Jak si doma říkáme

Malé děti se extrémně rychle vyvíjejí, každý den se naučí něco nového a snadno přijdou s něčím, co nás překvapí. Nezřídka jako rodiče tápeme, jestli jsou aktuální projevy našeho dítěte ještě v normě a případně jak si s nimi poradit, aby se z nich nestaly hlubší problémy. Své o tom ví i čtenářka Jana, která nám do redakce napsala:

Ráda bych pochopila, proč napadlo mou skoro dvouletou dcerku najednou oslovovat svého milovaného tatínka jménem. Když mu dcera řekne „Dominiku“, stydím se a cítím vinu. Jsem s ní doma celé dny a tohle jsem ji naučila? Zároveň vidím, jak to manžela strašně mrzí – své první a jediné dítě miluje, stará se a pečuje o ni, věnuje jí skoro veškerý čas mimo práci.

Dcera je jinak dost upovídaná, vše pojmenovává a popisuje, hodně brzy chtěla mluvit. Nevím, co by jí mohlo chybět, aby byla k němu tak chladná. Kvůli tomu už se snažím mluvit s manželem stylem „koukej, tatínku, chystáme jídlo, tatínku”… Přitom jsem jako bezdětná nesnášela, když se manželé oslovovali navzájem mámo a táto – přijde mi to nechutné a absurdní.

Úkoly batolecího věku

V naší kultuře je běžné, že své rodiče oslovujeme „mami“ a „tati“, a považujeme to v českých rodinách za již obecně vžitý vzorec. Není tedy divu, že když na nás dítě začne volat křestním jménem, přinejmenším nás to překvapí a chceme znát odpovědi na následující otázky. Proč to dělá? Znamená to, že už pro něj nejsem autorita? Co když to o našem vztahu vypovídá něco špatného, třeba že už mě nemá rádo tak jako dřív?

První dobrá zpráva pro Janu: u dětí kolem dvou let se nejedná o nijak ojedinělý jev. Naopak je to u batolat normální a poměrně časté. Důvodů, proč se děti k oslovování křestními jmény uchylují, může být celá řada a většinou vychází z podstaty batolecího období.

V průběhu druhého roku života se rozvíjí sebeuvědomění – dítě zjišťuje, že jeho tělo a mysl jsou oddělené od ostatních lidí, začíná chápat, že je samostatnou bytostí s vlastními myšlenkami a potřebami, které jsou odlišné od myšlenek a potřeb druhých. Také postupně vnímá, že může nezávisle na druhých jednat, že lidé kolem něj jeho chování vnímají a má na ně nějaký dopad.

S tím jde ruku v ruce i touha dítěte po větší nezávislosti a samostatnosti, která vede k velmi intenzivním snahám o sebeprosazení. Dítě tak najednou chce dělat věci podle sebe, sám, sama! Vymezuje si osobní vlastnictví – moje, nepůjčím! Staví se do opozice proti rodičovským rozhodnutím (ne, to nechci, to nebudu dělat!) a reaguje velmi emotivně na jakékoliv překážky nebo hranice.

Schopnost ukočírovat silné emoce a usměrnit své chování se s věkem zlepšuje, avšak v batolecím věku je míra seberegulace ještě příliš nízká, což se odráží na četnosti a intenzitě emočních výbuchů. Tato vývojová fáze může být tedy v některých ohledech pro rodiče opravdovou výzvou. U nás se pro ni vžilo pojmenování „období vzdoru“, v anglicky mluvících zemích dokonce o dětech v tomto období hovoří jako o terrible twos – příšerných dvouleťácích.

Zároveň je ale batolecí období úžasnou jízdou, kdy máme každý den možnost sledovat, jak rychle se naše dítě učí a co nového dokáže. Důležitým zdrojem učení se novým dovednostem je v tomto období imitace. Děti pozorují, jakým způsobem lidé kolem nich mluví, jak provádějí každodenní úkony, jak se chovají ve společnosti, a následně se to vše snaží napodobovat.

Zajímavé je, že si odpozorovanou informaci dokážou v paměti podržet poměrně dlouhou dobu a naučenou dovednost mnohdy zopakují až s odstupem času či v jiném prostředí. Můžeme tak být třeba svědky toho, že děti ukládají do postýlek své plyšáky stejným způsobem, jako to každý večer dělají jejich rodiče s nimi samotnými.

Proč mi říká takhle?

Pojďme se tedy vrátit k pravděpodobným důvodům, které mohou malé děti vést k tomu, aby začaly svého rodiče oslovovat křestním jménem.

Imitace

Na prvním místě nejčastěji bývá prosté napodobování rodičů a jiných blízkých osob. Jak už zaznělo, pro batolata je imitace jednou z klíčových dovedností a chování rodičů, jakožto nejvýznamnějších osob v jejich životě, napodobují děti přirozeně nejvíce. Pokud tedy slyší mámu a tátu, jak na sebe volají křestním jménem, mohou je začít napodobovat, stejně jako třeba imitují tatínkovo psaní na počítači nebo maminčino telefonování.

Rozvoj jazykových dovedností

V batolecím období se intenzivně vyvíjí řeč a rapidně narůstá slovní zásoba. Děti začínají chápat, že pro jednu osobu či věc mnohdy existuje více různých pojmenování. Jména a jiná označení osob pro dítě představují jednu takovou výzvu a prostor k experimentování. Náhlé oslovování blízkých jejich křestními jmény tak může být způsobem, jak dítě rozvíjí své jazykové dovednosti.

Učení se novým věcem

S rozvojem řeči jde ruku v ruce i rozvoj sociálních dovedností. Děti začínají chápat vztahy mezi lidmi a učí se porozumět nejrůznějším sociálním situacím. Uvědomují si, že jméno je jakýmsi identifikátorem daného člověka, ale že ta samá osoba může být zároveň i maminkou, babičkou, paní učitelkou a podobně. Pro malé děti to jsou fascinující informace o fungování světa, a není tedy divu, že si vše chtějí na vlastní kůži vyzkoušet.

Touha po pozornosti

Jednou z věcí, po které každé dítě velmi intenzivně touží, je pozornost rodiče. Možná si dítě všimlo, že na oslovení „mami“ a „tati“ rodiče často nereagují dostatečně pohotově a někdy třeba ani nezvednou oči od prováděné činnosti, zatímco když zavolá na svého rodiče jménem, má vytouženou pozornost okamžitě. Zde zároveň platí, že batolata milují „velké“ reakce. Chování, které vyvolalo silnou reakci a instantní příval pozornosti ze strany rodiče, mají tendenci častěji opakovat.

Projev nezávislosti

Jelikož si batolata začínají velmi dobře uvědomovat své vlastní a jedinečné „já“, chtějí se také zcela pochopitelně začít projevovat jako samostatné bytosti. Oslovování rodičů jinak než titulem „mami“ a „tati“ poskytuje intenzivní prožitek nezávislosti a dospělosti.

Testování hranic

Děti v batolecím období si již uvědomují svou individualitu a začínají samy sebe intenzivně prosazovat. Snaží se vymezovat vůči autoritě rodičů a neustále testují pevnost jimi nastavených hranic. I oslovování rodiče jménem tedy může být jakousi formou oťukávání toho, kde má rodič v téhle oblasti hranice, co si ještě jako dítě mohu dovolit a co už mi neprojde.

Projev emocí

Dítě může rodiče oslovovat jménem v afektu, když je naštvané, frustrované, nebo naopak vzrušené a nadšené. Může oslovovat jménem toho z rodičů, kterého vnímá jako primárního pečovatele nebo kterému chce zrovna vyjádřit větší náklonnost. Malé děti zatím nejsou schopny své emoce plně pochopit a ovládat, jejich prožívání je jako horská dráha, a tak zpravidla ani ony samy nedokážou říci, proč se při volání na rodiče uchylují k jeho křestnímu jménu namísto tradičního „mami, tati“.

Mluvme spolu o slovech

Jaký k dané situaci jako rodič zaujmout postoj? Záleží na každém z rodičů. Společnost se v čase mění, dnes už si například nedovedeme představit, že bychom svým rodičům vykali, ačkoliv to dříve bylo samozřejmostí.

Stále však převládá názor, že oslovení „mámo, táto“ a jim podobné alternativy jsou důležitým pilířem v zachování rodičovské autority a hierarchie rolí v rodině. V některých domácnostech ale naopak oslovování křestními jmény praktikují záměrně právě proto, aby byla zdůrazněna rovnost mezi všemi členy rodiny a podpořen jejich přátelský vztah.

Mluvíme‑li o malých dětech, které s tímto oslovováním právě začaly, můžeme v drtivé většině předpokládat, že se jedná jen o jakousi přechodnou „experimentální“ fázi. Přejde stejně jako všechna jiná kritická období v životě dítěte, jež se nám zpočátku zdála nekonečná.

Pro rodiče je však velmi důležité uvědomit si své hranice a nastavit je i dítěti. Je naprosto v pořádku vymezit se vůči tomu, jak vás dítě oslovuje, a ukázat mu, jaká oslovení jsou pro vás přijatelná. Jednou z cest může být například zdůraznění výjimečnosti vašeho vztahu rodič–dítě: hodně lidí vám může říkat křestním jménem, ale pouze vaše děti mají tu speciální výsadu vám říkat maminko a tatínku!

Každá nová fáze a nové chování vašeho dítěte mohou být zároveň prostorem k otevření zajímavých témat, na která byste za jiných okolností třeba jen tak nenarazili. Co takhle si popovídat o významu křestních jmen – proč je máme, jak pojmenovávají své děti lidé z jiných zemí světa či jak jsme vybírali jméno právě pro to naše děťátko? Nebo se pobavit o tom, jaká různá pojmenování známe pro osoby v našem okolí: prarodiče, učitelky, prodavačky…

Podobné rozhovory nám nejen umožňují nahlédnout do vnitřního světa našeho dítěte, ale také prohloubit vzájemný vztah. A o ten nám jde ve výchově především.