Jedna otázka navíc

Není to nijak neobvyklé, vlastně se s tím setkávám běžně: má praxe je plná lidí, kteří jsou úspěšní v mnoha oblastech profesního i soukromého života. Těch, jejichž život by byl (třeba i vlivem okolností) jedna velká katastrofa, je vlastně zanedbatelný zlomek.

A to mě přimělo položit si otázku – proč jsou praxe psychoterapeutů a koučů plné úspěšných a přitom nešťastných, nenaplněných a nespokojených lidí? Díky této otázce vznikla má „teorie tří U“.

Úsilí: kolik do toho dávám

Úsilí je energie, kterou do svého života vkládáme. Energie, kterou potřebujeme k tomu, abychom aktivně utvářeli svůj osobní příběh. Míra úsilí vloženého do života určuje, zda budeme život prožívat s lehkostí, nebo tíží.

Život s přemírou úsilí je boj a dřina. Příliš mnoho kontroly, samé povinnosti a odpovědnost. Žádný prostor pro radost. Je to život žitý v duchu rčení „nejdřív práce, potom zábava“. Ale na zábavu v něm už nezůstává místo. Je to životní přístup, kterým trpí ponejvíce perfekcionisté. Jejich energie bývá utopená v přehnané snaze o perfektní formu, která ztrácí ze zřetele obsah a smysl toho, co člověk dělá.

Život žitý bez úsilí je zase život beze směru a bez cíle. Pasivní přežívání. Hnití. Člověk, který nevkládá do svého života žádné úsilí, je člověk bez schopnosti sebeřízení, bez špetky disciplíny a tím pádem i bez sebeúcty, protože sebeúcta je přímým odrazem naší schopnosti utvářet a řídit svůj život. Život žitý bez úsilí je život bez cíle, a tedy beze smyslu.

Vlastně je to paradoxní, ale oba extrémy – jak zbytečně usilovný, tak přehnaně pasivní život – vedou ke ztrátě životní perspektivy a tím pádem ke ztrátě pocitu naplnění a smyslu.

Úspěch: jak se mi daří

Úspěch je žádoucím výsledkem našeho úsilí. Ukazatelem toho, jak se nám daří naplňovat cíle a udržovat život v chodu. Úspěch je, že jednotlivé oblasti našeho života fungují.

Když zde mluvím o úspěchu, nemám tedy nutně na mysli nějaké výjimečné výkony a výsledky, které se vymykají průměru. Úspěch nemusí být mimořádný. Úspěch je třeba i to, když si dokážete dlouhodobě udržet práci, zachovávat domácnost v chodu nebo zvládat složitou logistiku kolem dětí, školy, kroužků atd. U člověka trpícího těžší formou deprese může být úspěch dokonce i to, že ráno vstane z postele. Pro mě je úspěch, když se ráno zvládnu nasnídat.

Poměr mezi úsilím a úspěchem vypovídá o naší efektivitě a našich schopnostech.

Obojí (jak efektivita, tak schopnosti) je v naší společnosti velmi ceněné a respektované. Schopný člověk, který to „někam dotáhl“, požívá ve společnosti velké úcty. Není proto divu, že se tolik lidí snaží v první řadě o to, aby uspěli.

Tento primární fokus na úspěch má ale jeden háček. Radost z výsledku našeho snažení je sama o sobě zdrojem jen malého zlomku uspokojení, které můžeme díky nějaké činnosti zažít. Úspěch tedy není moc efektivní způsob, jak pocitu uspokojení dosáhnout. A to je zásadní problém.

Uspokojení: co mi to přináší

Proč je to problém? No, především proto, že úspěch sice umí být motivací k dalšímu snažení, ale je to uspokojení, co nám pro toto snažení dává „palivo“. Právě uspokojení nám dobíjí baterky, které pak můžeme využít pro další usilovaní. Bez radosti z toho, co děláme, nám nakonec začne chybět síla a chuť dál se snažit. Ztratíme pocit naplnění a smyslu. To je mimo jiné důvod, proč tolik lidí trpí syndromem vyhoření, i když se jim vlastně daří.

Jak už jsem psal, jen malý zlomek našeho pocitu uspokojení – řekněme tak desetina – pochází z toho, co se nám podařilo dosáhnout. Zbylých devadesát procent se odvíjí od toho, JAK věci děláme. Je to uspokojení z objevování, z poznání, ze spolupráce, z tvoření, z pocitu sebeřízení, z práce bez stresu, z klidného, ale produktivního tempa práce, z flow, ze smysluplnosti toho, co dělám a jak to dělám …

Člověk úzce zaměřený na výkon a úspěch toto vše v životě mine. Není divu, že pak není spokojený. Z hlediska rekuperace energie je přístup zaměřený na cíl vlastně velmi marnotratná strategie.

Je to ale strategie, která produkuje velmi výkonné pracovníky, protože ten, kdo čerpá své uspokojení jen z výsledku své práce, je a bude věčně nespokojený. Věčně frustrovaný. Bude chtít víc. Bude toužit po větší spokojenosti a bude o ni usilovat tím, že bude chtít být ještě úspěšnější.

Není divu, že firemní kultura mnoha firem toto jednostranné zaměření na úspěch u svých zaměstnanců posiluje a živí. Potřebují výkonné lidi, ne spokojené. Ti výkonní vydělají víc. Co na tom, že nakonec vyhoří? Nahradí je jiní.

Nutno dodat, že podobný přístup k byznysu (a k lidem) se s časem mění a posouvá, ale spokojený zaměstnanec stále není priorita číslo jedna v kultuře většiny firem, s jejichž fungováním jsem měl možnost se seznámit.

Efektivně, s lehkostí

Netýká se to ale zdaleka jen pracovního života.

• Kdy naposled jste například vařili nejen proto, aby měla rodina co večeřet (úspěch), ale i způsobem a tempem, abyste z toho měli radost?
• Kdy naposled, jestli tedy vůbec někdy, pro vás byla cesta na úřad nejen nezbytnou a otravnou povinností, ale časem spojeným třeba s příjemnou procházkou?

Dělat věci, které nás baví, způsobem a tempem, jaké nás baví, umíme snad jen v případě našich hobby. Proč by to ale muselo být u práce či povinností spojených s péčí o domácnost, o dům nebo o děti jiné?

Pokud si myslíte, že na podobné věci není ve vašem napjatém diáři čas, žijete v obecném bludu o tom, že uspěchanost je efektivní. Není. Uspěchanost je efektní – vypadáte díky ní výkonně, ale je to jen zdání, nic víc. Když zvolníte a uzpůsobíte si věci tak, aby vám přinášely uspokojení, budete je dělat raději, zapáleněji, soustředěněji, nebudete muset bojovat s odporem a nechutí – a to vše se projeví tím, že vaše produktivita se zvýší a zátěž sníží.

Uspěchaný manažer nerovná se schopný manažer. Udřený rodič není schopný rodič. Když budete míň tlačit na pilu a zaměříte se i na to, jak věci děláte, budete sobě i okolí daleko přínosnější.

Aby náš život plynul s lehkostí, efektivně a spokojeně, je třeba dovolit si dát spokojenost v osobních prioritách na první místo. To ale neznamená rezignovat na úspěch. Nedržte své ambice při zemi. Vyplatí se chtít obojí.

• Pokud je vaše ambice žít pouze spokojený život, bude váš život nakonec prázdný. Život bez cíle je totiž život beze smyslu.
• Pokud bude vaše ambice naopak úspěšný život, hrozí, že to bude nakonec život bez radosti.

Chtějte spokojený a úspěšný život. Tady není prostor na kompromisy. A mít obojí není nereálné. Jde to – vím to, žiju to. A vy můžete také.

Jak začít?

U mě proběhla celá transformace jednoduše. Začal jsem si klást jednu otázku navíc. To je vše. Když plánuju svůj den nebo si dělám výhled na delší období, nezabývám se jen tím, CO budu dělat. To mi ve skutečnosti zabere jen chvíli.

Většinu plánování věnuji otázce, JAK to udělám, aby mi v tom bylo dobře, aby mi to dávalo smysl a přinášelo radost a naplnění. To chce daleko víc invence a úsilí, ale to pro mě není problém – vím, že toto úsilí se mi bohatě vrátí.

Tato jednoduchá změna, jedna nenápadná otázka, umí doslova zázraky. Umí do života vrátit radost (takovou tu dětskou) i tam, kde bylo dlouhou dobu místo jen pro shon a povinnosti. Zkuste ode dneška zaměřit víc své pozornosti na to, jak děláte věci, které patří do vašeho života. Na to, jak žijete.