Jak vzniká trauma

Traumatem máme ve zvyku nazývat běžné stresující události: „To jsem se lekla, jak se zablesklo, to mám úplně trauma.“ Je pravda, že všechny traumatické události jsou stresující, ale ne každá stresující událost způsobuje trauma. Co tedy trauma přesně je?

Když hovoříme o traumatu, máme na mysli nepříjemné příznaky, kterými lidé trpí po zkušenosti, kterou vnímají jako zahlcující nebo život ohrožující. Z toho vyplývá, že společně sdílená nepříjemná událost může být pro jednoho neohrožující a pro druhého se stát traumatizující – například přihlížení automobilové nehodě může někomu přinést zjištění, že umí zachovat klid a pomoci raněnému, a tím nasměrovat jeho život k lékařské profesi, zatímco pro jiného se stejný zážitek stane noční můrou. Záleží na věku, dědičné výbavě, osobní anamnéze, rodinné dynamice a podobně.

Peter A. Levine, doktor lékařské biofyziky a psychologie, jenž se celoživotně snaží objasnit podstatu transformace traumatu v těle, mysli a psychice, tvrdí, že k traumatizaci dochází v okamžiku, kdy nás něco, co vnímáme jako ohrožující, zbaví schopnosti reagovat. Člověk může být traumatizován vším, co vnímá jako smrtelnou hrozbu. Rozhodující je pocit ohrožení a neschopnost pociťované hrozbě čelit.

Nemůže být pochyb o tom, že když Kiru v jedenácti letech zneužil ten, který ji měl chránit, způsobil jí během jednoho večera trauma, se kterým se snažila sama vypořádat 25 let. Když už stála na pokraji sil a vážně zvažovala sebevraždu, sebrala odvahu a přišla řešit své trauma do psychoterapie.

Trauma nemusí být jen ozvěnou sexuálního zneužívání nebo psychického a fyzického násilí v dětství, velké přírodní katastrofy, válečných událostí, zanedbání nebo opuštění v dětství, vážných zranění a onemocnění. Někteří lidé, zvláště děti, mohou být zahlcení i tím, co většina z nás považuje za všední událost: pád z jízdního kola, nečekaný hluk, křik dospělých, ponechání o samotě (zvlášť u malých dětí a nemluvňat), lékařské a zubařské zákroky, déletrvající znehybnění (opět zvlášť u dětí).

Trauma spočívá ve ztrátě kontaktu se sebou samým, se svým tělem, s příbuznými, s druhými lidmi, s okolním světem. Roky se nemusí projevit, k odpojení nedochází v jediném okamžiku, o to hůře je rozpoznatelné. Může k němu docházet plíživě a my, aniž si to uvědomujeme, se na tyto nenápadné změny adaptujeme. Jen nějak cítíme, že nejsme ve své kůži, že nejsme v pořádku, že s naším vztahem k životu je „něco divně“, že naše sebevědomí a sebedůvěra jsou velmi křehké.

Nerozřešené trauma může mít zdrcující následky. Může formovat naše návyky a pohled na život, vést k špatnému rozhodování a vzniku závislostí. Může vyvolat fyzickou bolest, různá onemocnění, podněcovat sebedestruktivní chování. To vše budete pozvolna sledovat v životě Kiry. Pro nikoho z nás ale nemusí být trauma doživotním trestem, jak rád opakuje Peter A. Levine.

Jaké jsou příznaky traumatu

Když je tělo v nepohodě, vysílá signály. Pokud na tyto signály nereagujeme, postupem času přerostou v příznaky traumatu. Bezprostředně po zahlcující události se jako první symptomy objevují:

• Hyperexcitace. Na fyzické úrovni jde o zrychlení srdečního tepu, pocení, studený pot, dýchací potíže, svalové napětí. Na psychické úrovni se jedná o vtíravé myšlenky, překotné myšlení, úzkostnost. Kira v předchozím článku seriálu sdílí, že se cítila, jako by jí srdce chtělo vyskočit z těla.
• Konstrikce tělesných tkání a zúžené vnímání. Veškeré úsilí je směřováno k odvrácení hrozby: cévy v kůži, periferních svalech i vnitřních orgánech se stáhnou, aby přenechaly více krve svalům. Trávení je pozastaveno, mění se dech.
• Disociace. Člověk se oddělí od okolí, fyzických nebo emočních prožitků. Ochromující zážitek je oddělen a roztříštěn, takže emoce, zvuky, obrazy, myšlenky a tělesné počitky související s traumatem žijí svým vlastním životem. Smyslové fragmenty paměti pronikají do přítomnosti, kde jsou doslova znovu prožívány. Dokud není trauma vyřešeno, produkuje tělo i nadále stresové hormony, aby se ochránilo, a znovu se odehrávají obranné pohyby a emoční reakce. Disociace chrání před zahlcením stupňující se excitací, strachem a bolestí. Kira přesně popisuje, jak se od sebe jakoby „oddělila a zamrzla“ a v příštích dnech po události byla „v mlze, moc si nepamatuju, jak jsem se dostala domů“. Disociace je způsob, jak přežít nesnesitelnou zkušenost. Projevem disociace může být pocit ztráty kontaktu s určitou částí těla. Kira až po dvou desítkách let začala postupně chtít cítit své tělo. Velmi pomalu se učila dotýkat se svých rukou a ramen, vnímat je jako součást sebe a necítit se při tom nekomfortně. Dlouhou dobu si nemohla dovolit procítit tělesný kontakt s přáteli ve formě objetí. Za jeden z nejsilnějších momentů naší terapie považuji moment, kdy jsme si poprvé podaly ruku a pro Kiru to byl mezník. Pustila mě k sobě a navázala se mnou bezpečný kontakt na úrovni, která byla do té doby nepříjemná i v představě.

• Depersonalizace je jedním z příznaků masivní disociace způsobené traumatem. Jedná se o stav, kdy traumatizovaný vnímá své tělo, emoce nebo myšlenky jako cizí. Je to ztráta pocitu sebe sama.
• Popření. Toto je méně invazivní forma disociace, kdy se odřízneme od vzpomínky na nějakou událost nebo předstíráme, že se nestala nebo nešlo o nic důležitého. Mysl se může naučit ignorovat vzkazy emocionálního mozku, poplašné signály ale nezastaví. Emoční část mozku dál pracuje a stresové hormony vysílají svalům signály, aby se napjaly k akci, nebo znehybněly v kolapsu.
• Pocit bezmoci, ochromení nebo zamrznutí. Zhroucení a naprostá zdrcující nemohoucnost ve chvíli ohrožení života – více si o ní povíme dále v článku.

K dalším příznakům traumatu, které se objevují současně s výše uvedenými nebo krátce po nich, patří:

• Nadměrná bdělost (ostražitost). Kira vždy sedí v autobusu tak, aby všechny pěkně viděla před sebou a měla blízko ke dveřím. Nikdy ji nepotkáte venku se sluchátky na uších – to by z ní udělalo snadný terč pro přepadení.
• Flashbacky. Ty jsou v jistém slova smyslu horší než samotná traumatická událost, protože ta má začátek a konec. Traumatizovaní lidé si ale mohou vzpomínku na minulé události vybavit kdykoli, ať už jsou vzhůru, nebo spí. Nikdy není jisté, kdy se znovu objeví a jak dlouho potrvá. Lidé, u nichž dochází k flashbackům, si často upraví život tak, aby se před nimi chránili. Mohou nutkavě chodit do posilovny a zvedat činky, otupovat se léky a alkoholem, snažit se pěstovat zdánlivý pocit kontroly ve vysoce nebezpečných situacích. Jenomže pokud si člověk přehrává prvky traumatu stále dokola, související stresové hormony vrývají tyto vzpomínky do paměti ještě hlouběji. Běžné, každodenní události ztrácejí význam. Neschopnost vnímat okolní svět pak znemožňuje plné prožívání reality. Neschopnost plně prožívat přítomnost posiluje uvěznění v minulosti.
• Rušivé představy
• Extrémní citlivost na světlo a zvuk
• Hyperaktivita
• Přehnané emoční a úlekové reakce
• Noční můry a děsy
• Náhlé změny nálad (záchvaty vzteku, hněvu nebo pláče)
• Stud
• Nízké sebehodnocení
• Pocity viny
• Poruchy spánku
• Snížená schopnost zvládat stres

Některé symptomy se mohou projevit až po mnoha letech a vyžaduje vnímavost vůči sobě si události a projevy traumatu propojit. Dalšími možnými projevy traumatizace jsou:

• Panické ataky, úzkosti, fobie
• Mentální „výpadky“
• Vyhýbavé chování – člověk se vyhýbá určitým místům, osobám, činnostem. Kira odešla z klubu, své trofeje ukryla hluboko do útrob bytu, odmítá cokoli, co se týká jejího sportu.
• Vyhledávání nebezpečných situací – v případě Kiry to byly rvačky po hospodách doslova „kdo s koho“, ve škole dostala opakovaně sníženou známku z chování.
• Závislostní chování, například alkohol, přejídání se, kouření – Kira mohutně propadla alkoholu, pomáhal jí otupět, zapomenout, ulevit si od úzkosti a nesnesitelných pocitů viny.
• Nadměrná nebo snížená pohlavní aktivita – Kira svoji sexualitu uzamkla a na této úrovni přestala „existovat“.
• Amnézie a zapomnětlivost
• Neschopnost lásky, péče a tvorby citových vazeb s druhými lidmi – Kira nikdy nepřestala toužit po blízkém druhém a dokázala navázat intenzivní přátelský vztah s nejlepším kamarádem. Bohužel toto přátelství ukončila tragická smrt jejího kamaráda. Do intimních vztahů se nehrnula, párkrát experimentovala, ale nic necítila, „nebyla to láska, nic mi to nedalo“.
• Sebepoškozování – Kira přišla na úvodní sezení s tím, že je velmi blízko ke spáchání sebevraždy kvůli sžírajícím pocitům viny. Že byla zneužita, dokázala poprvé v životě vyslovit nahlas a tím sdílet s druhou lidskou bytostí na našem sedmém sezení.
• Ztráta víry v základní hodnoty (duchovní, náboženské) – Kira nevidí smysl svého života, v určité době pochybuje, zda tu má být K čemu tady jsem? Bylo by lepší, kdybych se nenarodila, kdyby auto porazilo mě… a podobně.

V běžné situaci reagují lidé na hrozbu dočasným zvýšením hladiny stresových hormonů. Jakmile nebezpečí pomine, hormony zmizí a tělo se vrací do normálu. Naproti tomu u traumatizovaných osob trvá mnohem déle, než se stresové hormony vrátí na úroveň klidových hodnot, a v reakci na mírné stresující podněty vyletí rychle a nepřiměřeně nahoru.

K zákeřným účinkům trvale zvýšené hladiny stresových hormonů patří problémy s pamětí a pozorností, podrážděnost a poruchy spánku. Přispívají také k mnoha dlouhodobým zdravotním problémům v závislosti na tom, který tělesný systém je u daného jedince nejzranitelnější.

S určitým zpožděním tedy propukají další příznaky, protože po traumatu svět zakoušíme jiným nervovým systémem. Energie obětí traumatu se nyní soustředí na potlačení vnitřního chaosu na úkor spontánního zapojení se do života.

Tyto snahy o udržení kontroly nad nesnesitelnými fyziologickými reakcemi mohou vést k celé škále tělesných projevů: plachost, oslabené emoční reakce, neschopnost činit závazky, chronická únava a tělesná slabost, imunitní poruchy a poruchy endokrinního systému, psychosomatická onemocnění, především bolesti hlavy, migrény, potíže v oblasti krku a zad (Kira si prošla dvěma náročnými operacemi páteře a mozku), chronická bolest, bolest kloubů a svalů (fibromyalgie), astma, kožní choroby, trávicí obtíže, deprese, pocit hrozící smrti, vážné formy premenstruačního syndromu.

To také vysvětluje, proč má při léčbě traumatu zásadní význam zapojení celého organismu – těla i mysli.

Příznaky traumatu mohou být stabilní, tedy trvale přítomné, nebo nestabilní, což znamená, že se mohou objevovat a zase mizet a být spouštěny stresem. Mohou zůstat desítky let skryté a zase se objevit, obvykle se však nedostavují samostatně, ale v souborech.

Bezprostřední vliv traumatu na tělo

Když Kiru zneužil trenér, doslova zamrzla, nemohla se ani pohnout, jen si přála, aby to už skončilo. Jak je možné, že se nebránila, ptá se následující čtvrtstoletí sama sebe. Šikovná mladá sportovkyně, přebornice v bojovém umění na celostátní úrovni si nedokázala pomoci? Proč neutekla? Může si za to tedy sama, když neutekla? Dusí se sžírajícími pocity viny, nerozumí si.

Znásilnění nebo zneužití nejen nutí oběť k fyzické nehybnosti, ale skrze pocit děsu vyvolá také vnitřní imobilitu. Podle jedné studie 88 % obětí, které zažily sexuální napadení v dětství, a 75 % obětí, které byly sexuálně napadeny v dospělosti, popsalo zážitek střední až silné disociace během napadení. Při vysokých úrovních disociace je navíc pravděpodobné, že si mnoho obětí pocit paralýzy nepamatuje nebo jej popírá, protože cítí vinu za to, že „se nebránily“.

Pojďme se nyní podívat blíže na  reakci „znehybnění“ (také „zamrznutí“ či „strnutí“). Je stejně důležitou a častou sebezáchovnou strategií jako „útok“ nebo „útěk“. Životně důležitou funkcí této reakce je znecitlivění. Bude‑li člověk (nebo zvíře, se kterým jsou nám sebezáchovné reakce společné) ve stavu zamrznutí zabit, nebude trpět bolestí nebo hrůzou. Reakci znehybnění používáme běžně i při zahlcení podněty.

Nejedná se tedy o rezignaci, neznamená to, že jsme se vzdali nebo se málo bránili. Je to hlavní způsob obrany v situaci, která neumožňuje útok ani útěk. Oběti zneužití se často zpětně obviňují, že měli utéci nebo se bránit. Chci jim pomoci porozumět, že se bránili jediným způsobem, který tělo a mysl vyhodnotilo jako možný.

Když je situace vnímána jako životu nebezpečná, mysl a tělo mobilizují obrovské množství energie k přípravě na boj nebo únik – proto hovoříme o reakci „únik nebo útok“. Toto vzepětí sil je možné díky vyplavení stresových hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin.

Levine krásně popisuje, jak zvířata používají „zamrznutí“ poté, co není možný únik, na příkladu gepardice, která rychlostí sto deset kilometrů v hodině dohání svou kořist – impalu. Vteřinu před tím, než jí zaryje drápy do zadku, padne impala k zemi. Vypadá tak, ale není mrtvá, její srdce a mozek běží na plné obrátky. Chemické látky, které jí dodávaly energii při pokusu o útěk, jí stále zaplavují mozek a tělo. Gepardice ji (na pohled mrtvou) odtáhne do křoví a jde pro svá mláďata. Impala počká, až gepardice odejde, oklepe se a jakoby nic pokračuje dál.

V jednom z dalších článků této série o sexuálním traumatu v dětství se budu věnovat tomu, co se děje po zamrznutí, a že schopnost znovunabytí rovnováhy po „reakci znehybnění“ je hlavním faktorem při prevenci traumatizace. Co se tedy děje dál v situaci zamrznutí?

Bessel van der Kolk popisuje, že ve stavu, kdy není úniku, nemůžeme‑li udělat nic pro to, abychom odvrátili nevyhnutelné, aktivujeme  takzvaný dorzální vagový komplex, evolučně prastarou část parasympatiku. Tento systém sahá pod bránici k žaludku, ledvinám a vnitřnostem a v celém těle výrazně snižuje metabolismus.

Srdeční frekvence se snižuje (máme pocit, jako by se nám „zastavilo srdce“), lapáme po dechu, naše střeva přestávají pracovat nebo se naopak vyprazdňují („poděláme se hrůzou“). Jakmile převezme kontrolu tento systém, přestanou být ostatní lidé – i my samotní – důležití.

Vědomí je zastřené a my si neuvědomujeme ani fyzickou bolest. V tomto okamžiku se odpojíme, zhroutíme, znehybníme, „zůstaneme jako (strachem) přikovaní“, „ztuhlí hrůzou“.

Nevyslovitelná bolest

Trauma je preverbální. Vědci z Harvardovy univerzity v devadesátých letech zaznamenali souvislost traumatického prožitku a poklesu aktivity v části mozku zvané Brocovo centrum, které představuje jedno z řečových center. Jinými slovy získali důkaz, že účinky traumatu se nutně neliší od účinků fyzického poškození mozku, jako je mozková mrtvice.

Traumatizované děti „oněmí“ a odmítají mluvit. Trauma nás staví na pokraj chápání, izoluje nás od jazyka založeného na společných prožitcích nebo představitelné minulosti. A když selžou slova, zmocní se zkušenosti děsivé obrazy, které se vrací jako noční můry nebo flashbacky.

Výzkumníci zjistili, že v kontrastu s deaktivací Brocovy oblasti se u traumatizovaných účastníků výzkumu rozsvítila jiná oblast, Brodmannova oblast 19. Jedná se o oblast ve zrakové kůře v pravé hemisféře, která registruje obrazy poprvé vstupující do mozku. Brocova oblast se nachází v levé hemisféře.

Levá a pravá hemisféra zpracovávají otisky minulosti odlišně. Levá hemisféra si pamatuje fakta, statistické údaje a slovník událostí. Pravá uchovává vzpomínky na zvuky, doteky, pachy, gesta. Z výzkumů víme, že trauma (byť jsou to jen obrazy představující traumatickou minulost) deaktivuje levou a aktivuje pravou mozkovou hemisféru.

Deaktivace levé hemisféry má přímý dopad na schopnost uspořádat zážitky do logických sekvencí a vyjádřit naše měnící se pocity a vjemy slovy. Proto Kira není schopna popsat, co se jak po sobě dělo, nemá slova. Jedná se o důsledek „vypnutí“ levé mozkové hemisféry.

Oběti traumatu registrují střípky z traumatu, jako jsou zvuky, pachy a tělesné vjemy, odděleně od samotného příběhu právě díky aktivaci pravé mozkové hemisféry. Podobné smyslové počitky potom často spouštějí flashback, který je vrací do vědomí (opět zvědomuje), a to patrně beze změn způsobených časem. Člověk například ucítí vonnou tyčinku, která byla ve chvíli traumatizující události zapálená v místnosti, a začne být ve stresu.

Traumatické vzpomínky se zásadně liší od příhod v minulosti, které vyprávíme. Jsou disociované – různé počitky, které mozek zaznamenal v době traumatu, nejsou náležitě zpracovány do příběhu, části naší biografie.

Nyní tedy již víme, že reakce „zamrznutí“ je jedna ze tří copingových strategií, která přichází na řadu, když není možný „útok“ nebo „útěk“. Není třeba se za něj vinit, všichni ho používáme, včetně zvířat. Také víme, že v takové situaci dochází ke změnám ve fungování mozku, které mají vliv mimo jiné na ukládání vzpomínek na traumatizující událost.

Možná teď bude snadnější vcítit se a pochopit nehybné, tupě zírající děti neschopné promluvit poté, co prožijí nějakou stresovou událost. Pokud v takové situaci někoho uvidíte, můžete svým chováním velmi přispět k prevenci traumatizace. Kdyby se impala neoklepala poté, co před gepardicí „zamrzla“, v divočině by již nepřežila: ztratila by schopnosti, které jí přežití umožňovaly.

Podobně se i my lidé potřebujeme „oklepat“ a stresovou událost zpracovat v těle, abychom mohli kvalitně žít, růst, rozmnožovat se. Jinak se náš život smrskne na nikdy nekončící dennodenní boj o život, který popisuje Kira na začátku prvního článku.

Co tedy dělat, když budete nablízku takovému člověku? Pokud jste toho mocni, zůstaňte s ním, laskavě a konejšivě na něj mluvte, obejměte ho. I když už ho potom třeba nikdy neuvidíte, uděláte významný krok, kterým zvýšíte pravděpodobnost, že se bude moci buď ihned, nebo v průběhu následujících dní „ oklepat“ ze zamrznutí.

O takovém jednom oklepání jste již mimochodem četli v článku čtenářky Lucie. Více o vlivu sociálního okolí na prevenci traumatizace budu psát v dalších článcích.

V dalších článcích se dočtete, co je důležité pro uzdravení se z traumatu.