Jak vyjádřit emoce

Znáte to: plíživý pocit vnitřního napětí, který kulminuje neschopností kontroly, velký tlak v hlavě, horkost, knedlík v krku, oči plné slz, chvějící se brada, jakýkoliv pokus o smysluplnou větu či alespoň krátký výrok končí zajíkavým skřekem, který je lépe polknout. Chce se vám brečet, ale máte pocit, že to není vhodné, dokonce vás přepadá pocit studu a naštvání, že se nedokážete ovládnout.

Jedna klientka mi vyprávěla, že když byla malá a něco ji mrzelo či bolelo a chtěla brečet, táta jí vždycky říkal Neřvi, nemáš důvod! Zvykla si své pocity potlačovat – nebylo žádoucí je zveřejňovat a nikoho nezajímaly. Dokonce si nechala vsugerovat pocit, že projev emocí je projevem nedostatečné síly a neschopnosti se ovládat.

Domnívám se, že řada mužů ctí předpoklad, že „muži nepláčou“.  A pokud ano, nechtějí, aby je někdo viděl, neboť je to projev slabosti. Za své emoce se stydí.

Vědci se domnívají, že emoce nám pomáhají zvládat situace, jež jsou pro nás příliš důležité na to, aby bylo jejich řešení ponecháno pouze na intelektu.

Kde se tyto předpoklady vzaly? Proč je projevem síly chladná mysl bez emocí namísto autentického projevu v souladu s prožíváním? Proč jsme na sebe tak přísní a to, co cítíme, nejen že potlačujeme, ale dokonce si to často ani neuvědomíme? O tom by se jistě dalo diskutovat a je jasné, že je to dáno řadou faktorů, ale spíše než příčina mne dnes zajímá, nakolik je pro nás tento přístup zdravý? Je to pro nás dobře a bylo to tak vždy? Ale pěkně popořádku…

Evoluční mechanismus

Slovo emoce má svůj původ v latinském výrazu e‑motio, to znamená pohnutí. Emoce jsou naším dobrým ukazatelem. Ukazují, jakým směrem se pohnout dál a kudy se nám to nemusí líbit. Emoce coby subjektivní procesy zahrnují naše zážitky libosti a nelibosti a jsou provázeny fyziologickými změnami jako změnou srdečního tepu, rychlosti dýchání, prokrvení atd. Jsou doprovázeny motorickými projevy (mimika, gestikulace) a mění také naše zaměření a pohotovost.

Emoce jsou součástí našeho života a nelze je nemít. Jsou neoddělitelné od našeho jednání. Jsou naší součástí. Jsou tady a teď. Vědci se dokonce domnívají, že emoce nám pomáhají zvládat situace, jež jsou pro nás příliš důležité na to, aby bylo jejich řešení ponecháno pouze na intelektu – situace jako je nebezpečí, ztráta blízkého člověka, směřování k cíli navzdory obtížím, situace ohrožení, vytváření partnerského vztahu či budování rodiny.

Jde o to, že každá emoce zaměřuje naši pozornost směrem, který se v minulosti při zvládání problémů osvědčil. S neustálým opakováním těchto situací v průběhu evoluce rostl i význam naší citové výbavy pro přežití a došlo k jejímu genetickému zakódování v podobě vrozených, automatických sklonů lidské povahy.

Chceme emoce zvládat a kontrolovat a mít je na uzdě. Protože když to neuděláme, hrozí, že emoce ovládnou nás.

Všichni ze zkušenosti víme, že když dojde ke skutečnému rozhodování a jednání, city mají úplně stejnou váhu jako myšlenky (a často i váhu větší). Z tohoto úhlu pohledu je zjevně dobré emoce zohledňovat. Nejen že jsou pro nás emoce dobrým parťákem a rádcem, ale jejich zveřejnění je pro nás rozhodně zdravější než jejich potlačování.

Jistě, dá se ovšem také namítnout, že v životě moderního člověka volně plynoucí emoce mohou působit poněkud zbrkle. Například emoční výbuch, jehož příčinou může být jak nenadálá událost, tak dlouho potlačované emoce. Jde o situaci, kdy nás náš emoční mozek vyburcuje k okamžitému jednání několik cenných zlomků sekundy před tím, než si plně uvědomíme, co se vlastně děje.

Je to mechanismus, který je z hlediska evoluce pro přežití nesmírně cenný. Nutno však dodat, že v našem životě může mít takováto zbrklost katastrofální důsledky pro mezilidské vztahy. Ano, není to tak jednoduché. O co tedy jde?

Místo pro emoce

Přednáška 24. října 2024