Jak se rodily moje děti

Měla jsem štěstí na tři fyziologické, hladké porody, žádná porodní poranění a vlastně pěkné zážitky. Přesto byl každý porod zcela jiný.

První porod byl dlouhý, ale mně to ani nepřišlo. Mezi kontrakcemi jsem pospávala, vše v pohodě, ráda vzpomínám. Chtěla jsem být sama. Až zpětně jsem si uvědomila změněný stav vědomí, ponoření do sebe, do kontaktu s dítětem.

Trochu jsem se bála takzvané přechodné doby porodní, kdy žena již má potřebu tlačit, ale ještě by neměla, protože není dost otevřená. Nic takového nenastalo, potřeba přišla právě včas a mě jen překvapilo, jak hladce miminko vyklouzlo.

Na své porody vzpomínám ráda. Na pocit intenzivního spojení s životem jako takovým, který jsem při nich zažívala.

První pohled na dceru se mi nesmazatelně vryl do paměti. Mám ji vyfocenou v mysli – holčička s dlooouhatánskýma řasama, trošku zmáčknutý nosík – jasná, ostrá fotka dítěte a kolem vše rozmazané.

Zajímavé podruhé

Podruhé to bylo zvláštní. Poté, co jsem se plně otevřela, se porod zastavil. Říkám si, že děťátko asi potřebuje odpočinout, nebudu na ně spěchat. Lékaři nabízejí syntetický oxytocin, ale to se mi nechce.

A pak najednou přichází jakési vnuknutí, strach o dítě či co – a já volám porodní asistentku, ať se připraví, že dítě „půjde ven“. Děloha klidná, žádné stahy. Porodní asistentka však bere vážně, co jí říkám, a já začínám tlačit. A tlačím a tlačím. Nevím, jestli to byly břišní svaly nebo síla vůle, ale miminko se opravdu narodilo. Krásný, zdravý syn.

A pak se mi to všechno spojilo – proč se náš chlapeček někdy před třemi týdny přestal v břiše „mlít“; proč od té doby chtěl ven – cítila jsem, jak se propíná, cpe mi hlavičku do malé pánve a vyvolává tak porod. A proč se nakonec bál. Měl totiž pupeční šňůru dvakrát kolem krku, a ještě přes záda – prostě tam byl úplně sešněrovaný.

Napotřetí nejnáročněji

Přednáška 24. října 2024