Jak ti to řekli?

Přemýšlela jsem, jak a co vám o tom vlastně napsat. Jestli dávat rady, nebo jen vyprávět. Zkusím obojí. První rada všem, kteří vychovávají děti nebo se na to jednou chystají: Než si začnete lámat hlavu a ptát se ostatních, jak se máte správně zachovat, zkuste se víc zaměřit na své pocity a na instinkt.

Mojí mamce dlouho vyčítali, že si mě na noc brala do postele. Obě ale víme, že to bylo dobře. Bylo to jako náhrada za těch devět měsíců, které jiné děti stráví v břiše své maminky.

Dva životy

Hodně lidí se mě ptá, jak jsem se to dozvěděla. Mně to naši prostě řekli. Nejdřív formou pohádky, později pěkně naplno. Myslím, že to bylo správné.

Před pár dny se mi totiž stala zajímavá věc. Byla jsem v nemocnici, kde jsem se před sedmnácti lety narodila, a sestřička v počítači našla moje jméno. To původní, pod kterým jsem přišla na svět. Dokonce i s adresou. Byl to docela hustý pocit.

Najednou jsem nějak nevěděla, kam patřím. Jiné město, jiné jméno. Neměla bych teď být někde jinde? Nebo žiji na správném místě, přesně tam, kde mám být? Nechci, aby to vyznělo, že nechci být doma nebo že bych měla pocit jakéhosi odcizení, ale občas to je prostě tak: zdá se mi, jako bych měla být na dvou místech zároveň.

A když jsem stála na recepci v nemocnici, bylo to enormně silné. Víc než kdy jindy. Tehdy mi hodně pomohla mamka, která byla hned na telefonu a dostala mě zpátky tam, kam patřím. Domů.

Moje definice

Přednáška 24. října 2024