Jak si vytváříme neurózu

Jak jsme si ukázali v předchozím dílu, nemůžeme regulovat vědomí na úrovni vstupu. Nemůžeme se vědomě rozmýšlet (rozhodnout) o něčem, co momentálně není vědomé. Jakmile totiž takový proces započneme, stává se daný obsah vědomým. A naopak, teprve pokud něco vstoupí do našeho vědomí, teprve tehdy se to může stát objektem jakékoli operace – tedy i objektem našeho rozhodnutí, kterým tento obsah později zamítneme.

Zopakujme si ještě jednou klíčový závěr, protože je podstatný a stojí v základu celé řady úzkostných poruch a dalších psychických problémů: Nemáme přímou zodpovědnost za to, co do vědomí vstoupí.

Teprve až se vědomý obsah objeví, mohu se ohledně něho vědomě rozhodnout (opustit jej, zesílit jej nebo v něm pokračovat). Teprve v tomto rozhodnutí se realizuje má svobodná volba – a jen tehdy za toto rozhodnutí nesu i etickou odpovědnost. Nemá proto cenu si vyčítat, že něco vstoupilo do mého vědomí. Teprve v okamžiku tohoto vstupu začíná sféra mé kontroly.

Obviňování se za to, co vstoupí do mysli

Pokřivené sebepojetí ale trvá na tom, že nesu odpovědnost za každý jednotlivý vstup nevhodného obsahu do mysli. Takové přesvědčení nás postupně dovede k neurotické (protože neuskutečnitelné) snaze ovlivňovat, co do vědomí vstoupí. Obviňujeme se za něco, co přímou cestou nedokážeme ovlivnit. Chceme kontrolovat každou cihlu každého domu v každé ulici, kterou procházíme.

Protože se to nedaří, zažíváme neustálý strach, který postupem času kulminuje až do paniky, nebo se jen nenápadně rozlévá v pozadí. V obou případech ovlivňuje naše vnímání světa a spokojenost v něm.

Je to strach, kterým se bojíme dalšího okamžiku, jenž v našem vědomí přijde, ať je to strach přímý, nebo maskovaný třeba do konkrétní obavy z budoucnosti. Protože každý další budoucí okamžik může přinést obsahy, které nechceme. Přicházejí nepříjemné myšlenky, zúzkostňující představy budoucnosti, nežádoucí sexuální nebo agresivní fantazie, hloupé a nepatřičné emoce – vztek, naštvání, závist… doplňte sami.

Svou kvalitu nesmíme odvozovat od vstupu, ale od výstupu našeho vědomí

Pokud začne být uvedených emocí, fantazií a myšlenek příliš, začínají přerůstat v neurózu. Pokud totiž máme uvedené neurotické sebepojetí, kdy svou sebehodnotu odvozujeme od „kvality“, „čistoty“ vstupujících obsahů nebo od své schopnosti jejich vstupu do vědomí zabránit, a pokud začnou tyto obsahy do vědomí vstupovat, pochopitelně zjišťujeme, že tomu nedokážeme zabránit, a proto si vysvětlíme, že jsme slabí, špatní, porouchaní.

Protože to, s čím se nechci setkat, vůbec přišlo. Každý další okamžik může být poslem špatných zpráv o nás samých a ještě více nabourává naše pokřivené sebepojetí, které budujeme na základě posuzování toho, co nám mysl přinese. Tím je pro nás naše mysl ohrožující. O to více se jejích nevhodných myšlenek nebo impulzů bojíme. Nebo je nenávidíme. Nebo se kvůli nim na sebe vztekáme.

Těmito emocemi pak obávané obsahy dále emočně nabíjíme a produkujeme nové. Emočně nabité obsahy vstupují do vědomí ještě snadněji a s větší razancí, jak si ukážeme dále. Bojíme se části sama sebe, a čím větší tento strach je, tím více si uvědomujeme, že jej nedokážeme zastavit. Následně se tohoto strachu samotného (jako svého dalšího mentálního obsahu) začneme bát, čímž ho zvětšujeme… Roztáčíme spirálu, ve které trpíme.

Tři mechanismy vědomí: emoce, aktivace, asociace

Nyní na chvilku předběhneme výklad mechanismů, pomocí kterých udržujeme jakýkoli obsah ve svém vědomí – a bez dalšího vysvětlení si je na příkladu vznikající neurózy ukážeme. Vrátíme se k nim podrobně později. 

1. Vědomý obsah negativně emočně nabíjíme tím, že se jej bojíme nebo se na něj vztekáme a asociujeme jej se svým stavem nepohody. Čím více je jakýkoli obsah emočně nabitý, tím častěji a silněji se vrací do vědomí. To jsme umožnili.
2. Protože se myšlenka začíná vracet často, zapojujeme druhý mechanismus – vědomou aktivaci neboli opakování: Co vědomě opakovaně aktivujeme (tedy na co často myslíme, co „projíždíme v hlavě“), to se snadněji vrací zpět do vědomí.
3. Třetí mechanismus je pak asociace. Čím více myšlenek (podnětů, každodenních situací) na dané obsahy navážeme, tím více a častěji k nám budou přicházet, jak budeme potkávat ve své mysli tyto ostatní podněty, situace, události. Asociační háček, kterým jsme je spojili s těmito podněty, nám vždy pohotově přinese nežádoucí mentální obsah. Asociací k nám však proudí i další a další negativní obsahy – protože asociace funguje také na základě podobnosti obsahu a témat. Čím více máme v mysli myšlenek na vlastní strach, tím více se s podobnými myšlenkami a vzpomínkami setkáváme.

Všechny tři mechanismy hrají ve vzájemné provázanosti. Máme pocit, že selháváme o to více. Negativní spirála je uzavřena, cesta k neuróze volná.

Tisíc masek stejného strachu – z vlastního vědomí

Výše uvedená cesta ke vzniku neurózy pochopitelně není jediná. V jejím základu nestojí vždy snaha kontrolovat vstup do vědomí nebo posuzovat se podle kvality toho, co do vědomí vstupuje. Příčin neuróz je celá řada. Ale ať už se třeba jedná o neschopnost s něčím se vyrovnat nebo o partnerskou krizi, v určitém okamžiku výše popsaná situace nastane.

Máme problém s tím, co vstupuje do vědomí – ať už je to myšlenka na naši neschopnost nebo obavy z budoucnosti v případě partnerské krize. A svým postojem k těmto vstupujícím obsahům (protože je nechceme mít, bojíme se jich, vztekáme se na ně, chceme je okamžitým rozkazem anulovat) začínáme produkovat výše zmíněný řetězec negativních pocitů, selhání a úzkosti. Protože příkazy k anulaci nefungují a odrážejí pouze náš nefunkční pohled na lidskou mysl.

Jiný příklad: perfekcionista se se vstupujícími obsahy rovněž obtížně vyrovnává. Jednak proto, že ne všechny jsou perfektní. Jednak proto, že cítí, že jejich vstup nedokáže ovlivnit, na což není zvyklý (nezapomeňte, je to perfekcionista). Velice brzy pak, v kombinaci s nějakou další událostí, může takové pojímání sebe sama přerůst v neurózu. Nikoli primárně proto, že je perfekcionista. Ale proto, co očekává od svého já, respektive od svého vědomí. A protože se mu to nemůže povést, ale zároveň se svého vědomí nemůže zbavit, trpí. Nejčastěji strachem nebo úzkostí.

Emoce dovnitř, emoce navenek

Ve všech uvedených příkladech vstupujeme následnou úzkostí ze sebe sama (z obsahů své vlastní mysli a neschopnosti zabránit jim v tom, aby se staly vědomými) do životní frustrace, ztráty sebehodnoty, vzteku na sebe, deprese nebo úzkostné poruchy. U každého je vyznění individuálně odlišné. Někdo se stává zklamaným, jiný se třese strachem, třetí je najednou životním vzteklounem.

Nepříjemnost emocí vůči sobě samým je u mnohých lidí „řešena“ (a v konečném důsledku naopak násobena) mechanismem projekce, pomocí které se těchto emocí zbavujeme tak, že je namíříme proti snesitelnějšímu objektu, než je vlastní já. Díky tomu je lze snadněji vysvětlit či ovládnout.

Ani to ale nefunguje dostatečně. Z vnitřní úzkosti, vzteku či bezradnosti se stává úzkost, vztek nebo bezradnost ze světa a druhých lidí. Člověk má strach z nechtěných, ohrožujících nebo „neetických“ obsahů, které v jeho mysli vyvolají druzí lidé a svět okolo. Mohou za to oni, nikoli já.

Jsme bázliví, neprůbojní, xenofobní, homofobní nebo prostě jen tak trochu nesnášenliví k tisícům každodenních situací a lidí okolo. Nebo si děláme neustále z něčeho starosti. Máme strach ze světa, ale ve skutečnosti se děsíme především toho, co nám může přinést náš proud vědomí ve styku s tímto světem, a toho, že tento vlastní proud nedokážeme ovládnout, stejně jako nedokážeme ovládnout svět okolo.

V příštím dílu se dotkneme ještě jedné oblasti, která může představovat jak zásadní pramen kvality života, tak mnohých silných neuróz, z nichž mnohé souvisí právě s naším očekáváním od sebe sama v souvislosti s řízením vlastního toku vědomí – hovořím o spiritualitě a o náboženství.