Jak se léčí závislý vztah

V minulém dílu jsem představila tzv. dramatický trojúhelník tvořený pozicemi Tyrana, Spasitele a Oběti a popsala jsem stručně, jak vypadá vztah, kdy se dva partneři pohybují v těchto třech doplňujících se rolích. Pocity, které jednotlivci v takovém vztahu zažívají, pak nemusí být jejich autentické, ale jsou dány pozicí, ve které se právě nacházejí. Tohle není snadné si představit, klienti v této situaci tomu ale obvykle dobře rozumějí.

• Když jsem v roli Tyrana, cítím se oprávněný vyžadovat, kritizovat, určovat, jak věci budou, cítím se silný…
• Když jsem v roli Oběti, cítím se slabý a ovládaný a bezmocný, musím se přizpůsobit…

Ačkoliv se v případě Dramatického trojúhelníku jedná o schéma, jde o schéma srozumitelné a odpovídající realitě: sami klienti své vztahy popisují s použitím výrazů jako Vladař, Šéf/Šéfová, Mistr, Trapič nebo Chuděrka/Chudáček, Žebrák, či Světec/Světice.

Do terapie přicházejí lidé se závislostním vztahem obvykle tehdy, když jsou zahnaní do kouta. Partner po nich žádá přizpůsobení, které jde přes jejich hranice. Jsou bezradní, bezmocní nebo tzv. zmatení (obvykle je takto pojmenována směs ambivalence, naštvanosti, údivu, pocitu absurdna a bezmoci). Nejčastěji se objevuje otázka: Co mám dělat?

Dozrát ke změně

V knihách věnovaných závislým vztahům se nejčastěji dočtete, že řešením závislého vztahu je rozchod. Terapeut při osobní práci s klientem ale nemá dávat přímé rady (kromě jasně vymezených situací, například v krizové intervenci), takže se maximálně může zeptat, zda se klient zabýval myšlenkou na rozchod a jaké v něm tato představa vzbuzuje pocity.

Obvykle se v odpovědi na takovou otázku zpočátku dozvím:

• Ne, nezabýval/a, s partnerem/partnerkou chci zůstat, jinak bych sem nechodil.
• Rozchod je útěk a útěk je selhání.
• Ano, zabýval/a, ale z nějakého důvodu (finanční, bytový, jediný blízký člověk atd.) to nejde.
• Mám z rozchodu strach, že to nezvládnu; mám strach, že se mi partner bude mstít, když se s ním rozejdu.

S doporučením k rozchodu souhlasím, v praxi s klienty ale zažívám, že k rozchodu musí klienti dozrát. Přímá rada může vyvolat rychlou reakci klienta – „splní terapeutovo doporučení a bude dobrým klientem“ – a následné zhroucení, protože akce je nepromyšlená, nepřipravená a neprocítěná a klient na změnu nebyl připraven, akce nevychází z něj, ale z terapeuta.

Součástí širší změny tendence navazovat závislé vztahy je tedy fáze, kdy terapeut doprovází klienta jeho dozráváním k rozchodu – s plným vědomím, že se klient také rozejít nemusí. Dozráním k rozchodu míním stav, kdy jsou partneři sami připraveni nést zodpovědnost za rozchod jako takový a zároveň plně chápou, v čem je takový vztah nezdravý. Chápou, co rozchodem získávají, a jsou připraveni chovat se ve vztahu jinak, ne rotovat v popsaných pozicích.

Velmi často si svou závislou pozici uvědomuje pouze jeden z páru (častěji v pozici Oběti) a druhého se pro společnou terapii/změnu  získat nepodaří, protože má jasno: problémy dělá a má ten druhý (klient). Zažila jsem několikrát i vysokou motivaci klientů spolu zůstat – v tom případě chodili oba partneři na individuální psychoterapii a ještě společně na psychoterapii párovou či rodinnou. Ve všech těchto mně známých případech vztah kvalitativně proměnili a zachovali, ale jedná se spíše o výjimky.

Doporučení pro posun v komunikaci

Mezi vstupem do terapie a případným rozchodem nebo kvalitativní proměnou vztahu je tedy období, individuálně dlouhé, kdy klient, ač třeba sám, chce pracovat na zachování a udržení vztahu, protože si rozchod a svou porozchodovou existenci ještě nedokáže z různých důvodů představit. Nejčastější zakázkou je ale zařiďte, abych se netrápil.

V tomto období je možné a užitečné pracovat ve dvou rovinách:

• na přijetí zodpovědnosti za péči o sebe a svou psychiku (tomu bude věnován příští díl seriálu)
• na zlepšení komunikace ve vztahu.

Klienti mohou usilovat o více dialogickou, oceňující komunikaci, která směřuje ke spokojenosti a spolupráci, a zároveň přitom často nahlížejí, jak jim komunikace spontánně padá do dramatického trojúhelníku (a to i v párech, kde protějšek připustí, že střídání dramatických rolí je realita a je nápomocný).

Náhled a porozumění vadným komunikačním mechanismům je jednou z podmínek úspěšné změny – teprve když vím, co a jakým způsobem chci změnit, mohu to udělat. Co tedy může pomoci?

Práce s motivací ke vztahu

• Co mi vztah přináší, jaká jsou pozitiva partnera?
• Co do vztahu přináším já pozitivního?
• Proč si myslím, že náš vztah funguje, čím je živen a čím je udržován?

Práce s ambivalencí

• Co mě od partnera vzdaluje a co mě k němu přitahuje?
• Kdy já se od partnera vzdaluji a jak to dávám v komunikaci najevo?
• Kdy se k němu přibližuji a jak to dávám najevo?
• Co je to za situace, kdy se určitým způsobem chovám, a jak tyto situace dopadají?

Práce s dialogem

V závislém vztahu dialog a vyjednávání obvykle chybí. V tomto bodě jde o snahu zavádět vyjednávání a dialog jako běžnou věc, bez kritiky a vynucování přizpůsobení. V závislých vztazích je hledání kompromisu obvykle vnímáno jako něco obtížného a obtěžujícího nebo něco, co není potřeba brát vážně.

Doporučuji věcnou a klidnou tóninu komunikace, konkrétní návrhy a připomínky, mluvit za sebe a stát za svým názorem, dodržovat pravidla asertivity.

• Tedy ne: To, co navrhuješ, je prostě nepřijatelné, blbost…
• Místo toho: To, co navrhuješ, mi nevyhovuje z toho a toho důvodu, více by se mi líbilo, kdyby to bylo třeba takto… Tak pojďme hledat, jak to udělat, abychom byli oba spokojení…

Nedělat, co nefunguje

• Omezit nebo nejlépe vymýtit výčitky, vydírání a věty typu: Kdybys mě opravdu miloval/a, tak bys…
• Omezit osobní negativně hodnotící a kritické výroky vůči partnerovi: Jsi líný/á, jsi neschopný/á, jsi tlustý/á, jsi ošklivý/á, jsi příliš (cokoliv)…
• Omezit bagatelizaci a znevažování

Dělat, co pomáhá

• Brát vážně svoje a partnerovy pocity a mluvit o nich
• Zajímat se o partnerovy a svoje potřeby ve vztahu, sdělovat je a hledat společné cesty k jejich naplnění
• Podporovat a vnášet oceňující výroky a přijímat oceňující výroky vůči sobě

Klíčové je přimout zodpovědnost za svůj dobrý pocit a dát si práci s formulováním potřeb, požadavků na partnera a návrhů, jak dosáhnout spokojenosti. Partner to skutečně nemusí vycítit, nemusí vám rozumět a nemusí s vámi souhlasit. Zároveň se dívat, zda jsou moje požadavky reálně splnitelné.

Zavádění těchto komunikačních novot se může a nemusí setkat s úspěchem a pozitivním ohlasem. Druhý partner obvykle ví, že je první partner v terapii a usiluje o změnu, obvykle ale předpokládá, že se jej změna u partnera nedotkne, naopak, partner se konečně opraví a přestane dělat nebo mít problémy.

Změna jednoho partnera nicméně vyžaduje změnu u obou, a pokud druhý partner ke změně motivovaný není nebo se dokonce cítí změnou ohrožen (při dialogu oba ztrácí moc, dialog a oceňování bývají navíc vnímány jako pracné), může se cítit manipulovaný a nespolupracovat.

Využívejte celý web.

Předplatné