Jak velký je člověk
Pokora otevírá oči před pravdou. Proto je úzce spojena se sebepoznáním.
Co ve vás vyvolá definice pokory z Oxfordského slovníku? „Pokora znamená mít o sobě nízké mínění.“ A co pohled jiného slovníku, dle nějž pokora obnáší „pocit nedůležitosti nebo nízké hodnoty“? Abych byl upřímný, mně se zkřivilo nitro. Je mi z duše protivná představa ledňáčka, který o svých pestrobarevných křídlech prohlásí, že je to jen barevná mazanice, a bude považován za pokorného. Nevěřím, že kdyby pokora byla vlašský ořech, pod skořápkou najdeme přesvědčení o jeho nízké hodnotě. A tak společně s C. S. Lewisem můžeme říci, že: „Pokora nespočívá v krásných lidech, kteří se snaží uvěřit tomu, že jsou oškliví, ani v chytrých lidech snažících se věřit tomu, že jsou hloupí.“ V čem tedy?
Zrnko ve vesmíru
Jennifer Wright s kolegy na to nahlíží jinak. Podle nich se předešlé definice nezabývají podstatou pokory, ale vlastnostmi, které pokoru provázejí a jsou jejím důsledkem. Sami navrhují dva základní postoje či přesvědčení, která podle nich v jádru pokory nalezneme. První z nich je vnímání sebe jako konečné, nedokonalé bytosti, nepatrné v celém obrovském vesmíru, s nevyhnutelně limitovaným a nekompletním pohledem na celek.
Nejedná se přitom pouze o vnímání sebe sama, ale také o prožití sebe sama v souladu s tímto vnímáním. Pokorný tak může být pohled na nekonečně vzdálené hvězdy a pocit, že jsme tak malí oproti dálkám, které nás obklopují. Pohled na štíty velehor nebo na bouřková mračna, kdy se cítíme nepatrní oproti mocným silám přírody, vyvažuje naši přirozenou tendenci zacházet se svým vlastním já jako s něčím speciálním, výlučným. Jako s někým, kdo si zaslouží, aby bylo v popředí všechno, co s ním souvisí.
Všimněme si, že tento pohled se zdá být speciálním případem přesného vnímání sebe sama. Stále se jedná o pravdivý pohled na sebe, teď se ovšem netýká našich vlastností a dovedností, ale našeho místa ve vesmíru. První pohled nás vrací zpátky na zem, ten druhý obrací k lidem kolem nás.
Ve druhém pohledu se skrývá vnímání a prožití sebe jako pouze jedné z mnoha bytostí, jejichž zájmy jsou stejně tak legitimní a hodné pozornosti a péče jako naše vlastní. V tomto smyslu, píší autoři, pokora koriguje naši přirozenou tendenci prioritizovat naše vlastní potřeby, zájmy a touhy.
Zde opět slyšíme ozvěnu Wortingtonova zaměření na druhé lidi. Ale v tomto případě se – obrazně řečeno – člověk nesoustředí na potřeby druhého, se kterým právě sedí v kavárně, nýbrž klade na roveň potřeby své a všech návštěvníků všech kaváren celého světa. V jeho pojetí má potřebný druhý svoji velmi zřetelnou a blízkou tvář. V pohledu Wrightové jsme všichni součásti jednoho společenství, kde na identitě vlastně tolik nesejde.
Tomáš Halík říká, že opakem pokory je neustálé srovnávání se s druhými. Vztaženo k již uvedeným poznatkům: pokud je pokorné nesoustředit se tolik na sebe, pak dává smysl, že srovnávání se s druhými, kdy v centru pozornosti stojíme my a naše hodnota, bude pravým opakem. Zároveň složka pokory, kdy se zaměřujeme na druhého jako na Ty bez ohledu na vlastní potřeby, nutně ve srovnávání trpí. Druhý nám při něm totiž slouží pouze pro vyčíslení naší vlastní ceny, nikoliv jako lidská bytost, která je hodnotná již svojí vlastní existencí.
A v neposlední řadě srovnávání se neslouží příliš přesnému pohledu na sebe sama. Srovnáváme‑li se s druhými, často vstupují do hry procesy, které naopak realitu zkreslují, jako například shazování vlastních úspěchů nebo opovržení druhými lidmi.
Nejnovější poznatky
Hypotézy ohledně pokory, které byly zkoumány v posledních desetiletích, ukazují, že pokornější lidé bývají také vděčnější, altruističtější a více odpouštějí. Méně pokorní lidé jsou méně štědří, více narcističtí, méně autentičtí, více předsudeční a je u nich častější antisociální chování.
Tyto výsledky samy o sobě samozřejmě neznamenají, že pokora způsobuje vděk a další uvedené vlastnosti, ale kdybychom si chtěli zaspekulovat, můžeme například říci, že zaměření na druhé lidi, které je v pokoře obsaženo, může otevírat dveře k odpouštění i altruismu. Zmíněné závěry se samozřejmě nedají vztáhnout na všechny, jedná se o obecné tendence na základě dat. Ale zdá se, že lidské ctnosti se objevují pospolu.
Objevují se rovněž důkazy pro tvrzení, že pokornější lidé mají kvalitnější vztahy a dokážou se pro druhé více obětovat – alespoň v prostředí různých ekonomických her, které jsou, nutno dodat, zásadně odlišné od běžných interakcí mezi lidmi.
Je ale zapotřebí poznamenat, že zkoumání pokory má jeden zásadní problém. Existují obavy, že skutečně pokorní lidé si nebudou svojí pokory vědomi a budou ji tak možná podhodnocovat, zatímco lidé pyšní samozřejmě uvedou, že k obrovskému množství jejich kvalit můžeme počítat i pokoru.
Jako v historce, která se možná stala a možná ne. Jednou se ptal student svého vyučujícího: Pane profesore, která kniha o pokoře je nejlepší? A dostalo se mu odpovědi: Ta moje přece!
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..