Jak zvládnout pubertu

Malé dítě ustavuje svou identitu nezávislou na vůli rodičů, dospívající činí totéž ve vztahu k celému světu. Spojení mezi těmito obdobími je zřejmé. Mnohé z nedokončených úkolů raného dětství se přenášejí přes relativně poklidná léta mladšího školního věku do puberty, kdy se znovu stávají aktuálními a kdy se opětovně zvyšuje jejich naléhavost.

Stává se tedy, že za dětskými psychology přicházejí rodiče vzdorovitých adolescentů a žádají vysvětlení proměny jejich dříve hodného a poslušného dítěte, které nikdy ničemu neodporovalo a nikdy se nevztekalo, v odbojného, vzteklého a drzého výrostka.

Pro rodiče je zprvu snazší uvěřit, že jejich dítě „bylo zkaženo“ kontakty s nevhodnými kamarády nebo ovlivněno rozbouřenými hormony. Takové hypotézy ovšem jen stěží obstojí, hovoříme‑li o změnách, které se dotýkají základů osobnosti. Tam moc vrstevníků ani hormonů měnit hodné dítě ve zlobivé nedosahuje.

Když malý vztekloun nedostal dostatek prostoru předvést, co v něm je, chopí se příležitosti znovu v dospívání. Před rodiči pak stojí malé vzteklé dítě v těle téměř dospělého jedince.

Pravděpodobnější se jeví vysvětlení, které počítá s tím, že ono vzpurné malé dítě už bylo v mysli odbojného mladíka či vzdorovité dospívající slečny obsaženo a jen čekalo na svou příležitost ukázat se a prosadit se. Když malý vztekloun nedostal dostatek prostoru předvést, co v něm je, chopí se příležitosti znovu v dospívání.

Ale zatímco uklidnit řvoucí tříleté dítě nebývá pro rodiče problém, řvoucí a umanutý adolescent už jim mnoho šancí na zachování rodičovské sebeúcty nedává. Není ho možné přenést do jeho pokojíčku, když odmítá jít spát. Není ho možné „opít rohlíkem“, když požaduje nejnovější technickou vychytávku. Čerti na něj neplatí a hladit se nebo chovat se už nenechá. Možnosti rodičů efektivně ovlivnit rebelujícího syna či dceru v tomto věku jsou velmi omezené.

Třebaže může být nespokojený adolescent emocionálně stále na úrovni předškoláka, jeho rozumové schopnosti i fyzický vývoj zpravidla odpovídají jeho věku. Před rodiči stojí malé vzteklé dítě v těle téměř dospělého jedince. Rodiče nyní zcela logicky pociťují větší obavy, ať už se bojí o sebe nebo o své dítě, než by tomu bylo u obdobně nespokojeného předškoláka.

Já sám!

Děti v období vzdoru, stejně jako mladí puberťáci, přebírají iniciativu v procesu postupného osamostatňování a aktivně prosazují svou vůli, mnohdy na úkor svých rodičů. Rodiče nejsou v tomto případě ti, kdo dítě v jeho aktivitách musí povzbuzovat, spíše naopak. Jejich úlohou je umožnit dítěti bezpečně si vyzkoušet, kam až sahá jeho moc a kde a jaká na něj ve světě čekají omezení.

Umanutí a tvrdohlaví dospívající, stejně jako vzdorovití předškoláci, si svým chováním získávají plnou pozornost svých rodičů a zároveň jim i sobě tímto náročným způsobem ukazují účinky a dosah svých vlastních, samostatných rozhodnutí.

Obě tato období charakterizuje výrazné zrychlení vývoje, který se nezřídka děje překvapivými skoky. Překotné změny nálad a požadavků vůči rodičům jsou typické pro tříleté dítě, stejně jako pro čtrnáctiletého adolescenta. To, co platilo ráno, odpoledne už neplatí. Jestliže malému dítěti před chvílí piškotek tuze chutnal, neznamená to, že mu maminka udělá piškotem radost nyní. A jestliže byl pro pubescenta táta ráno cool, může se klidně stát, že večer bude vůl. To vše bez jakéhokoli smysluplného zdůvodnění. Prostě jen tak.

Přemýšlivý čtenář se ovšem jen stěží spokojí s takovou odpovědí. Něco za tímto zdánlivě nevysvětlitelným a nelogickým chováním musí být, něčím musí být v myslích těchto dětí vytvářeno a řízeno. V opačném případě bychom totiž museli připustit, že tyto dětí trpí psychickou poruchou.

Jedno z možných vysvětlení lze hledat v procesu separace, jehož cílem je fyzické a psychické osamostatnění dítěte. Umanutí a tvrdohlaví dospívající, stejně jako vzdorovití předškoláci, si svým chováním získávají plnou pozornost svých rodičů a zároveň jim i sobě tímto náročným způsobem ukazují účinky a dosah svých vlastních, samostatných rozhodnutí. Často slýchané dětské „ne“ pak tedy můžeme považovat za výraz touhy po nalezení vlastní identity nezávislé na vůli maminky a tatínka.

Občasná ztráta psychické rovnováhy rodiče je důležitá také proto, aby dítě mělo kontakt se skutečnou, tedy také někdy chybující maminkou nebo tatínkem.

Neústupné vymezení dítěte vůči nejrůznějším požadavkům rodičů je na jedné straně testem nezávislosti dítěte a na straně druhé zkouškou trpělivosti a tolerance pro jejich rodiče. Ti jsou buď ochotni jistou míru nezávislosti dítěte na vlastní vůli přijmout a svým chováním potvrdit pokrok dítěte na cestě za osamostatněním, nebo tuto snahu odmítnou.

Ti druzí tak kupříkladu činí ve chvílích, kdy dětské „ne“ a pubertální manýry odmítnou se stejnou zatvrzelostí a podobnou iracionalitou, s jakou je k nim jejich ratolesti vyslaly. Snad každý rodič někdy okřikl své neodbytně žadonící dítě hlasitým „prostě proto“ nebo ještě více mocenským „protože jsem to řekl/řekla“. Vysvětlit takto odmítnutí požadavku dítěte, přiznejme si, není možné považovat za promyšlené ani za moudré.

Na druhou stranu, občasná ztráta psychické rovnováhy rodiče je důležitá také proto, aby dítě mělo kontakt se skutečnou, tedy také někdy chybující maminkou nebo tatínkem. Problém nastává ve chvíli, kdy dítě z úst rodiče neslyší nic jiného, kdy je většina příkazů a zákazů vyslovena ve vzteku a nenásleduje po nich přiměřené vysvětlení rodičovského požadavku.

Přednáška 24. října 2024