Jak zacelit propast

Na ztrátu je možné se v některých případech připravit, očekávat ji, avšak uvědomění a zpracování toho, když reálně přijde, je věc druhá. Tento nelehký proces vyžaduje svůj čas, který se mnohdy snažíme urychlit nebo nejlépe přeskočit. Přestože ztrátu racionálně zpracujeme a přijmeme, po emoční stránce zůstáváme bolaví, sklíčení a smutní. Někdo déle, někdo intenzivněji, jiný kratší dobu – záleží na individuální citlivosti a nastavení.

Prožitek ztráty bývá bezprostředně doprovázen silnými emocemi, vyvolanými otřesem našeho vnitřního i vnějšího světa. Poté nastupuje psychický proces truchlení. Tedy: měl by, protože je zdravým a přirozeným pochodem. Jeho prostřednictvím reagujeme na prožitou ztrátu (například blízkého člověka, ať už v podobě rozchodu, rozvodu nebo úmrtí) a vyrovnáváme se s ní. Truchlit ale můžeme například i po ztrátě zdraví, když je nám diagnostikována vážná choroba nebo proděláme těžký úraz, po kterém musíme změnit svůj život. Prožíváme smutek nad tím, že jsme přišli o možnosti, které nám život ve zdraví nabízel, a vyrovnáváme se se změnou vyplývající z této situace.

Nechat smutek smutkem

Truchlení je zdravé a prospěšné. Je třeba si ho odžít, plně jím projít, aby byl jeho smysl naplněn. Naše psychika se díky němu léčí, aby mohla dále fungovat. Zaceluje ránu a propast, která v nás po daném člověku vznikla. Potřebujeme prostor a čas, abychom dokázali strávit emoční šok, který jsme prožili a který nás vyvedl z rovnováhy. Je třeba adaptovat se na novou situaci, zorientovat se, zvyknout si na ni a naučit se v ní fungovat.

Truchlení tedy v sobě zahrnuje fázi přijetí toho, co se stalo a jaké to bude mít na náš další život následky. To se ale nestane ze dne na den. Každý potřebujeme svůj individuální čas, není žádný mustr nebo šablona, která by určovala, jak dlouho má smutek trvat a jak má vypadat. Často se setkávám s postojem, že smutku je třeba se co nejrychleji zbavit, vyhnout se mu obloukem, že je negativní a musíme s ním rychle něco udělat, zapudit ho. Protože je to přece něco škodlivého, něco, co se nenosí.

Pro mnoho lidí je těžké vůbec vyjádřit fakt, že jsou smutní, zatímco s vyjádřením radosti většinou problém nemají. Smutek je však emoce jako každá jiná a patří do našeho života, který není jen radostný a veselý. Není třeba se mu vyhýbat nebo ho považovat za něco špatného. Ano, samozřejmě je nepříjemný: neraduji se z toho, že jsem smutná. Zároveň neradi vidíme smutnit naše blízké, snažíme se je rozveselit, rozptýlit, aby „přišli na jiné myšlenky“.

Je dobré nechat smutek smutkem, být dotyčnému nablízku, ale nelámat jeho stav přes koleno a nesnažit se ho za každou cenu rozveselit. Adekvátní smutek je dobré s pokorou přijmout a prožít ho, vnímat, jak na nás působí, jak se mění. A nejde jen o náš individuální přístup ke svému smutku – dejme prostor i druhým, aby si ho odžili právě tak, jak potřebují.

Dynamika truchlení

Truchlení nelze urychlit, přeskočit ani se mu jinak vyhnout. Nelze ho přebít léky, alkoholem, sportem, sexem, vytěsněním ani ničím jiným, přestože se nám to může zdát jako funkční řešení, protože nám momentálně alespoň trochu uleví. Tito „pomocníci“ mohou být prospěšní, avšak pouze v krátkém časovém horizontu. Pokud truchlení plně neprožijeme a neprojdeme si jím, může se proces přijetí ztráty značně prodloužit, přestože se nám zdá, že jsme se přes to nejhorší již dostali.

Opak je mnohdy pravdou: neodžité chmury a smutky nás plíživým způsobem dříve či později doženou. Buď v podobě protrahovaného smutku, kdy tento proces trvá nepřiměřeně dlouho, protože jeho přirozený sled je něčím utlumen, anebo propadem do psychického onemocnění, často do deprese.

Rozdíl mezi dlouhodobým prožíváním smutku a depresivními stavy je v interakci s okolním světem. Smutní lidé v sobě mají naději, že se za čas jejich stav zlepší, že je to jen dočasné, jsou schopni plánovat a i přes sníženou energii se aktivně podílet na svém životě. Lidé sklouzávající do deprese jsou odevzdaní, ztrácejí kontakt s vnějším světem (nikoliv v psychotickém slova smyslu), mizí interakce. Pokud jsme schopni toto nahlédnout u sebe, je nejvyšší čas vyhledat odborníka. Zároveň pokud zachytíme tyto signály u našich blízkých, je vhodné angažovat se a nasměrovat dotyčného na odbornou pomoc.

Truchlení má dynamický charakter, vyvíjí se, mění se ve vlnách. Může se nám zdát, že už máme nejhorší za sebou, je nám lépe, a najednou opět spadneme dolů. Začínáme být zoufalí a úzkostní, bojíme se, že to nikdy neodezní. Je třeba být v tomto období k sobě laskaví, nenutit se do rychlého zpracování prožitého traumatu a respektovat fakt, že je důležité si tímto nelehkým obdobím projít, což vyžaduje určitý čas a zejména trpělivost. Po ztrátě v nás zůstane díra, propast, která se právě hojivým účinkem truchlení zaceluje, i když jizva zůstane napořád.

Ohlédnutí zpátky

Dynamičnost se projevuje i znovuotevíráním emocí v době, kdy přichází například roční období, kdy ke ztrátě došlo, nebo výročí úmrtí, narozeniny dotyčného apod. Přestože si to nemusíme uvědomovat, mohou nám tyto časové milníky ovlivňovat náladu, mnohdy výrazným způsobem.

V tomto období je dobré se zastavit, uvědomit si své myšlenky, možná se i ohlédnout, jaký kus cesty jsme ušli a jak jsme celou situaci zvládli. Může to pro nás být zpětnou vazbou, prostřednictvím které nahlédneme, na čem by bylo dobré ještě zapracovat.

Smutek je onou emocí, jejímuž prožívání bychom se nejraději vyhnuli. To stejné platí o truchlení jako o emočním procesu, který ho doprovází. Pokud nepřerůstá do patologie, je zdravé a užitečné ho prožít a nebránit se mu. Nechat ho plynout, vnímat ho, pozorovat, co s námi dělá, jak nás ovlivňuje, jak kolísá jeho intenzita.

Nesnažme se ho popřít nebo mu předejít, je to přirozená reakce, není třeba ji zahnat. Smutek stejně tak jako jiné emoce, pozitivní i negativní, má významné místo v našem prožívání a je nedílnou součástí naší psychiky.

Více k tématu:John Bowlby: ZtrátaVerena Kast: Truchlení