elišky a jejího přítele, z čeho plynou jeho záchvaty smutku a nepřítomné pohledy, proč se Eliška trápí. A tak ani při nejlepší vůli nemůžeme udělat víc, než konstatovat klasické nespecifické: Mluvte o tom. Komunikujte. Otevřenost, upřímnost jsou léky vztahů – pokud jsou ty vztahy založené na lásce a snaze o pochopení. A je často až zarážející, jak málo je používáme.

Často si v sobě neseme tolik vztahových jizev, počínaje jizvami z nejútlejšího dětství, tolik nejistot, obav a studu, že nám ta upřímnost a otevřenost jednoduše nejde. Otevřenost a upřímnost slovní, ale stejně tak otevřenost a upřímnost neverbálních projevů, mimiky, doteků, tělesné lásky, činů. Za ty neverbální, slovy nevyslovitelné anebo nepotřebující slov, se mám sklon přimlouvat ještě víc než za ty verbální. Asi proto, jaký důraz se obecně klade na slova a na hovoření, na všechna ta „musíme si promluvit“. Partner s námi ale přece komunikuje, i když nemluví. I miminu „rozumíme“, vnímáme jeho nálady a potřeby, „jeho pravdu“, přestože ještě nehovoří.

Člověk není jen tím, co říká. Je i tím, jak se chová, co z něj vyzařuje, jak se raduje nebo smutní, jak vypadá, jak stojí, jak chodí, jak se dotýká nebo nedotýká, jak je živý nebo nehybný a zablokovaný, tělesně i duševně. Pravdivý člověk není pravdivý jen svými slovy. Je pravdivý celou svou bytostí. A pravdiví lidé bývají tělesně i duševně zdraví. A mívají zdravé partnerské vtahy. Anebo třeba také žádný vztah nemají, je‑li samota jejich pravdivou přirozeností.

Mimochodem, víte, kolik lidí se miluje, když vlastně nechce, a tudíž to v tu chvíli žádné milování není? Kolik jich nedá otevřeně najevo, že nechce? A kolik jich dá otevřeně najevo, že chce? Mám na mysli zdravé, „fungující“ lidi v dlouhodobých vztazích. Byli byste nejspíš překvapeni. Žijeme ve zbytečně komplikované síti polopravd, nepřirozenosti, kamufláží a někdy vyslovených lží. A samozřejmě pro ně míváme důvod. Někdy vědomý, jindy nevědomý, někdy je to naše volba, ale mnohem častěji jednoduše nemůžeme jinak.

Něco nám brání v přiblížení, něco nám nedovolí důvěřovat, že na naši otevřenost a pravdivost nedoplatíme. Bohužel nás naše raná nebo pozdější zkušenost dovedla k poznání, že otevřenost je ohrožující, a s tímto základním předpokladem existujeme ve vztazích. A v určitém smyslu nezáleží na tom, zdali k tomu jako dospělí ještě máme důvod nebo ne – naše nevědomí věří, že ho máme. I s tím nejdůvěryhodnějším, věrným, milujícím partnerem.

Ale to už mluvíme o extrémní situaci ničím nepodložené nedůvěry. To nebude případ Elišky a Aleše. A vůbec, abychom všechny Elišky a Eliáše a jejich Aleše a Anežky neodbyli obecným mudrováním – buďme trochu praktičtí. A v té praktičnosti tentokrát uvažujme preventivně.

Zranění a ublížení

Na to se budeme muset přenést na časové ose všech těch vztahových příběhů o nějaký ten měsíc nebo rok zpátky, do období, kdy se naše páry dávaly dohromady. Kdy se do sebe zamilovali, kdy se rozhodli spolu být. A představme si, že si jeden z nich, případně oba, s sebou z minulosti do vztahu nesli UBLÍŽENÍ. Různé druhy ublížení od těch nejtriviálnějších, která ve vztazích zažijeme snad všichni, až po hluboká traumata, která se nikdy neměla stát.

Kdyby si naši aktéři tenkrát na začátku cesty vzhůru za láskou byli naordinovali sebereflexi a kromě zamilovanosti by byli nechali promluvit i rozum a cit právě na téma ublížení, byli by si leccos uvědomili. A mohli s tím něco udělat. Třeba zajít k psychoterapeutovi nebo si naordinovat jednu z mnoha jiných forem sebereflexe a hojení starých šrámů. A dnes se nemuseli ptát, proč je vztahově nedobře. Možná by spolu vůbec nebyli – vědomi si nevyhnutelných konfliktů a nepochopení by do vztahu ani nebyli vstoupili. Spíše by však spolu byli, ale jinak.

Řeknu vám teď jednu praktickou poučku. Hned zítra ji zapomeňte, protože je skeptická, cynická a tvrdá. Ta poučka neguje lásku a bezpodmínečné přijetí (jen na první pohled, na druhý ne, ale nekomplikujme to) i naději a víru v dobré konce. A takovou poučku chceme málokdo. Také se jí málokdo držíme. Ve stavu zamilovanosti těžko můžeme být skeptickými cyniky. Ale článek snese hodně, takže je zde: Nevstupujte do partnerského vztahu s nikým, kdo se cítí ublíženě.

Dokud náš potenciální partner vnímá svůj předchozí vztah, potažmo celý svůj dosavadní život jako plný ublížení, měla by nám v předním mozku zasvítit kontrolka. A měla by blikat tak dlouho, dokud si jí nevšimne i střední mozek, zaplavený koktejlem všech těch oxytocinů, serotoninů a jiných mediátorů lásky a pohody. A pak by naše analyticko‑plánovací závity měly zpracovat všechna potřebná data o nás a o námi milované či milovaném, o našich osobnostech, zkušenostech, očekáváních a možnostech. A výstupem by měla být informace, co teď. Být, nebo nebýt spolu. Zvládneme to, nebo nezvládneme. Nebo zda bude dobré ještě počkat, zbrzdit tu hlavičku do vod neodvolatelného společného vztahu, počkat si, co se z toho celého vyklube, a rozhodnout se později.

Pozor, aby nedošlo k nedorozumění: Nejde o to zavrhnout každého člověka s traumaty a ublíženími v životní historii. Jak už jsem zmínila, těžko najdeme někoho, kdo by je nebyl zažil. Nejde ani o to, abychom si hledali protějšky, které nikdy neměly pocity křivdy a ublížení. Takové pocity mívá každý, tedy každý, kdo vnímá své vlastní emoce, kdo si je dovolí prožívat a umí je aspoň jakž takž číst. Kdybychom hledali člověka, který se nikdy necítil ublíženě, na dně síta by nám zůstalo nanejvýš několik disociálních psychopatů z extrémního konce spektra lidských povah. A u těch bych doporučovala zapnout všechny kontrolky okamžitě. (Disociálové prominou. Nemohou za svou osobnost a upřímně s nimi soucítím – i když jim jejich osobnostní výbava neumožňuje mému soucitu rozumět –, ale mohou se znát, mohou rozumět své nátuře, racionálně počítat s jejími možnými dopady a předcházet jim.)

Jde mi o něco jiného. Jde mi o lidi s nezpracovanými ranami. O lidi, kteří si v sobě nesou křivdy skutečné nebo pomyslné, ty jsou centrem jejich osobnosti, přes ně jako přes čočku vnímají svět a chtě nechtě je vnášejí do vztahů s lidmi. I to by ještě bylo v pořádku, zpracovat traumata trvá a čekat na partnera dlouhá desetiletí, než budeme vztahů schopni bez výhrad, nelze. Ale v čase, kdy vstupujeme do vztahu, do manželství, zakládáme rodinu, bychom si měli být vědomi souvislostí a měli bychom pracovat na tom, abychom i přes všechny minulé nepravosti byli schopni s někým být zdravě a láskyplně. Abychom nemuseli denně používat arzenál obranných mechanismů, který ubližuje tomu druhému i nám, ničí vztah a zadělává jen na další pocity ublížení.

Mimochodem, všimli jste si, že člověk, který má za sebou těžké trauma, které dokázal do zásadní míry zpracovat, své trauma a svůj život málokdy prezentuje jako něco, co ho opravňuje k obviňování druhých z ublížení? To, že mu ubližujete vy a ubližovali ti nebo ty před vámi, bude říkat spíše člověk, který si v první řadě ubližuje sám. Jednoduše řečeno: věta „Celý svět mi ubližuje, všechny partnerky mě podrazily a lidé jsou zlí“ prostě není ta, kterou chcete na začátku (ani uprostřed) vztahu poslouchat. Ne proto, že jste netolerantní a neempatičtí, ale proto, že vypovídá o nezralosti deklamátora a vy to instinktivně cítíte.

Ach! Nakonec jsem vás po proudu svých úvah odvedla od Elišky a jejího oprávněného znepokojení nad pocitově nepřítomným partnerem s nedořešenou minulostí až k varování před skákáním hlaviček do vztahů s lidmi s nedořešenými minulostmi obecně! Ale snad mi to Eliška i vy ostatní odpustíte. A kdyby to jen jednomu z vás zabránilo ve skoku nechráněnou hlavou do prázdného bazénu, tento článek splnil účel. A Elišce budeme přát, aby její vyvolený odtruchlil, co je potřeba odtruchlit, a aby mu bývalý vztah zůstal v paměti jen jako přínosný, neohrožující otisk, aby byl cele a zrale s Eliškou, klidně i s tou nasládlou vůní dnů minulých, které se už nikdy nevrátí.