Je to rozmazlování?

Větu máme rozmazlené dítě začíná používat čím dál více rodičů – rozmazlila ho babička, muž mu všechno dovolí, chodíme kolem něj po špičkách, aby náhodou nezačal křik. Kde je počátek takzvané rozmazlenosti? A je každé dítě označované takto dospělými opravdu rozmazlené?

Rozmazlenost jako taková představuje dle definice stav, kdy dítě odmítá plnit základní požadavky rodiny, ve které žije. Zjednodušeně by se dalo říct, že nerespektuje rodiči nastavené hranice a často se snaží za každou cenu získat to, co si přeje. Někteří lidé rozmazlenost spojují ještě i s nevděčností. Samu o sobě jde rozmazlenost jen velmi těžce nějak definovat nebo přesně vymezit.

Vidíš, jak se jim vzteká?

Zkusme si tedy takové „rozmazlené“ dítko představit na rodinné oslavě. Pokud sebou na zem mrskne dvouleté dítě a začne se vztekat, většina dospělých to s pobavením přejde a (často mírně zostuzený) rodič si s dítětem poradí. Chování dítěte jde vysvětlit jeho přetížením nebo ještě nedostatečnou schopností seberegulace; ta odpovídá vývojové fázi, kdy k podobnému chování dochází poměrně často. Navíc dítě ještě nedokáže odložit své uspokojení a je přirozeně vývojově egocentrické (sebestředné). A i přesto, že z psychologie víme, že jde o chování zcela přirozené a věku adekvátní, pořád se může objevit nejeden jazyk, který by řekl: „To je ale rozmazlené děcko. Vidíš, jak se jim vzteká?“

Vraťme se ale zpátky na onu rodinnou oslavu – když stejné chování předvede dítě šestileté či starší, pravděpodobně už okolí zbystří více. Hlavně když vztekání pokračuje a dítě se snaží rodiče dostat do situace, kdy získá to, co požaduje, i přes jejich snahu potomka uklidnit. Jde tady o rozmazlenost?

Šestileté dítě už je více vyzrálé, má lepší seberegulaci než dvouleté, ale pořád se ještě k takovému jednání uchýlit může, obzvlášť pokud po něčem touží. Navíc děti se teprve učí zvládat velké emoce a společnost obzvlášť projevy těch „negativních“ emocí toleruje jen pramálo. Abychom tady mohli použít označení rozmazlené, museli bychom znát celé okolnosti dané situace – nezvládlo dítě své emoce, snaží se dosáhnout svého i přes nesouhlas rodičů, je dítě zvyklé tímto chováním získat, co si přeje? Jak dítěti nastavují rodiče hranice?

Rozmazlenost si totiž lze představit jako důsledek konkrétního chování rodičů – nedostatečně stanovené hranice, uplácení dárky, nedostatek času stráveného s dítětem a jeho nahrazování dárky. Rodiče někdy soupeří i mezi sebou v tom, který z nich dítěti víc dopřeje a povolí ve snaze být „oblíbenějším“ rodičem. Rodič může také prožívat intenzivní strach z vlastního svědomí a výčitek, které mu nedovolí cokoli dítěti odepřít. Víme, že nadměrnou láskou rodiče své dítě nerozmazlí, ale co když rodiče úzkostlivě opečovávají své dítě a nedají mu prostor k samostatnému vyřešení jakékoli situace, raději to vyřeší za něj?

Zkušenost s označením dětí za rozmazlené ale mohou mít už rodiče novorozenců a kojenců. Prarodiče často nesouhlasně kroutí hlavou nad tím, že se dítě neustále nosí na rukou nebo v nosítku, a komentují to: „Sotva trošku zakňourá, už se rodiče mohou přetrhnout.“ „Zase ho nosíš jako klokana.“ Někdy se mezi sebou nejsou schopni dohodnout ani partneři, jestli dítě hned při zaplakání tišit, nebo ho nechat v postýlce, než se samo uklidní. Jeden z partnerů může považovat za samozřejmost společné spaní, druhý bude odmítat i nošení v šátku místo použití kočárku.

Ženy argumentují tím, že by v domácnosti nic neudělaly, kdyby miminko pořád braly do náruče, a tak je nosí v šátku. A muži svému okolí připomínají únavu z plačícího miminka, které vyžaduje zvýšené množství péče. Situace pak končí stejně:

• „Rozmazlili jste si ho, tak se teď nedivte, že ho pořád musíte nosit na rukou!“
• „Rozmazlila sis ho, tak si teď nestěžuj.“
• „Nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že takhle si ho akorát rozmazlíte?“

Základní potřeby

U novorozenců, které si přivezete z porodnice, nemůže být o rozmazlování řeč. Některé děti mají zvýšenou potřebu pozornosti, jsou citlivější, potřebují se o blízkosti svého rodiče ujistit, jiné ji naopak nevyžadují tolik, každopádně i u náročného dítěte se jedná o vytvoření základů pro následný fyzický, emocionální a mentální růst. Blízkost rodičů, obzvlášť primární pečující osoby (nejčastěji matky), dává základ pro vztahovou vazbu.

Pokud tedy uspokojujete jeho potřeby, mezi které v této fázi patří i potřeba cítit blízkost druhého člověka (mámy) nebo být v náručí rodiče, cítit jeho vůni, být mu na blízku a cítit se v bezpečí, pak dítě nerozmazlujete, ale snažíte se vyhovět jeho bazálním potřebám.

Životním milníkem dítěte v tomto období je získat důvěru ve své rodiče, okolí a svět. Na této základní důvěře potom dítě staví v následujících vývojových milnících, proto je důležité, aby potřeby dítěte byly uspokojeny. To, že miminku od narození kupujete značkové oblečení nebo nový nábytek do pokojíčku, už slouží pro dobrý pocit rodičů. Miminku je jedno, které dupačky má zrovna na sobě nebo jakou barvu mají, pokud je nablízku jeho nejbližší člověk.

Spousta rodičů již v prvním roce života propadne přesvědčení, že jejich dítě je rozmazlené. V obavě, že svým chováním budou „rozmazlenost“ dítěte jen prohlubovat, se uchylují k tomu, že miminko nechávají plakat. Jenže se dostanou do začarovaného kruhu – rodiče mají stres z pláče miminka ve vedlejší místnosti, a pokud k němu přichází, tak mají strach, že ho svým konejšením rozmazlí.

Tendence k rozmazlenosti přichází dle doktorky Barbary Howard až s manipulativním chováním. Toto chování se může začít objevovat kolem 6.–9. měsíce života dítěte. V tuto chvíli si dítě již může uvědomovat, že rodiče nočním pláčem vždy přivolá. Potřebuje uspokojit svou potřebu mít svého rodiče nablízku a trávit s ním čas. Dle Howardové už neutrpí dítě vývojovou újmu, pokud rodiče nepřijdou.

Znovu se mi zde nabízí otázka – je tomu tak? Například zastánci spánkového tréninku hovoří o manipulaci ze strany dítěte a rozmazlenosti, když pláče, už klidně od šestého měsíce života. Což z pohledu vývojové psychologie a vývojové úrovně dítěte ještě není možné. Dítě v prvním roce života ke zdravému vývoji blízkost rodiče potřebuje. Otázkami blízkosti se zabývá třeba doktor William Sears, který podporuje kontaktní rodičovství.

Stejně tak se můžeme podívat ve vývoji dítěte dál – je dítě rozmazlené ve fázi separační úzkosti? Kdy vyžaduje přítomnost mámy (pečující osoby) a těžce nese odloučení od ní, které doprovází pláč, křik a nářek? Separační úzkost může nastoupit někdy mezi 9.–14. měsícem. I tady se mohou objevit poznámky o tom, že je dítě rozmazlené… Že si rodiče můžou sami za to, že se od dítěte nemůžou hnout na krok.

Obdobně můžeme postupovat i u batolat – v jejich vývojové úrovni je zcela přirozené, že jsou stále ještě egocentrické, že se učí fungovat ve světě, zjišťují, že nejen, že dokážou „ovládat“ své tělo a přinutí věci k pohybu, ale dokážou přimět k pohybu i své rodiče. Jen si představte, že se batole rozběhne směrem k rybníku: rodiče velmi rychle přispěchají.

Navyklé chování

Jsou však rodiče, kteří by velmi snadno těmto názorům oponovali v tom smyslu, že dítě lze rozmazlit ještě dřív. Například jedna maminka s pětiměsíčním chlapečkem, která si byla jista, že jejího syna rozmazlila tchyně. Souhrou nešťastných okolností se stalo, že tchyně zůstala bydlet sama bez šance se o sebe kvalitně postarat, a proto se přistěhovala k synovi a jeho rodině.

V počátku společného soužití se nedělo nic významného. Babička se věnovala vnoučkovi, kdykoli mohla. Mamince se ulevilo, že si může v klidu dojíst oběd, umýt si vlasy a zajít na kávu s kamarádkou. Jenže úleva byla krátkodobá, protože do nynějška nenáročný klouček najednou vyžadoval neustálé chování, mazlení a plnou pozornost dospělých. Pokud ho odmítli nosit, neustále plakal.

Maminka se tím utvrdila v přesvědčení, že babička její dítě rozmazlila. Ale jedná se o rozmazlení v pravém slova smyslu? Nebo chlapeček jen začal vyjadřovat svou biologickou potřebu blízkosti své mámy a babičky více intenzivně?

Zdravá výchova

Pod pojem rozmazlenost se dá skrýt cokoli, proto je někdy lepší se tomuto označení raději vyhnout a chování svého dítěte prostě popsat. Navíc toto slovo nese poměrně pejorativní nádech, což může rodičům přidat starosti navíc. Žádný rodič si nepřeje, aby jeho dítě bylo označeno za rozmazlené nebo se jako rozmazlené vůbec projevovalo.

Děti dělají to, čemu je rodiče učí, a napodobují jejich chování. Pokud rodiče nenastaví pro děti jasné mantinely, děti nevědí, kde začínají a končí nejen jejich, ale i vaše hranice. Jak je možné rozmazlenosti předejít, ale zároveň nadále uspokojovat potřeby svého dítěte?

Rozeznávejte chování svého dítěte

Možná to zní jako samozřejmost, ale pláč či vztek mají různý původ. Pláč i celkový projev chování dítěte bude odlišný při přehlcení dítěte silnými emocemi, se kterými si nebude vědět rady, nebo při snaze vydobýt si své.

Pozorujte své vlastní chování

To, že se dítě snaží „zneužít“ nově nabytých schopností, je zcela přirozené. Zjišťuje, co samo dokáže. Důležitější však je, jak na tyto situace zareagují rodiče. Pokud za stejné situace u dítěte v různé vývojové fázi doběhnete s vyděšeným výrazem ve tváři a snahou jakkoli, v co nejkratším čase dítě utišit a postarat se o to, aby mělo veškerý komfort, je to prostor k zamyšlení.

• Je teď taková moje reakce pro dítě prospěšná?
• Neměla by to být příležitost, aby se dítě učilo své emoce vyjádřit a postupně kultivovat?
• Není dobré chvíli počkat, a pokud dítěti nehrozí nebezpečí, jen sledovat, zda situaci přiměřeně věku začne nějakým způsobem řešit, nebo na ni bude dál reagovat?

Dalším příkladem za všechny je rozbitá hračka. Několikrát dítě upozorníte, že pokud bude s věcmi házet, rozbijí se. I přesto najednou přibíhá dítě s oblíbenou rozbitou hračkou a slzami v očích. Reakcí rodiče na tuto situaci může být nekonečné množství. Od Ale ne, broučku, to tě nemusí mrzet. Odpoledne zajedeme do hračkářství a budeš si moct vybrat hračku, jakou budeš chtít. Hlavně už neplač… až po Teď už nedostaneš nikdy nic! A večer máš zakázanou pohádku. Mezi tím stačí na rozbité hračce demonstrovat vystavení přirozeným důsledkům chování dítě a jeho frustraci v tuto chvíli unést, s dítětem prožít a zkusit najít řešení.

Nechte ho najít řešení

Jak se učíte vy sami? Představte si, že vám kolega v práci vždy ochotně vymění barvu v tiskárně. Sami jste to nikdy nedělali. Teď je kolega na dovolené nebo nemocný a vy najednou nevíte, jak si sami poradit. Které tlačítko zmáčknout? A co teď s tou barvou? Přesně to by se stalo i vašemu dítěti, pokud mu u všeho budete hned asistovat.

Nechte dítě chvíli se rozčilovat nad novou stavebnicí. Dejte mu prostor pro chyby a hledání cesty předtím, než daný problém vyřeší. Když za vámi přijde pro radu, je v pořádku mu pomoci a ukázat cestu, ale neřešte vše a hned za ně. S takovou si na tento stav může velmi snadno zvyknout a následně pro ně bude samostatné učení obtížné. Raději zkuste klást otázky: ptát se, jak by dítě situaci řešilo, co ho už napadlo, co zkoušelo?

Důležité je uvědomit si, že tak jako dospělí i děti jsou každé jiné a potřebují různý přístup. Co se u jednoho dítěte už zdá jako rozmazlování, by u druhého byly zcela běžné projevy chování. To, že babička říká tetě u kávy, že máte rozmazlené dítě, ještě neznamená, že tomu tak je – za dob babiček a dědečků bylo chování k dětem v rodině v mnohém odlišné. Rodiče mají svou vlastní intuici, kterou se ve výchově dětí mohou řídit, a ztrácí ji právě pod náporem nevyžádaných rad, komentářů okolí, ale i informačním chaosem o tom, jak správně děti vychovávat.

Pokud tedy vás nebo vaše blízké nějaká případná „rozmazlenost“ vašich dětí trápí, zkuste se nejdříve soustředit na projevy chování vašeho dítěte a najít, odkud mohou pramenit – chybí jim hranice, samostatnost, zneužívají vašich obav, nebo jsou právě teď ve vývojové fázi, ke které jejich chování zcela přísluší? I takovým jednoduchým krokem se dá lépe nahlédnout pod pokličku takzvané „rozmazlenosti“.