Jak se mění vztah

Možnost sdílení z nás činí lidské bytosti, a tak by se dalo říct, že teprve vztahy s druhými dávají našemu životu lidský rozměr. Pro kvalitu našeho života je klíčové, jakým způsobem se vztahujeme k druhým lidem.

Záměrně píšu „vztahujeme se“, abych zdůraznila, že mám na mysli naši vlastní aktivitu, kterou vztahy vytváříme – aktivitu, která spočívá především v komunikaci, a to v komunikaci s druhými lidmi a o nich.

Druzí nejsou jen posluchači našeho vyprávění, ale také jeho akčními figurami. Obsazujeme ostatní lidi do rolí, které jsou s tou naší komplementární, přisuzujeme tedy různé vlastnosti nejen sobě, ale také jim, vytváříme si představy o nich. Nějak je pak hodnotíme, nějak se k nim stavíme.

Není to ani špatně, ani dobře – je to náš způsob, jak uchopit svět kolem sebe, jak se v něm orientovat. Potíž je, když zapomínáme, že vztahy k druhým lidem jsou výsledkem naší vlastní aktivity, a stavíme se k nim jako k nějakým objektivně daným faktům. To se nám stává osudným, protože na jejich vývoj pak přestáváme mít vliv.

Krize vztahu

„Má mě rád, nebo ne?“ ptají se naši klienti často, jako by šlo o něco, co můžeme buď prokázat, nebo vyvrátit jednou provždy. Neuvědomují si, že láska je aktivní činnost, že jde spíš o to, jak sami interpretují chování toho druhého a trápí se hodnocením, které mu ve svém příběhu sami dali.

V zajetí představy, že je to ten druhý, kdo by měl něco měnit, se vztah dostává do krize. Lidé se cítí být nuceni komplementárně fungovat v rolích, které si nevybrali. Příběhy mají tendenci žít vlastním životem a „nutit tak své protagonisty“, aby se chovali v jeho intencích, přestože jim to nepřináší uspokojení. Mají dojem, že to tak musí být.

Opakovaně rozehrávají komunikační výměny, které potvrzují je samotné v nepříznivém světle, v roli, které by se rádi zbavili. Každý chce změnu od těch druhých, ti však, oslovováni stále stejným způsobem, se chovají zpravidla rovněž stejně. Pro všechny zúčastněné je to nepříjemné a bolestivé.

Jak je možné tento proces terapeuticky ovlivnit?

Člověk nacházející se v situaci krize vztahu je zpravidla přesvědčen, že je mu ubližováno, a odmítá přijmout, že je to on, kdo musí začít dělat něco jinak. A i když k tomu klienta přimějeme, narazí naše i jeho snaha na fakt, že ze zavedené role nelze jen tak vystoupit a vztahovat se k druhým z přijatelnější pozice, protože by tím byla porušena pravidla komplementarity. Můžeme však využít tendence lidí vyprávět svoje příběhy.

Kdykoli totiž o sobě vyprávíme (a nemusí to být ani nahlas), musíme o sobě vyprávět jako o někom. A to je prostor pro změnu. My terapeuti můžeme lidem pomoci vyprávět o sobě a druhých jiný příběh a tím podnítit změnu nazírání na sebe i vztahování se k druhým.

Každé vyprávění je přizpůsobováno kontextu, v němž se odehrává, a události jsou kladeny do souvislosti tak, aby dávaly smysl. Ve skutečnosti se však tak nějak v mezičase odehrávaly i situace, které vyprávějící v danou chvíli opomíjí, protože do celkového sdělení nezapadají. Pro nás jsou však právě tyto výjimečné události nejdůležitější.

Pozorný posluchač si všimne drobných nesrovnalostí narušujících kontinuitu sděleného obsahu. Doptáváním se na tyto zdánlivé maličkosti dociluje narativní terapeut krok za krokem celkové proměny příběhu, díky níž se i jeho protagonisté zjevují v jiném světle. Jiné nazírání na vlastnosti své a druhých pak umožní i proměnu vztahu.

Pro bližší představu se pokusím popsat, jak se vyvíjel vztah paní Romany s přítelem Honzou a jak se proměnil v důsledku našich rozhovorů. Romana se s Honzou potkala, když se rozváděla s manželem. Vztah s ním byl pro ni zpočátku malým zázrakem. Na rozdíl od manžela k ní totiž vzhlížel a choval se k ní tak, že měla pocit, že je pro něj vším.

Honza ale vyžadoval, aby byl vším i on pro ni, a začal naléhat, aby s ním trávila veškerý volný čas. Nelibě nesl, když se chtěla potkat s kamarádkami, jít na večírek s kolegy z práce a podobně. Dokonce za ní nečekaně přijel na firemní teambuilding mimo Prahu, přesvědčený, že ji tam určitě někdo svádí, a chtěl tam za každou cenu přenocovat. Bylo to celé hrozně trapné, tehdy se poprvé pohádali.

Časem byly konflikty tohoto typu stále častější, přestože se jim Romana snažila vyhnout a skoro přestala chodit kamkoli jinam než do práce. Přesně tak, jak si to Honza přál. Stačilo ale, aby se na ni někdo podíval na zastávce tramvaje nebo aby se cestou zpozdila, protože chtěla Honzovi koupit něco k narozeninám. A oheň byl na střeše. Romana se začala cítit jako v pasti. Honza ji stále na rukou nosil, ale bylo to vykoupeno neustálou obavou, kdy zase přijde nějaká scéna.

Tehdy začala Romana chodit do terapie, protože nemohla pořádně spát, cítila se vyčerpaná, život ji přestával bavit. Brzy jsme v konzultacích identifikovaly vztah s Honzou jako pravděpodobnou příčinu jejích potíží. Romana žila v představě, že Honzu buď musí akceptovat takového, jaký je, nebo se s ním rozejít, což nechtěla. Nemělo to řešení. Vztah jí pořád dával smysl, a když zrovna nebyl nablízku někdo, kdo by ji ohrožoval, měli se spolu vlastně hezky.

Zaujalo mě slovo „ohrožoval“. Jak to vlastně myslí? O co se Honza vlastně bojí? Vyšlo najevo, že Honzovu bývalou partnerku přepadl kdysi někdo v parku. Romanu miloval a chtěl ji ochránit před nebezpečím, které podle něj číhá všude kolem.

Do té chvíle kvalifikovala Honzovo chování jako chorobnou žárlivost, potřebu ji vlastnit – teď tomu začala rozumět trochu jinak. Nejen že se jí v tom lépe dýchalo. Ale o tom, co dělat, aby se Honza nemusel tak moc bát, si najednou mohli snáz povídat. Začali spolu hledat způsob, jak se Romana může dál stýkat se svými známými, aniž by to pro Honzu znamenalo „umírat strachem“.

Význam proměňující rozhovor

V psychoterapeutickém procesu proměňujeme smysl dávaný faktům. Pokud jsou jednoznačné a definitivní soudy o sobě a blízkých zrelativizovány význam proměňujícím rozhovorem, je pro člověka mnohem snazší objevit důkazy o hodnotě vlastní, hodnotě partnera či o schopnostech, které zatím zůstávaly nerozpoznány.

Mluvení zaměřující pozornost na věci, které se daří, navíc přináší zcela jinou perspektivu než hledání viníka. Způsobuje úlevu a pozitivnější naladění, v němž mohou klienti své pozitivní zkušenosti snáze rozvíjet.

Ondřej, třicetiletý otec dvou dětí, se cítil dlouhodobě vyřazovaný z péče o ně. Manželka se přirozeně chopila své role matky, chtěla mít všechno pod kontrolou, všechno muselo být podle ní. Ondřej chtěl výchovně působit podle svého. Dělal by některé věci jinak, manželku považoval za příliš pečující. Uměl by dát dětem zdravé hranice, ale nedostal k tomu příležitost.

Bylo mu v tom tak nepříjemně, že se snažil být v práci co nejdéle a po práci chodil s kamarády do hospody. Když byl doma, často se s manželkou hádali nebo se stáhl. Začal si připadat neužitečný, vyčítal si, že není dost mužem, když si nedokáže doma prosadit svoji vůli.

Situace se změnila poté, co se manželce se svými pocity svěřil. Na jednu stranu litoval, že to neudělal dřív, na druhou si ale nebyl jistý, že je to dobře, takhle si stěžovat.

V rozhovoru o tomto dilematu si vybavil, že mu doma vždycky vyčítali, že „to moc prožívá“. Byl proto přesvědčený, že muž nemá svoje pocity dávat najevo. Že má věci řešit silou. Teď to viděl jinak. Správný muž si dokáže svoje pocity přiznat a mluvit o nich. Začal na to být hrdý.

Jde o to, aby se člověk znovu stal určujícím faktorem svého vlastního příběhu. Cílem narativní psychoterapie je vrátit klientovi autorství vlastního života a tím i kompetenci k utváření svých vztahů.

Inspirováno texty Davida Epstona, Michaela Whita, Kurta Ludewiga a Steva de Shazera.