Jak se rozhodnout, abych …

Představa, že „potom budu litovat“, mě často pohání, abych se pouštěla do věcí, o které vlastně zas až tak moc nestojím. Dodnes ale nevím, čeho „pak“ budu doopravdy litovat a čeho ne…

Zajímavou pomůcku pro rozhodování jsem našla na blogu Daniela Pinka: „Říkám tomu Test očima mého devadesátiletého já. Představím si, že je mi devadesát a ohlížím se za svou minulostí. Co si přeju, abych ,tenkrát’ býval udělal v této situaci? Ve většině případů mé devadesátileté já chce, aby moje současné já inteligentně riskovalo, spíš než se riziku vyhýbalo, a aby jednalo ušlechtile, ne jako mizera.“

Jsem si poměrně dost jistá tím, že moje devadesátileté já by si nepřálo, abych si bývala koupila ty růžové sandály na podpatku, ve kterých se skoro nedá chodit. Jenže kdybych to neudělala, nikdy bych nezjistila, jak příšerně jsou nepohodlné… a možná bych litovala ještě víc.

Jestli to letadlo odletí a ty v něm nebudeš s ním, budeš toho litovat. Možná ne dnes. Možná ne zítra. Ale brzy, a po zbytek svého života.

Vzpomínáte si na finále filmu Casablanca? Tu scénu na letišti? Humphrey Bogart v ní přesvědčí Ingrid Bergman, aby nastoupila do letadla se svým řádným manželem, místo aby se s ním v Casablance oddávala pokračování jejich milostného románku.

Čeho by hrdinka nakonec doopravdy víc litovala, to je otázka. Psycholog Daniel Gilbert ve své knize Stumbling on Happiness například tvrdí, že kdyby zůstala v Casablance s Bogeym, byla by v pohodě: „Možná ne hned, ale brzy, a po zbytek svého života.“

Náš mozek totiž – tvrdí Gilbert – v jakémkoli průšvihu, způsobeném naší vlastní  špatnou volbou, dokáže lépe ospravedlnit přehnanou odvahu spíš než přehnanou opatrnost.

Přednáška 24. října 2024