Jak se rodí svědomí

První hrnek rozbila naše roční dcerka. Jediný, na koho se můžu zlobit, jsem ovšem já, dcerka z toho ještě nemá rozum, rozhodně nic rozbít nechtěla. Prostě šátrá a zkoumá – a já nechala ten pěkný hrníček z matného skla v jejím dosahu. Škoda, měla jsem ho ráda, takový střízlivý, šikovný. Dávám najevo lítost.

Tříletý syn se vzteká, protože jsem ho donutila se obléci. Jdeme ven, takže je to nutnost. On má ale svůj rozum, své plány a preference a tohle ho vážně vytočilo. Aby mi ukázal, jak se ho mé násilí proti jeho vůli dotklo, mrštil na zem hrníček. Ten, který měl nejblíž, shodou okolností svůj.

Zlobím se. Nic neříkám, ale mám přísný obličej a pro ten den se syn vrací k plastovému nádobí. Asi týden mi trvá, než mu koupím nový porcelánový hrníček s pěkným obrázkem.

Svědomí předškolních dětí je ještě nejisté. Rádo se nechá uplatit, hledá výmluvy. A někdy je na sebe zase až příliš přísné, přehnaně se kaje a trápí.

Naše nejstarší, pětiletá dcera mi ukazuje jakousi piruetu, v poslední době je totiž střídavě princezna, baletka a nevěsta. Na takové nepodstatné záležitosti, jako že třeba něco drží v ruce, zapomíná. A tak skončil můj oblíbený, velký, malovaný.

Baletka se zarazila a chvíli nevěřícně hledí. Navrací se ze svého vysněného světa do reality a propuká v pláč. Vrhá se mi do náruče. Objímám ji a po chvíli říkám: „To se stává, já vím, že jsi nechtěla.“ Teprve když se zklidní, povídáme si o tom, že baletky většinou netančí s nádobím v ruce.

Já už ho, maminko, nerozbiju

Přednáška 24. října 2024