Jak správně zuřit

Uvědomila jsem si tehdy, kolik jsem udělala nesmyslných chyb, kolik hloupých vět jsem pronesla, kolikrát jsem zbytečně „vypěnila“, kolik malicherností jsem řešila. A že vůči Jaromírkovi už nemám šanci to napravit. Že už se mu ani nemůžu omluvit. Obejmout ho, pohladit, říct promiň, líp to neumím, taky se to učím.

Když jsme se s manželem po letech rozhodovali k dalšímu rodičovství, cítili jsme, že budeme mnohem více vážit slova i činy, že budeme vědomější. Naše priority se zcela přeskládaly. Nejmladší dcera Erinka se nám narodila, když mi bylo 40. Je pro nás naše „velká učitelka“. Vychováváme ji s láskou i rozumem, když už jsme znovu dostali tu šanci. Vlastně i ona vychovává nás.

Nejsme jako oni

Generace našich rodičů to dělala nejlépe, jak uměla. Mámy nás vychovával v jiné době a pro jinou dobu:

• „Za všech okolností musíš být vyrovnaná, chápající a vstřícná máma!“
• „Neboj se mu jednu lupnout, dítě potřebuje nastavit hranice!“
• „Nerozmazluj ho!“

Metodou pokus – omyl, znovu – a lépe, nejistě – jistěji, pomáhá – nepomáhá jsme pak zkoušeli, co z množství mnohdy protichůdných rad na naše vlastní dítě tentokrát zabere…

Než otěhotníte, vidíte v supermarketu vztekající se fialové dítě na zemi v oblouku, nad ním zoufale stojící matku s různými reakcemi a pyšně si říkáte: Tohle se mně nikdy nestane, takhle se nikdy nezachovám, tohle moje dítě prostě dělat nebude… A pak sama najednou zoufale stojíte nad vlastním svíjejícím se dítětem v supermarketu nebo v kaluži.

Tisíckrát  se jim v duchu omlouváte, tahle zkušenost je totiž nepřenosná. Jak být vstřícná, chápající a vyrovnaná, když dítě ječí, že ty gumové medvídky prostě chce a nikam nejde, dokud je nedostane? Nebylo by nakonec nejjednodušší mu ten pytlík koupit? Přistihnete se, že máte vztek.

Vztek vůči dětem je nejen normální, ale i zdravý a dokonce nutný pro jejich správný psychický vývoj. Proč nám máma neřekla, že na svoje dítě budeme mít přirozený vztek? A třeba už v porodnici? Že jediné, co budeme chtít, je vyspat se a klid, hlavně aby už přestalo řvát?

Své děti milujeme a snesli bychom jim modré z nebe, ale určitě existují okamžiky, kdy bychom je nejraději poslali na Mars bez zpáteční jízdenky. I ti nejtrpělivější rodiče čas od času ztratí nervy a mění se v natlakovaný papiňák těsně před výbuchem. Pokud emoce průběžně neventilují, někdy vybuchnou tak, že škody zasáhnou široké okolí. Po takovém výbuchu pak následují výčitky svědomí a pochyby, zda jsem dobrý rodič, zda jsme našim drahouškům neublížili víc, než jsme chtěli.

Vyjadřujte své emoce pravdivě

Snad každý si v okamžiku, kdy jej rodiče z jeho pohledu nespravedlivě trestali, řekl, že on rozhodně nebude jako oni. Nikdy nebudu jako moje máma, jako náš táta, říkali jsme si, abychom se po pár letech rodičovství přistihli při tom, že se chováme stejně jako oni. Je to normální a zároveň to nemusí být nutně špatně, záleží na tom, jak dál se svými pocity dále pracujeme.

Styl výchovy se sice nedědí ani nepřenáší na 100 procent, na druhé straně jsme všichni poznali výchovný styl svých rodičů a své zážitky s nimi máme uložené hluboko v emocionální paměti. Tím, že si uvědomíme, že se někdy chováme stejně jako oni, už jsme udělali první krok k tomu, abychom se ve své výchově posunuli dál.

Křičet na své dítě rozhodně neznamená, že jste mizerný rodič. Právě naopak. V mnoha situacích jsou vztek a naštvání vůči vlastnímu dítěti nejen normální, ale i zdravé. Dobrá výchova je totiž výchova autentická, tedy s autentickými emocemi. Dát dítěti najevo svůj vztek proto není rodičovské selhání ani výchovná prohra. Je to opravdovost a je naprosto namístě zvýšit hlas a vztek vyjádřit celým svým tělem.

Když totiž to, co říkají vaše ústa, není v souladu s tím, co říkají vaše oči a tělo, je mnohem pravděpodobnější, že dítě uvěří neverbálnímu projevu. Představte si, že byste svému dítěti s úsměvem a potichoučku říkali: „Tytyty, nestrkej ručičky do té zásuvky, je v ní elektřina, bude tě to bolet…“ Jaká bude reakce dítěte? Poběží k zásuvce a vyzkouší, co tam je tak příjemného a úsměvného. Vyjadřujte proto své emoce pravdivě, bez masek a přetvářky. Okomentujte je. Můžete tak naučit své dítě emoce pojmenovávat a pracovat s tím, co vidí.

Těžko vám maminka nebo tatínek říkali, jak jsou hněv a zlost zdravé. Jak je hněv účinný, nabíjející. Je jako oheň: zlý pán, ale i velmi dobrý sluha. Měli bychom se za něj přestat stydět, protože nám dává energii, rychlý úsudek a sílu. A pokud se ho naučíme správně ovládat a naučíme to i své dítě, je to jako když naučíme Golema péct chleba. Vztek a zlost může nabíjet tvořivou silou.

Hněv jako zdroj

Většina rodičů se snaží utlumit dětskou impulzivnost a výbušnost.

• „Kroť se!“ slýchali jsme mimo jiného od tatínka.
• „Všechno se dá vyřešit v klidu,“ mírnila naše výbuchy máma.

Hněv je silná afektivní reakce na podnět, praví Wikipedie. Přesto se v knize švýcarské psycholožky a filozofky Vereny Kastové Hněv a jeho velký smysl můžete dočíst, že je to také prvotřídní zdroj vnitřní motivace.

Vědci, kteří se zabývají chováním kojenců, se domnívají, že tato emoce vzniká už ve třech měsících věku, takže je možné, že i miminkovské kňourání může být projevem hněvu. V největší intenzitě jej prožíváme kolem druhého roku věku. Tehdy také může sehrát významnou úlohu výchova – dítěti můžeme ukazovat, jak hněv vyjadřovat a kontrolovat.

To, jakým způsobem jej ventilujeme a jak si od hněvu ulevujeme, souvisí s charakterem a temperamentem. V záchvatu vzteku může člověk explodovat, ale také implodovat – tedy vnitřně se zhroutit samou zuřivostí, a tuto zuřivost přitom nedat najevo, píše Kastová. Vnitřní výbuch je nebezpečnější. Vztek obracíme proti sobě, což může být dlouhodobým důvodem naší mrzutosti a popudlivosti.

Přednáška 24. října 2024