Jak zkrotit své démony

Kvůli tomu jsem byl coby dvacátník většinu času příšerně nespolehlivý (a často také sobecký). Byl jsem jedním z těch lidí, kteří vám budou tvrdit, že se nemůžou dočkat, až vás uvidí, ale nakonec se na domluvené schůzce ani neobjeví. Byl jsem jedním z těch chlápků, kteří absolvují tři úžasná rande, aby si nakonec vymysleli nekonečně dlouhý seznam důvodů, proč už nejít na čtvrté. Byl jsem jedním z těch, kteří se uprostřed koncertu, filmu nebo mejdanu seberou a bez vysvětlení se vypaří.

Problém nebyl v tom, že bych ty lidi neměl rád. Popravdě to bylo přesně naopak – já je rád měl, a to mě právě děsilo. Právě to vždy probudilo můj vnitřní hlas, který mi začal našeptávat „vypadněme odsud a pojďme najít něco lepšího, nezůstávejme na místě“.

Bylo to, jako by mě můj vnitřní démon neustále odháněl od kohokoli, s kým jsem si byl blízký. Jenže já chtěl zažívat blízkost a intimitu, takže jsem se zhruba deset let choval jako blázen ve snaze to v sobě nějak překonat.

Všichni máme své démony – části osobnosti, které si neradi připouštíme, ale které tam někde v hloubi číhají. Části osobnosti, kvůli kterým se chováme iracionálně a sobecky, ovšem nikoliv z přemíry (sebe)lásky, nýbrž ze strachu.

Nehledě na to, jak moc se snažíme své démony ignorovat, vždy tam jsou a vybublávají na povrch zpod pokličky, pod kterou se je snažíme udržet. Čím víc se je snažíme udržet pod onou pokličkou, tím více jde náš život do kopru. Fetujeme nebo se opíjíme. Rozptylujeme se prací nebo přehnanou soutěživostí. Zacházíme s druhými jako s kusem hadru, paradoxně ze strachu, že jednou budou jako s kusem hadru zacházet oni s námi. To vše děláme proto, abychom zapomněli na své démony. Uděláme cokoliv, abychom je alespoň udrželi na uzdě.

Pravděpodobně jste už někdy v minulosti se svými démony nějakou bitvu svedli – potlačovali jste svůj hněv nebo pocity viny, nenáviděli jste se za nějakou pitomost, kterou jste udělali. Slibovali jste si, že už ten vnitřní hlásek přestanete poslouchat nebo že tu láhev vodky odložíte stranou.

Jeden z démonů, se kterým se sám stále potýkám, je lenost. Přestože všichni jsme čas od času líní jako čuňata, můj boj s leností často vyústí až v pochybování o vlastní „užitečnosti“ pro tento svět. Když si nedám pozor, mohou mě tyto pochybnosti dovést do velice temných a osamocených končin.

Když prokrastinuji, mám tendenci posuzovat se podle dosti přísných měřítek a myslet si o sobě, že jsem líný budižkničemu. V takových chvílích jsem přesvědčen o tom, že všichni kromě mě jsou super produktivní a jedou na plný plyn. Teď, po mnoha letech, mi teprve dochází, jak je toto přesvědčení neracionální. Přesto mi vnitřní hlásek nepřestává našeptávat, že nikdo jiný nemá problém s tím zůstat motivovaný, z čehož pak vyplývá, že já jsem ten loser. Démoni zprvu nabírají podobu sebepochybností – snaží se nám vsugerovat, že jsme líní, špinaví, hloupí, nehodní lásky a podobně.

My se pak těmto soudům snažíme ze všech sil vyhnout, ukázat, že se nezakládají na pravdě. Proto šestkrát po sobě uklidíme garáž. Pracujeme jedenáct hodin. Vyhráváme trofeje v místním bowlingovém centru. Tím vším říkáme: „Podívejte! Říkal jsem vám, že jsem hustej a lidi mě mají rádi! Koukejte na mě, tady jsem!“

Nakonec ovšem snahy zahnat vnitřní démony vedou k sebedestruktivnímu počínání. Místo abyste vyzvedli děti ze školy, jdete radši ještě jednou uklidit garáž. Pracujete tak usilovně, že často cestou z práce usnete za volantem. Posedlost bowlingem vám zničí vztah s partnerkou, která na vás ještě při odchodu zakřičí: „Nikdy jsem tě nezajímala! Staral ses jen o ty svý pitomý kuželky!“

Co je ještě horší, jakkoli se snažíte svým démonům dokázat, že se mýlí, oni nikam neodchází. Démon lenosti ve mně nikdy nepřestane vzbuzovat pochybnosti o mé pracovitosti. Úklidový démon, kterým je posedlá moje manželka, jí nikdy nedovolí přestat pochybovat o tom, jestli je všechno dokonale naklizené a roztříděné. Nehledě na to, jak moc se snažíte, démon není nikdy spokojen. Jedinou alternativou je tedy nechat se od svých démonů nějak rozptýlit, nebo ještě hůř – plně se jim odevzdat.

Sám jsem se léta snažil odvést pozornost od svých démonů vymetáním večírků. Většinu času jsem se rozptyloval sexem a pitím. Když jsem byl mladší, přišlo i na drogy. V současné době se mi tu a tam „povede“ dostat se do jakéhosi hibernačního stavu a hrát tři nebo čtyři dny v kuse videohry. A celou tu dobu se za to nenávidět.

Tímto způsobem se naši démoni projevují jako určitá forma sebepohrdání. Cítíme se bezmocní a chycení v pasti, z níž není úniku. Nehledě na to, jak moc se snažíme uspět, démona nikdy nepřesvědčíme o své pravdě. A pokud své snažení vzdáme a selžeme, pouze mu tím dáváme za pravdu. Najednou zní lahev vodky jako docela dobrý nápad… Ale přece musí existovat lepší řešení.

Jak se spřátelit se svými démony

Tsultrim Allione v knize Pečuj o své démony mluví o staré meditační praxi tibetské buddhistické školy, při níž si doslova vybavíte „démona“, který vás pronásleduje, načež se spolu s ním usadíte ke stolu a pohostíte ho. Jako by šlo o vašeho kamaráda. Allione tvrdí, že toto cvičení má léčivý účinek – symbolizuje totiž přijetí nejhorších částí našeho já a pomáhá nám rozvinout si k nim soucit.

Inspirován touto myšlenkou jsem se rozhodl vyzkoušet něco, co jsem nikdy předtím nezkusil – spřátelit si svého démona, neúnavného vnitřního kritika. Začal jsem tím, že jsem mu dal jméno. Říkám mu Carl.

Abych vám Carla trochu přiblížil – je to naprostý parchant. Většinu času tráví tím, že mě krutě kritizuje. Stačí, aby zmerčil sebemenší náznak mého selhání. Ale víte co? Nebudu mu to mít za zlé, už ne. Stejně jako všichni ostatní, i Carl zaslouží lásku a soucit. Jedné noci jsem proto zavřel oči a představil si, že jdu s Carlem povečeřet.

• „Carle,“ povídám mu, „víš, že mi občas děláš ze života peklo? Neustále mám pocit, že to, co dělám, není dost dobré, protože mě nikdy nenecháš na pokoji.“
• Na což Carl, hlasem Morgana Freemana, odvětil: „Marku, udělal jsi ze mě svého démona, ale ve skutečnosti jen představuji odvrácenou stranu tvých sžíravých ambicí. Jediný důvod, proč zpochybňuji všechno, co děláš, je, že toho chceš dělat tolik. Nenutím tě, abys hrál videohry dvanáct hodin v kuse. Jen ti v takových chvílích připomínám, na čem ti skutečně záleží. A jestli je to pro tebe bolestivé, budiž.“
• „Zatraceně, Carle, ty fakt zníš jako Morgan Freeman.“
• Carl se zadíval na své zanedbané chlupaté pařáty a opáčil: „Já vím, já vím. Slýchám to často.“
• „Takže mi chceš říct, že jsi tu jen proto, abys mi zrcadlil, co musím obětovat pro dosažení věcí, po kterých toužím?“ zeptal jsem se.
• „I tak by se to dalo říct,“ odvětil Carl. „Nebo bys mohl jít ještě dál a přiznat si, že nejsem jen tvým odrazem, ale že jsem tebou.“

Už si moc nepamatuji, jak konverzace pokračovala. Usnul jsem a zdálo se mi o cirkusových akrobatech nacvičujících své kousky v mém pokoji. O pár dní později mi ovšem hloubka té myšlenky došla.

Dlouho jsem tvrdil, že na lidech jsou často nejzajímavější jejich nejstinnější stránky. Je tomu tak proto, že naše největší přednosti jsou často doprovázeny vážnými vedlejší účinky. Dar empatie může vést k až příliš intenzivnímu prožívání emocí. Soutěživost, která vám na jedné straně pomáhá dosahovat zářných úspěchů, možná vede i k tomu, že se chováte jako vůl. Nespoutaný kreativní duch, díky kterému vynikáte v uměleckých činnostech, vám může připravit velice krušné chvíle při vyplňování daňového přiznání.

V mém případě je tendence cítit se provinile kvůli lenošení jen odvrácenou stranou enormního množství energie a vysokých ambicí. Můj další démon projevující se jako strach navázat s lidmi skutečně blízký vztah mi zase pro změnu pomohl dosáhnout nezávislosti a umožnil pouštět se do podniků, které by jiní mohli považovat za příliš riskantní (začít podnikat, cestovat po světě nebo napsat dvě knihy se slovem „prdel“ v názvu).

Když se na to podíváme touto optikou, každý démon má svého přidruženého anděla. Naši démoni jsou jen protikladem našich největších předností. Kdybychom se jich vzdali, vzdali bychom se současně i svých nejlepších kvalit. Z toho důvodu si nemůžeme považovat toho nejlepšího, co v nás vězí, aniž bychom zároveň ctili aspekty naší osobnosti, které nám nahánějí největší strach.

Stinné stránky našich poskvrněných duší nepředstavují problém – problémem je naše snaha se od nich distancovat. Čím větší úsilí vyvíjíme, abychom se svých démonů zbavili, tím víc nabývají na síle.

Jinak řečeno, ať už si v životě zvolíte jakékoli hodnoty, vždy spolu s nimi volíte i jejich stinné stránky. Všechno, co je v životě důležité a má nějaký smysl, má svou odvrácenou stranu, nebo, chcete‑li, démona. Nemůžete mít jedno bez druhého, ať už se vám to líbí, nebo ne.

Jestliže se svým démonům nepostavíme čelem a nespřátelíme se s nimi, bude pro nás obtížnější své hodnoty naplňovat. To je pěkně na prd, protože právě život žitý v souladu s našimi hodnotami nám umožňuje vytvořit si vlastní identitu a nacházet v životě smysl. Podílí se na naší spokojenosti a vitalitě a zabraňuje nám propadnout neřestem a závislostem.

Démoni a závislost

Narkomani nenávidí své stinné stránky natolik, že zachází do extrémů, aby před nimi unikli. Užívání návykových látek a závislostní chování pro ně není pouhým rozptýlením, nýbrž způsobem, jak před svými démony zcela uniknout.

Závislost je z psychologického hlediska průser hned ze dvou důvodů. Nejenže vede k potlačování démonů, zároveň ve vás vzbuzuje pocity provinilosti, nebo dokonce nenávisti kvůli všem škodám, které jste kdy napáchali.

Ve své knize Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele se do značné míry věnuji tématu nárokování – přesvědčení, že máme právo na speciální zacházení a zasloužíme si být úspěšnější než ostatní.

Ustavičná snaha distancovat se od našich démonů je vlastně mírnou podobou nárokování – v tomto případě přesvědčení, že bychom měli žít život prostý utrpení a pochybností o sobě samých. Odnoží je pak přesvědčení, že naše strasti jsou unikátní a nikdo nemůže porozumět tomu, jaké to je být v naší kůži a potýkat se s našimi problémy. Určitě nijak nepomáhá, že užívání návykových látek zpravidla ničí vztahy, čímž závislého ještě více izoluje, způsobuje mu ještě větší utrpení, a tím v důsledku ještě více posiluje jeho přesvědčení, že utrpení, které zakouší, je nějakým způsobem jedinečné.

Měli bychom si nalít čistého vína – na našich démonech není nic jedinečného. Carl nechodí na návštěvu jenom ke mně. Každodenně navštěvuje miliony lidí po celém světě. A přestože tím možná trošku utrpělo moje ego, zjištění, že nejsem tak výjimečný, jak jsem se domníval, pro mě bylo zatraceně osvobozující. Pokud všichni v určitém okamžiku čelíme svým démonům, znamená to, že se za ně nemusíme stydět. Protože je to lidské.

Ani si nedovedete představit, kolik e‑mailů od mých čtenářů začíná nějak takhle: „Ahoj Marku, mám fakt delikátní problém. Asi jsi nic podobného ještě neslyšel…“ Když pak pokračuji ve čtení, zjišťuji, že se potýkají s týmž problémem, o kterém mi předtím napsalo 26 lidí. Stejně jako mizerný partner i démoni se nám snaží namluvit, že naše srdce patří jen jim, přičemž ve skutečnosti vyjebávají s půlkou lidí v sousedství. Zatracení démoni.

Všechny nechutné analogie stranou, faktem zůstává, že si své démony zkrátka musíme spřátelit. Je to jediný způsob, jak jim zabránit v tom, aby převzali kontrolu nad naším životem.

Je však třeba poznamenat, že spřátelit si své démony automaticky neznamená dávat jim ve všem za pravdu. A už vůbec byste si je neměli hýčkat. Z alkoholika se nestane lepší člověk, když začne víc pít, maximálně tím zesílí svou závislost. Pokud na sobě něco nenávidíte a budete se této nenávisti oddávat prostřednictvím sebedestruktivního chování, jen ji tím posílíte.

Se svými démony byste měli jednat spíše jako s bláznivým strýčkem, který věří konspiračním teoriím o kruzích v obilí. Měli byste je respektovat, i když s nimi nesouhlasíte. „Jo, dneska se mi do ničeho nechce, ale to je v pohodě. Tu a tam si můžu dopřát pár dní, kdy jen tak lenoším. Neznamená to, že jsem příšerný člověk, ale díky za připomenutí.“

Každému z nás v hlavě neustále zní sbor hlasů nabízející rozdílné pohledy na svět. U spousty rozhodnutí, která učiníme, to vypadá, jako by je schvalovala nějaká komise. Řekněme, že vašeho bráchu právě zadržela policie za řízení pod vlivem alkoholu. Jedna část vaší osobnosti s ním soucítí a chtěla by ho co nejdřív dostat ven z průšvihu, zatímco druhá na něj má vztek a říká si: „Ať jde do prdele.“ Další chce vytažením bráchy z průšvihu udělat dojem na rodiče, když tu se ozývá jiná, která posílá k čertu i rodiče.

Všichni vaši démoni jsou členy jedné a té samé komise sídlící ve vašem mozku. Nechte jim jejich křesla. A když to bude nutné, můžete je přehlasovat.

Světlo a stín

Nic z toho, co jsem tu zmínil, samozřejmě není žádná novinka. Když pomineme buddhistickou filozofii, která nás nabádá, abychom se stali kámoši s nejhoršími částmi vlastní přirozenosti, i slavný psychoanalytik Carl Gustav Jung hojně publikoval o tématu takzvaného „stínu“. V Jungových očích stín ztělesňoval všechny části osobnosti, ke kterým máme odpor a kterými pohrdáme, a proto se je snažíme maskovat a utéct před nimi. Podobně jako opravdový stín i Jungův stín představuje onen temný odraz, který je s námi nedílně spjat a neustále nás pronásleduje. Svému stínu nemůžeme utéct nebo o něj přijít, protože zrcadlí nás samé.

Jedná se o krásnou metaforu, jelikož žádný stín nemůže existovat bez zdroje světla. Zbavit se stínu by vyžadovalo zbavit se i všeho světla prostupujícího váš život, a uvrhnout se tak do života v naprosté temnotě.

Jung chápal, že popírání našich stínů a všeho, co zahrnují, tedy světlé i stinné stránky, je příčinou většiny lidského utrpení. Dokonce tvrdil, že vnitrospolečenské i mezispolečenské násilí a války bývají vyústěním popírání našeho kolektivního stínu. Popírat nejhorší části naší osobnosti a vyhýbat se jim je součástí naší kultury. Vedeme válku sami proti sobě a odnášejí to ti nejzranitelnější a nejzoufalejší členové naší společnosti. Vměšováním se do problémů ostatních kultur a společností se snažíme odvést pozornost od svých vlastních problémů. Je to pořád ta samá písnička, jen se odehrává v daleko větším měřítku.

Jung zastával názor, že musíme integrovat svůj stín, a to tak, že se „vydáme vstříc“ temnotě. Tento proces obnáší uznat přítomnost našich temných stránek – našich nejhorších impulsů, toho, za co se nejvíce stydíme a z čeho máme největší strach – a jejich následovné přijetí. Přijmout, že tam jsou, ale s uctivým nesouhlasem.

Světlo nemůže existovat bez tmy. Stejně tak není možné si něčeho skutečně vážit a usilovat o dosažení velkých úspěchů, pokud nemáte strach z toho, že by to třeba nemuselo vyjít. Nemůžete toužit po skvělých vztazích, pokud nemáte hrůzu z toho, že byste o ně mohli přijít.

Buďte na své démony hodní a oni nakonec budou hodní na vás.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka