Jak zjistit, co chcete

Nedávno se mi klient při sezení svěřil, že se v životě neumí vůbec o ničem rozhodnout. Jeho pochyby se netýkají jen toho, kterému pracovnímu projektu dát přednost. Má taky problémy vybrat si, zda se stávající partnerkou udělat krok ke společnému bydlení, nebo se rozejít a hledat ještě další zážitky. Stráví často dlouhé minuty i u jídelního lístku nebo nad tričky v nákupním centru. A důvod? Skličující představa, že si výběrem jedné volby nenávratně zavře dveře k těm zbývajícím a mohl by toho litovat.

Jestli tenhle příběh nějak znáte u sebe nebo svých blízkých, setkali jste se s rozhodovací paralýzou. Vyústění má takový příběh různá. Dostaví se opravdu lítost nebo zklamání, že jsme si nevybrali něco jiného. Někdy taky závist nebo smutek, že si někdo jiný vybral lépe. Cítíme se nejistí a při pohledu zpět znovu a znovu procházíme jednotlivé varianty.

Skrytá síla člověka

Život přináší mnohé situace, kde se zdá opravdu těžké vybrat si dobře. Jakou vysokou školu mám zvolit? V jakém věku přivést na svět děti? Chci se vdávat, ženit? Chci žít tady, nebo v jiné zemi? Budu pracovat v korporátu, nebo na volné noze?

Volby, které zdánlivě formují celý následující běh našeho života, a proto by měly být opravdu promyšlené a rozhodně správné. Tak nás to aspoň učili rodiče, ne? Není divu, že takové myšlenky často vytvoří nejen úzkost, ale i obrovskou nejistotu či strach. Čím větší pochybnosti nás zachvacují před velkými kroky, tím větší máme sklony přešlapovat na místě i u každodenních drobnějších výzev.

Profesorka filozofie a práv z oxfordské univerzity Ruth Chang se do hloubky zabývá studiem rozhodovacího procesu a tím, jak lidé vytvářejí vlastní hodnoty. Odhaluje velmi zajímavý pohled, který umožňuje podívat se na životní volby novýma očima a rozhodovat se snadněji. Doslova říká, že „porozumění těžkým volbám odhaluje skrytou sílu, kterou vlastní každý z nás“.

Vzpomeňte si teď na chvíli, kdy byla volba v něčem opravdu jednoduchá. Oblíbené jídlo? Vysněný kousek oblečení? Rozhodnutí jde lehce ve chvíli, kdy je jedna z možností na první pohled jasně lepší než ta druhá. Teď se pojďte se mnou rozpomenout na chvíli, kdy byla volba opravdu tvrdým oříškem. Možná procházíte takovým těžkým až paralyzujícím procesem právě teď.

V takovém případě vidíte, že ani jedna alternativa není celkově lepší než ta druhá. První z nich má určité výhody a nějaké nevýhody, druhá je na tom stejně. Mohou být ve svých vlastnostech a v pocitu z nich dokonce velmi vyvážené. Navíc se nemusí jednat vůbec jen o velká život měnící rozhodnutí. Rozhodovací paralýza dokáže člověka zachvátit i při výběru snídaně nebo nákupu doplňků do bytu. Jak se tedy potom dobře rozhodnout?

Soudce strach

Když si uvědomíme, že i drobné volby mohou být velmi těžké, můžou se velká a těžká rozhodnutí zdát méně děsivá. Přináší to změnu perspektivy a snad i větší sebedůvěru – když jsme se překlenuli přes dilema, co si koupit na sebe, možná že i výběr školy se nakonec poddá.

Největší chybu děláme, když začneme kvůli těžkostem s rozhodováním pochybovat sami o sobě. Začnou dotírat myšlenky, zda nejsme hloupí nebo neschopní, když „to nedokážeme rozseknout“. Snižuje se naše sebedůvěra, vkrádá se nejistota. Ve skutečnosti to s našimi kvalitami až tak moc nesouvisí.

Neúnosně dlouhé rozhodování je totiž daleko více způsobeno tím, jak jsme se naučili řešit problémy. Už tehdy ve škole, když jsme se dozvěděli o znaménkách <, > a =, tam to začalo. Snadno tak vznikl dojem, že rozhodovací situace má jen tři možné výstupy: jedna varianta je zkrátka menší (horší), větší (lepší), nebo se rovnají.

Brzy jsme sice zjistili, že životní dilemata se takhle úplně nechovají, ale porovnávání zdánlivě objektivních vlastností vnějšího světa nám už zůstalo. Háček je v tom, že náš mozek se svým spolehlivě poplašným systémem nižších vývojových vrstev (někdy se jim říká plazí mozek) má jediný imperativ: ochránit nás před nebezpečím!

Většina situací rozhodovací paralýzy tak nakonec paradoxně neskončí výběrem nejlepší varianty. Po dlouhém procesu převládne strach naší obranářské části a zvolíme nejbezpečnější variantu. Lépe řečeno zvolíme takovou, která směřuje na druhou stranu od toho, čeho se bojíme.

Strach může být dobře opodstatněný, ale spíš jsme ho často odkoukali od rodičů. A tak jdeme radši na ekonomku než na filozofii, abychom byli v budoucnu zajištění. Nebo si radši nekoupíme nic, protože táta říkal, že peníze nerostou na stromech. Nebylo to nakonec naše rozhodnutí: udělal ho za nás strach. Často se to ukáže na nespokojenosti se zvolenou variantou, která přináší novou nejistotu do dalších rozhodnutí.

Hodnoty nezvážíš

Ruth Chang zdůrazňuje, že „ve skutečnosti je chybou si myslet, že je v situaci jedna varianta lepší než druhá a my jsme jenom příliš hloupí na to, abychom správně určili, která je která“. I kdybychom dokázali nahlédnout do budoucnosti a do detailu mohli porovnat jednotlivé možnosti po dané volbě, rozhodování stejně zůstane těžké.

Jeho obtížnost není v tom, že se nedá rozeznat lepší varianta. Těžké je zkrátka to, že lepší varianta neexistuje – každá má svoje výhody a nevýhody, celkově není lepší žádná z nich.

Jasné je, že když ani jedna alternativa není lepší, neznamená to, že jsou stejné. S rozhodovací paralýzou nepomůže jen tak si hodit mincí. Něco v nás touží vybrat si opravdu dobře a být s volbou spokojení. Do rozhodování vstupují aspekty jako status před ostatními, představy preferované budoucnosti a především naše hodnoty.

Jediná chyba, kterou děláme, je po vzoru školní docházky nevědomky předpokládat, že se hodnoty jako láska, spravedlnost nebo laskavost dají položit na měrnou misku vah jako olověná závaží.

Skrytá síla, kterou jsem už společně s Ruth Chang zmínila, je takzvaná normativní síla člověka. Jedná se o naši schopnost vytvářet vlastní vnitřní hodnotový svět; být tvůrcem svého života, chcete‑li. Alternativy jsou si podobné, ale nesou odlišné hodnoty. Normativní síla znamená dívat se na předmět rozhodování ne jako na něco odděleného od dosavadního života, ale optikou svých vnitřních hodnot:

• Jsem ochoten se za tuhle volbu opravdu postavit?
• Ladí s tím, jakým chci být člověkem?
• Rozhoduji se ze své volby udělat nedílnou část sebe sama?
• Přijímám ji jako součást své identity?

A tak i můj klient nakonec zahlédl, že ve skutečnosti neexistuje lepší varianta. Postupně jsme spolu prozkoumali, jakým chce být opravdu člověkem, a najednou bylo snazší určit, které možnosti k němu zkrátka patří. Největší úleva přišla ve chvíli, kdy se přestal vyhýbat prožitku lítosti po rozhodnutí. Zároveň s tím zažil pocit posílení plynoucí z toho, že jasněji ví, kým je.