Jak se učí dospělí

S podobnými situacemi jsem se setkala i na svém blogu:

• „Angličtinu budete učit?“
• „Nikoli, budu se ji učit.“
• „Vy se toho učíte hodně, co?“
• „Jak to myslíte?“
• „Dospělý člověk se toho běžně tolik neučí. Vy se učíte tančit, chodíte na angličtinu…“
• „A k paní učitelce na klavír,“ doplnila jsem s úsměvem.

Moc staří na učení?

Jak jste na tom s učením vy? Pojďte nyní upřímně odpovědět na několik otázek.

• Jste ochotni se učit nové věci i po opuštění školy, nebo na podněty z okolí odpovídáte „na to už jsem starý“?
• Baví vás objevování nových možností a osvojování si nových dovedností, nebo jste zděšeni každou další novinkou, která se objeví?

Často slýchám větu „na to už jsem starý/á, to už se učit nebudu“. Tyto věty ale pronášejí i lidé, kteří před sebou mají ještě dalších 30 i více let života.

Většina z nás výše uvedené aktivity považuje za dětské, a proto je do svého života nepouští. Koníčky jako zpěv, hra na hudební nástroj, tanec, atletika nebo výtvarné kroužky patří pro spoustu lidí, stejně jako učení se novým věcem, do dávné minulosti, do světa dětí.

Možná je to tím, že máme svět dospělých spojený s vážnými věcmi a prací. Nemáme čas na zábavu a nové věci. Nebo nás učení se novým věcem zdržuje od toho, co přece musíme udělat? Rádi bychom, ale nemáme čas?

Možná namítnete, že něco se musí občas naučit každý z nás. Říká se, že žijeme v době rychlého technologického vývoje a neustálých změn. Ačkoli máme rádi svůj svět tak, jak ho známe, neustále se musíme přizpůsobovat novinkám. Nové věci jsou ale nebezpečné, a proto většina setrvává v tom, co už zná a v čem je „odborníkem“. 

Dobrovolně se tak zastavíme na nějaké úrovni, kterou pro sebe považujeme za dostatečnou. Vždyť bez toho dalšího jsme žili do teď a taky bez toho nějak dožijeme. A tak dobrovolně ustrneme, zkostnatíme a zestárneme.

Učení se jako proces

Přednáška 24. října 2024