Jak zešílet pod dohledem lékaře

Máma si mne tedy odvezla domů. Po dvou dnech záseku, kdy jsem odmítala vstát z postele, byla celá zamuchlaná do sebe a ačkoliv jsem věděla, že to není dobře, nedokázala jsem si pomoci, mne odvedla ke své psychiatričce (tu měla od doby mého pokusu o sebevraždu), která doporučila hospitalizaci v léčebně.

Na příjmu je nepříjemná mladá blonďatá lékařka, která mluví slovensky a nevěří mi, že jsem se tolikrát chtěla zabít. Vyprávím jí celou anabázi: pokus, hospitalizace, suicidální pocity, útěk do Anglie, denní stacionář, nezvladatelné nálady, sebevražedné myšlenky pořád, problémy s alkoholem. Máma sedí za mými zády a pláče, celé to ještě neslyšela.

Po dni stráveném na přijímacím oddělení v zeleném pokoji, kdy se snažím marně číst dokola noviny a nemyslet na nic, stále zkroucená do sebe, dají mi rivotril na uvolnění úzkosti a nějaká antidepresiva, odvelí mne na psychoterapeutické oddělení.

Primář mi říká, že jde ze mne taková energie, že to není možné, aby to byla deprese. Medikaci potvrdí, mám z něho pocit, že je unavený z takovýchto „případů“. Po rivotrilu se cítím uvolněněji, dokážu trochu jasněji myslet a chce se mi spát.

Krajina smutku

Jdu poprvé na skupinu. Před asi deseti lidmi se vůbec poprvé otevřu a vybliju poslední rok. O pokusu o sebevraždu ani následné hospitalizaci moc nemluvím, není to už aktuální, za rok v Anglii se toho stalo tolik…

Dovolím si stěžovat si na manžela. Terapeutka prohlásí něco ve smyslu: „Tak Irena nám tady celou dobu vypráví, co dělá manžel, ale co dělala ona?“ Pochopím to jako výčitku, leknu se a obrátím to proti sobě. Pochválí mne, že beru zodpovědnost do svých rukou.

Přednáška 19. listopadu 2024