Jak zraje rozhodnutí

Někdy jako by pod povrchem zaznívalo: Prosím, hlavně rychle. Potřebuji to vyřešit nejlépe teď hned. Teď mi to vadí, teď to všechno gradovalo a teď to chci jinak. A já to chápu. Čtenář možná ani netuší, jak moc to chápu, jelikož to mám mnohdy stejně. Jsou okamžiky, kdy si přeji, aby se změna nebo nějaká situace vyřešila rychle a dobře. Aby bolest utichla, těžké chvíle odešly, komplikované vztahy a konflikty se vyřešily nejlépe ještě ten den. Nechci říkat vám, že to nejde. Ale pojďme se na to společně podívat trochu jinak.

Jdu si k vám pro radu, začíná rozhovor Mája. Nevím, co se sebou mám dělat. Všechny moje vztahy stály za houby a teď to vidím i v tom současném. Nerozumíme si. Každý chceme něco jiného. Já už se potřebuji posunout, Petrovi to vyhovuje tak, jak to je. On nikdy nebyl iniciativní. Nikdy nenavrhl společný výlet nebo nějakou aktivitu, všechno to leželo na mně. Já vím, že taky nesrším energií, ale on mě hrozně vyčerpává. Teď to vidím. Ale co když odejít od něj bude životní chyba? Co když mě nikdo lepší nečeká? Nemám si spíš vážit toho, co mám? Co mám teď dělat?

V okamžicích, kdy se cítíme bezradní, bezmocní, hledáme někoho, kdo nám pomůže s rozhodnutím, nebo je dokonce udělá za nás. Nicméně čtenář určitě tuší, že z mé strany žádné dramatické prohlášení typu Tak se s ním rozejděte! Jestli cítíte, že už vám to nic nepřináší, tak do toho řízněte! nepřišlo. Vlastně doposud žádné rozhodnutí ani z Májiny strany nepadlo, a to už je to nějaký pátek. Ale v jejím životě se událo mnoho jiných, daleko důležitějších objevů a změn.

Možná jste si někdy také říkali: Teď se rozhodnu. Teď to vyřeším. Všechno změním. Teď jsem si uvědomil/a, že takhle už to dál nechci a musím žít jinak. Jenže mnohdy to má vlastně zcela opačný účinek. Místo aby nám z podobného předsevzetí bylo lépe, začneme si v následující chvíli zoufat, že to vlastně nejde. Že je těžké vybočit ze starých, zaběhlých a svým způsobem pohodlných kolejí.

Namísto úlevy přichází tlak. Vždyť vidím, že se něco děje špatně. Vidím, že to není správně. Všichni to říkají. Musím s tím něco udělat. Musím to změnit. Ať teď v sobě řešíte cokoliv, ať chcete měnit cokoliv, vydechněte. Hluboce vydechněte a chvíli jen tak buďte. Už jen to, že jste si uvědomili, že ve vašem životě chcete něco jinak, je velký krok. Netlačte hned na sebe, abyste do zítřka měli vše ve svém životě jinak.

Dobře si uvědomit, co se děje

Když jsme se teď na moment společně zastavili, pojďme se podívat na to, co se vlastně v našem životě děje.

• Co je to za situaci, kterou chceme měnit?
• Jak jsme se v ní ocitli?
• Čím to, že to teď vygradovalo? Co se stalo jinak?
• Co stojí za naší motivací?

Je dobré tuto chvíli nepřeskočit ani příliš nepopohánět. Věnovat jí chvilku: nahlas si popřemýšlet, nebo dokonce sepsat, v jakém životním bodě jsme se vlastně ocitli. Vy i já víte, že nic není černobílé. Obvykle, když se chceme z nějakého místa pohnout, něco za sebou necháváme. A možná dřív, než něco z nové situace získáme, plno věcí vlastně ztratíme.

Můžete se nacházet v životním bodě, kdy chcete změnit vztah, práci, zaměstnání nebo místo, kde žijete. Možná vás láká něco nového, a zároveň se bojíte nejistoty. Nebo jste v bodě, kdy nemůžete nebo nechcete dělat činnosti, kterým jste se doposud věnovali. Možná chcete změnit své chování – zkoušíte s něčím přestat nebo naopak s něčím začínáte. V každé takové situaci jedině pomůže, když si uvědomíme, jak to s námi vlastně je, aniž bychom na sebe tlačili, že to musíme měnit.

Já vím, že je Petr fajn. Hodný, spolehlivý, pracovitý. Ale už dlouho nám něco chybí. Nechci tomu říkat jiskra, protože mám pocit, že ani ten život spolu vlastně nemáme, natožpak jiskru. Petr mi přináší jistotu, že na životní problémy budeme dva. Že to spolu nějak zvládneme. Ale já nechci život jenom zvládat, rozumíte mi?

Mája si zkoušela více uvědomovat, kde se s Petrem po několika letech vlastně ocitli. Začala si uvědomovat, kolik věcí a situací se mezi ní a Petrem odehrává stále dokola, stejně a rutinně. Paul Watzlawick ve své knize Úvod do neštěstí zmiňuje, že jedna z jistých cest, jak žít ve zmaru, úzkosti a smutku, je opakovat stále stejný nešťastný scénář dokola. Když víme, že něco nefunguje, skřípe, že nějaké naše chování vyvolává konflikt, udělejme to jinak.

Nepředstavujme si teď prosím žádné radikální změny. Mohou to být naprosté maličkosti. Například v Májině vztahu se často opakoval scénář sobotního rána:

• Tak co budeme dneska podnikat?
• Já nevím, co ty bys chtěla?
• Jak jako co chci?! Tak snad ty řekni, co bys chtěl…
• Víš, že mně to je jedno. Já bych jen chtěl, abys byla spokojená.
• Seš pokrytec, ty prostě nechceš nic plánovat, tak to všechno necháváš na mně!

A tak téměř každou sobotu dokola. Mája to tedy další sobotní ráno zkusila jinak. Přes týden si naplánovala svůj ideální sobotní den. V pátek Petrovi řekla, jak by si to přála. Petr souhlasil. Oba si sobotu užili, ačkoliv Petr stále nic nenaplánoval. Mája byla ale spokojená jako už dlouho ne. Dalo jí to podnět k přemýšlení: Možná je nějaká naděje…

A teď zpátky do vašich situací, do vašich životů. Ať jste, kde jste, je škoda, pokud se trápíte nejenom těžkou životní chvílí, ale i tím, že něco se teď musí změnit. Možná ano, ale třeba to bude daleko menší změna, než jste čekali. Když lépe porozumíme situaci, ve které vlastně jsme, sami uvidíme prostor, možnosti, které chceme či můžeme vyzkoušet.

Může to být podobný pocit, jako kdybychom stáli na skokanském prkně a odhodlávali se ke skoku. Cítíme, jak na nás ulpívají zraky diváků. Možná slyšíme vnitřní či vnější požadavek: Tak skoč! Na co čekáš? Vždyť je jenom jedna možnost. Musíš udělat ten krok… 

Některé životní situace takto skutečně vypadají: celou dobu jsme směřovali „ke skoku“ a všichni o tom vědí. Měli jsme všechno naplánované a také okolí to od nás očekává. Teď se nám ale nechce nebo to prostě nejde. Věc je náročnější nebo komplikovanější, není to zkrátka to, co teď potřebujeme udělat.

Každý krok se počítá

Pokud to takto cítíte, neskákejte. Osobně věřím, že čas rozhodnutí přijde. Je potřeba, aby některé naše domněnky, názory a přesvědčení uzrály. Abychom získali duševní jistotu – opravdu věděli, proč jsme se tak rozhodli, proč chceme změnu a proč chceme něco ve svém životě jinak. Nezapomeňte, že si můžeme třeba i sednout. Jen tak chvíli pozorovat sebe nebo okolí. Můžeme se vrátit o pár kroků zpátky nebo jenom spustit nohy z prkna dolů a pozorovat, co to s námi udělá.

Někteří však skočíte. Jdete do toho – do životní změny, která přinese bůhvíco. Může se stát cokoliv. Ale to si obvykle nepřejeme. Máme jasný cíl, jasnou prosbu. Měníme práci, aby ta další byla lepší. Měníme vztah, aby se nám ulevilo a bylo nám lépe. Přestáváme se škodlivým, závislým chováním, abychom byli svobodnější a šťastnější.

Ne všichni, ale někteří z nás (včetně mě samotné) na sebe v takových chvílích mají požadavek, že změna by měla přinést výsledky nejlépe ihned. Pozitivní, žádoucí a vytoužené. Jenže ne vždy to tak je. Váha nejde dolů tak rychle, jak jsme si přáli. Po rozchodu nepřišla vytoužená úleva. Nová práce je snad ještě horší než předchozí. Boj s naším škodlivým chováním je těžší, než jsme čekali.

Ale jen to, že jsme se ke skoku odhodlali, si zaslouží pochvalu, odměnu nebo alespoň poplácání po zádech. Jelikož energii nám bere nejenom samotná změna, ale ještě zdánlivý neúspěch. Ke špatné náladě pak může přispívat i fakt, že také okolí od nás očekává kroky „k lepšímu“ a někdy si ani ti nejbližší neodpustí komentář: Vidíš, já ti to říkal/a.

Tak. A teď se společně znova zastavíme v pohybu. Chvíli budeme pozorovat, co se s námi po rozhodnutí stalo. Udělali jsme radikální řez, učíme se nové věci. Je naprosto v pořádku, že to občas drhne. Nemůžeme hned vědět, umět a zvládat všechno. Naše mysl doposud fungovala zaběhlým způsobem. Bylo to pohodlné, naučené, známé. Teď je v našem životě všechno jinak. Zvykáme si a rozhodně ne všechno můžeme udělat správně.

• Pokud jsme se rozhodli odejít ze vztahu, možná teprve zjišťujeme, jaké je bydlet o samotě – co všechno dobrého to přináší, ale zároveň kdy je nám třeba více smutno.
• Pokud jsme změnili práci nebo bydlení, teprve až po skoku do toho nového můžeme reálně vidět pozitiva a negativa.
• A pokud jsme se odhodlali začít hubnout nebo jsme se rozhodli přestat kouřit, je zcela pochopitelné, když nám to někdy prostě nepůjde a vrátíme se na čas do bezpečných, zaběhlých kolejí.

Je pochopitelné, když si někdy budeme přát být zase na onom pomyslném odrazovém můstku, ještě před skokem. Přijdou okamžiky, kdy bychom si přáli, abychom místo skoku sestoupili zpět po schůdcích do bezpečí šatny. Co dobrého jsme se ale z nové situace naučili? Co nám přinesla? Čeho nelitujeme? Co i přes zdánlivý neúspěch už o sobě víme? Co bychom teď udělali jinak?

Každá změna nás učí. Učíme se my sami o sobě. A pokud si vzpomeneme na Paula Watzlawicka či kohokoliv jiného z psychoterapeutické školy Palo Alto, největší škoda je, když stále dokola opakujeme věci, které nefungují.

Změna je velká odvaha. A jeden z důvodů je právě fakt, že nevíme, co přinese. Mohou to být i momenty, kdy je nám vlastně hůř. Kdy moc toužíme mít vše tak, jak to bylo. Vrátit se k bývalým partnerům, zaměstnavatelům, do bývalých domovů, kolektivů, vztahů. Přikrášlujeme si minulost, když chybí síla zvládnout přítomnost.

Nic z toho nevadí. Tohle vše je v pořádku. Vytrvejte. Dejte tomu ještě chvíli. Možná je to jen přechodový můstek, abyste vlastně vystoupali na další, mnohem těžší. Možná je to zkušenost, která vás povede k dalšímu životnímu kroku. Každá změna rozšiřuje naše možnosti. Každá změna nás učí.

Je dobré na sebe nechvátat – nechtít zázraky první dny, týdny a možná ani měsíce. Potřebujeme si zvyknout, uvelebit se v našem vlastním životě. Získat novou jistotu a radost z něčeho, co jsme dosud nepoznali. Učíme se poznávat sebe i druhé.

To chce čas. Pokud je to potřeba, nebojte se dát průchod i lítosti či smutku, že něco starého, známého a naučeného zkrátka necháváte za sebou. Klidně každý den věnujte chvilku otázkám:

• Co díky této životní změně vím, umím, dělám?
• V čem mě tato změna obohacuje?
• Co o sobě zjišťuji, co se dozvídám?
• Co se ještě chci a můžu naučit?
• Co potřebuji udělat, aby mi v této chvíli bylo zase o něco líp?

Ve svých článcích se často věnuji nechvátání, pozorování, odpočinku, klidu. Není to jen tak. I já často chvátám, chci rychle dobré výsledky, jakmile se k něčemu odhodlám. I já si často dělám hlavu, pokud věci nejdou, jak si přeji. Nicméně ze své vlastní zkušenosti vidím, jak moc může pomoci se v oné změně zastavit a uvědomit si, kam mě to v životě směřuje. Co mi změna přinesla, co nového umím, vím, dělám. A možná taky co potřebuji, aby mi v rámci mé životní změny bylo lépe.

Držím palce všem, kdo právě stojíte na odrazovém můstku. Netlačte na sebe. Nespěchejte, pokud nemusíte. A pokud skočíte, přeji vám, ať je to do té nejpříjemnější vody pod sluncem.