Jak se učíme prožívat emoce

Jaký je rozdíl mezi člověkem emočně vyrovnaným a plochým? Plochost si jistě každý představí trochu jinak. Stejně tak i vyrovnanost. Co je ploché, je podle mne stabilně rovné, kdežto vyrovnané je rovné zrovna v tuto chvíli.

Představuji si prkno a rameno vah. Statiku a pohyb. Odtlačování a balancování. A tak nějak i tito lidé se liší ve způsobu vztahování k sobě a k druhým lidem. Tím hlavním diagnostickým nástrojem budou vaše pocity. V kontaktu s nimi se budete cítit zcela odlišně.

Cesta k vyrovnanosti

Od devadesátých let se začalo hovořit o emoční inteligenci, kterou velmi zpopularizoval Daniel Goleman. Rozšířil myšlenku, že základem úspěchu člověka je jeho schopnost znát a řídit své emoce. Dříve jsem se pohybovala v prostředí vrcholového sportu a mohu jednoznačně říci, že u dvou lidí se stejným talentem a podmínkami (někdy i s horšími) bude úspěšnější a vždy zvítězí ten, který se svými emocemi dokáže pracovat.

Platí to i jinde. Skrze terapii a práci s lidmi jsem zjistila, že většina lidí pouze opakuje způsoby, kterými jednali jejich rodiče. Předáváme si tedy velké množství emočních reakcí, které nejsou tomu, co prožíváme dnes, nikterak přizpůsobené a účinné.

Je jiná doba, která je na emocích přímo postavená. Působí na nás daleko více vjemů, a tak schopnost vyznat se ve světě a vybrat si tu správnou cestu pro sebe bez uvědomění svého prožívání nezískáme. Lidé někdy ze zvyku nebo ze strachu, pobývají pouze v raciu a tu emoční část dlouhou dobu ignorují.

Čím dál častěji se stává, že je z ničeho nic emoční sprcha zalije tak, že s raciem ztratí kontakt. Začnou být úzkostní, protože zažijí panickou ataku a s ní ztratí i svou pomyslnou kontrolu nad vším. Mysl je v tu chvíli skutečně přesvědčena, že je s nimi konec, i když k tomu není důvod.

Prožívat úzkost je strašná věc. Je jí zmítáno celé tělo a možná, že tento třes tělem je někdy potřeba k pochopení, že pocity je dobré průběžně sledovat. Z tohoto hlediska považuji za nejdůležitější základ emoční vyrovnanosti schopnost dokázat obě tyto části sebe (racio a emoce) situačně používat.

Emoce se na nás valí ze všech stran, a tak není marné umět si zalézt do sebe „do domečku“, vnímat se a posléze vymyslet, jak se nám díky emocím, které nám přinášejí důležité zprávy, může lépe dařit.

Emoce lze ovlivňovat

Stále hovoříme o emocích, ale správnější by bylo mluvit spíše o pocitech. Emoce jako takové (strach, hněv…) jsou spojeny s našimi instinktivními prapůvodními reakcemi.

• Když například půjdete po ulici a uslyšíte z ničeho nic silné zaskřípání pneumatik, budete v tu chvíli reagovat stažením se, nebo útěkem. Nejprve budete reagovat, a teprve poté zjistíte, že to všechno jde z vedlejší ulice. Vy jste se ale v tu chvíli i tak snažili ochránit. Šlo o čistě instinktivní reakci.
• Pokud ale budeme hovořit o emocích v běžném každodenním životě, ty fungují trochu jinak. Jde o pocity, které jsou spojené s naším myšlením. V něm mají svou mentální reprezentaci. Jde o představy a obrazy spojené s pocity, které si vytváříme sami a které i sami můžeme měnit.

Příkladem může být strach před zkouškou. Cítím strach a mohu si představovat, jak dostávám těžkou otázku, jak mne vyhazují, jak se učím další měsíc, bude to hrozné… a nebo jinak. Mohu si říci, že cítím strach, protože podvědomě vím, že nejsem dostatečně připravená, což je určitá zpráva, se kterou mohu pracovat. Mohu přípravu zlepšit, zkoušku posunout nebo si uvědomit, že víc toho udělat v tuto chvíli nejde.

Cítíme‑li se při nějaké dlouhodobější činnosti nervózní, můžeme si představovat, že by měla být už hotová, perfektně dokončená, a tím v sobě tenzi zesilovat. Jinou možností je uvědomit si, že se nám dostalo zprávy. Už jsme vyčerpaní, nemůžeme se víc soustředit a půjdeme se projít, dokud nám nebude lépe.

Tři způsoby, jak si škodit

Ve chvíli, kdy začneme emoce prozkoumávat, začnou se dít zajímavé věci. Není to tak těžké. Neexistuje zase až tolik možností, co s emocemi nevědomě děláme a tím svou vyrovnanost narušujeme.

Buď je lidé zesilují: Dnes ráno mě šéf ráno nepozdravil, tak to je jasný, to mě vyhodí, takhle to dopadne vždycky…Lidi, jako jsem já, letí hned…

Často emoce zesilujeme v hádkách. Hledáme důvody, proč být naštvaní. V hádkách si jsou lidé schopni říct velmi tvrdé věci. A pak ráno, když emoce opadnou, se omlouvají a říkají, že to tak nemysleli. Ten druhý tomu nevěří. On to ale skutečně tak nemyslel, neboť jeho myšlení bylo emocemi zahlceno.

Nebo je potlačují. Jde o velmi rozšířenou strategii v našich krajích: No co, přišel jsem o práci, žena mě nechala, ale co, jsem v pohodě, pro jedno kvítí…

Sem patří již zmíněná tendence být neustále jen v hlavě, v racionální části sebe. Často se lidé schovávají za určité role a své skutečné, mnohdy velmi silné emoční prožívání nechtějí ukazovat. Důvodů, proč to dělají, a způsobů, jak se chovají, je spousta a bylo by to téma na celý další článek.

A jsou lidé, kteří se emocím vyhýbají. Této strategii se budeme věnovat více, neboť ta bývá často nevědomá a tím složitější.

Nevím, co si myslet o tom, co cítím

Někdo dokáže detailně popisovat, co prožívá, a třeba o tom psát a tím inspirovat jiné, kteří nemají schopnost se ve svých náladách tolik vyznat a už vůbec ne o nich mluvit. Důvodů a podob emoční plochosti je více.

U těch vážnějších se tělesné vnímání nepojí s emocí, a tudíž nevede k vytvoření pocitu a následně myšlenky. Toto omezení vychází z minulosti, z doby, kdy nás učili, co cítíme. Nejčastěji významy pocitů dítěti zprostředkovává matka, která prožívaným stavům přiřazuje slova (pláčeš, asi máš strach, hlad…) a nějak reaguje svými gesty a výrazy v obličeji.

Jestliže dítě tyto odpovědi nedostávalo, nebo je dostávalo neadekvátně, emoce pro daného člověka později nemají svůj význam. Nerozlišuje je, a tudíž o nich nemluví. Neznamená to, že by takový člověk nic necítil. Vnímá, ale bývají to neurčité stavy, obvykle negativní. To, co cítí, je velmi intenzivní a nepříjemné, nicméně to nevyjadřuje.

Nedokáže se navíc o sebe postarat, aby mu bylo lépe. Cítí, že je rozhozený, ale neví (nesnaží se vědět) jestli je rozčilený, smutný, nebo se bojí. Raději se vnitřním stavům nepřibližuje a rozhodně to nechce umožnit někomu zvenku. Drží si „to“ pod kontrolou svou nepřístupností, postojem nad věcí a distancovaností. Kontakt s vámi tak bude nějak „rušit“. Bude se chránit před sebou samým i před vámi.

Řeknete jistě, že takové stavy prožívá hodně lidí a znáte je někdy i u sebe. Ano, někdy ano. Ale ne pořád. Úplnou neschopnost vnímat emoce má jen málo lidí. Většina je cítí, ale neví, co si s nimi počít. Čím lépe se v sobě vyznáme, umíme to samé odhadovat u druhých, tím volnější a méně narušený kontakt s druhými vytváříme.

Je třeba říci, že se můžeme vědomě rozhodnout s někým kontakt narušovat. Je možné být v kontaktu s někým (například v práci) plochý, ale v jiném prostředí (doma) se chovat uvolněně a naopak – pokud se to nestane jediným kontaktním stylem daného člověka, který určuje jeho život. Může jít například o lidi, kteří se (ne)dobrovolně rozhodnou pro technickou profesi, protože se obávají kontaktu s druhými lidmi, nebo si myslí, že nedokážou mluvit před publikem, apod. Emocím se tedy takto vyhnou, obejdou je.

Lišíme se ještě v jiné věci, a tu dávám úmyslně až na konec. Jde o určitou biologickou předurčenost.

Každý je jiný

Velký zájem v oblasti výzkumu emocí byl věnovaný tomu, proč různí lidé ve stejné situaci reagují odlišně. Proč se jeden hroutí, a jiný dokáže podat dobrý výkon? Proč jsou lidé vyrovnaní a nevyrovnaní?

Jeden z nejvýznamnějších rozdílů v emočním prožívání mezi lidmi, co byl kdy studován, byl nazván „funkce zotavení“. Je to doba, kterou člověk potřebuje, aby se poté, co u něho byly vyprovokovány emoce, vrátil do klidového stavu.

Tato doba je tedy ovlivněna geneticky (u vyrovnanějších při stresové situaci je reakce amygdaly slabší, je nižší hladina vyloučeného kortizolu). Emočně vyrovnaný člověk je schopen se rychle zotavovat z nepříjemných situací. Neznamená to ale, že pouze to je příčinou našeho odlišného emočního prožívání.

Docela nedávno – na konci devadesátých let – neurologové začali mluvit o plasticitě mozku. Velmi důležitým objevem totiž bylo, že mozek a nervový systém generuje nové buňky. Dříve se učilo, že tomu tak není. Znamená to, že opakovanými prožitky strachu se tvoří v mozku více buněk, které jsou za strach zodpovědné.

Zvlášť v raném dětství je emoční stabilita velmi malá. Jak už bylo řečeno, dítě se učí, jak emoce v sobě rozeznávat a zvládat a později, jak roste, se učí, jakým způsobem řešit například stresové situace, tedy jaké „koleje“ (neuronální spojení) si vyjezdí. Ty pak ovlivňují jeho další život.

Zjednodušeně řečeno jsme ovlivněni tím, zda byli naši rodiče spíše úzkostní, smutní, nebo veselí. Mentální reprezentace, které si z dětství přinášíme, se ale dají měnit. Byla o tom řeč výše a také v článku Aby emoční zranění už nebolela.

Jednoduchost pomáhá

Emoční vyrovnanost se skutečně pojí s určitým klidem a stabilitou. Získává se postupně, pomalu. Všechno to, co jsme za dlouhá léta do sebe určitým způsobem dostali (používání stále stejného chování, postojů, emočních reakcí), je zvyk a dá se měnit. Chce to ale čas. Pomáhá tomu již zmíněný odstup od jednotlivých událostí a situací. Mysl bude klidná, pokud se člověk dívá na věci takové, jaké opravdu jsou.

Využívejte celý web.

Předplatné