Jak se plaší smrt

Otravovala mne připomínkováním mé konečnosti, promítala mi děsivé noční můry plné studených mrtvol, ztuhle tančila ve zrychleném rytmu mého vyděšeného srdce, pumpovala hořlavou výheň od žaludku do všech údů, aby ji pak sadisticky hasila kapkami studeného potu. Studeného jako tělo nebožtíka.

Bála jsem se jí. Bála jsem se, že zase přijde, zadrnká otřesnou melodii na zhoubnou strunu, kterou mi natáhla od kru až po hrudní koš. Bála jsem se, že zas uslyším svoje srdce polekaně tepat v jejím rytmu.  A čím víc jsem se jí bála, tím častěji za mnou chodila.

Znám ji už odmala. Moje fantazie ji však převlékala do srozumitelných úborů, úměrně věku. Jako malinkou mne opakovaně honila v nočních můrách s maskou zlé ježibaby na tváři. Chtěla mě sníst. Když ji pokořilo zaříkání tehdy ještě všemocné maminky, začala mi tlačit na srdce tupý a bolavý balvan. Hypochondrické infarkty byly jejími děsivými posly.

O pár let později se připomněla jako pigmentová skvrna na pravém předloktí a týravě vyzváněla onkologický umíráček v mé devítileté hlavičce. Pak mne začala spolu s ufonama odnášet do kosmických lodí.

Donutila mne budit se v noci hrůzou a zběsile kontrolovat, zde jsem nespolkla vlastní jazyk. Tvrdila mi, že se mi může z břicha vymotat pupeční šňůra a že pak vykrvácím. Nakecala mi, že se mnou poletí letadlem. Že v něm shořím.

Dokud nechcípneš

A pak jsem jednoho dne vyrostla a ona přestala potřebovat tyhle trapné převleky. Vešla do mého života úplně obnažená. Až na kost. „Jsem tady a budu tady, dokud nechcípneš.“ Vetřela se nenápadně do mého vědomí spolu s marihuanou a lysohlávkami a sem tam udělala nějaké to děsivé “bububu”.

A pak přišla doba, kdy jsem byla slabá, bolavá a zlomená. Vycítila to. Začala za mnou chodit každý den. Kdykoliv se jí zachtělo. Na zastávce. V kavárně. Doma. V parku. V autobuse. V lese. Hlásila se pár minut dopředu. Tak jsem tady. A pak se začala rozbalovat. Hezky uvnitř těla. Podřízla mi pevnou půdu pod nohama a já padala do chorobného strachu.

Přednáška 24. října 2024