Jak se dělá intimita

Vzpomínám si na jednu ženu, která ke mně chodila. Bohužel sama, bez manžela. Ten jí byl podle jejích slov před rokem nevěrný a ona si přála mu zase začít věřit. Na mou otázku, co pro obnovení důvěry dělají, odpověděla: „Manžel mi řekl, že to ukončil a není potřeba se k tomu vracet. Je to můj problém, že mu nevěřím a potřebuji s tím něco udělat.“ Asi se mnou budete souhlasit, že pro záchranu vztahu je komunikace to nejdůležitější. Muselo by však jít o intimní komunikaci, která může být tíživá, vyvolávat stud a rozpaky. Předpokládala by otevřenost a upřímnost. Oba partneři by museli jít hlouběji do svých pocitů a pojmenovat své potřeby, strachy a touhy. A to může být v první fázi nemyslitelné. Pohled do sebe může oprášit dávná zranění, která si neseme, aniž bychom to možná úplně tušili.

Po několika dalších setkáních a rozhovorech jsem si udělala určitý obrázek o jejich vztahu. Komunikace se po pár letech smrskla na provozní a organizační záležitosti. S příchodem dětí nabyly na významu finance, práce a čas. „Ano, chodíme na večeři. Ano, řeknu mu, když potřebuji peníze. Ano, vídáme se stále s přáteli. Udělá pro mne všechno. Všechno funguje. Jen už jsme spolu víc jak rok nespali.“ Stále jsme u stejné klientky. Neochota manžela (i ženy) mluvit spolu o nevěře mi přišla víc než logická. Jejich komunikace se totiž nesmrskla, ona se zasekla.

Představuji si, že už možná v době, kdy spolu ještě randili, fyzická přitažlivost a chemické reakce v mozku udělaly kus práce, a tak se jejich dovednost doopravdy se k sobě intimně přibližovat nerozvinula hlouběji než k nasycení základních potřeb. Bydlení, jídlo, nějaká ta zábava a sex. S tím si na pár let dovedeme vystačit. Ale protože pro udržení dlouhodobého milostného vztahu je intimita zapotřebí, začal se pozvolna vytrácet. Můžu se jen domnívat, zda to byl hlavní důvod manželovy nevěry. Vsadila bych se však, že to byl minimálně jeden z důvodů.

Hloubka našich potřeb se mění

V různých fázích života máme různé potřeby. Mění se i jejich intenzita. Některé jsou uspokojovány tak nějak přirozeně, mimochodem, nebo si o jejich nasycení dovedeme snadno říct. Asi málokdo se stydí za to, že má hlad nebo je mu zima. Hodně z nás už dokáže říct, kdy potřebuje obejmout a kdy naopak zůstat zase o samotě.

Čím blíž si s druhými ale jsme, tím obtížnější může být některá přání vyslovit. Se vztahem se totiž mění i hloubka našich tužeb. Na prvním rande většinou toužíme po lichotkách a příslibu dalších dní. Po roce vztahu by to však bylo málo. Po dvou už očekáváme a potřebujeme oporu, jistotu, vazbu, důvěru.

Říct si o další rande, nechat si pochválit nové šaty, a dokonce i pozvat druhého k sobě domů v očekávání první společné noci v sobě beze sporu nese riziko odmítnutí. Pro většinu z nás ale není tak destruktivní, abychom ho odmítli podstoupit. Přece jen se s druhým ještě neznáme DOOPRAVDY, i když se nám teď zdá, že je to ta pravá, ten pravý. Většina našich temných tajemství je stále skrytá pod rouškou vzrušení z nového vztahu. Ukazujeme to nejlepší z nás. Jsme silní a umíme se ze zranění zase brzy vzpamatovat.

Čím blíž si ale jsme, tím víc stoupá riziko, že druhý nahlédne za oponu a uvidí naše slabá místa. A tehdy začínáme taktizovat, skrývat a obelhávat sebe i partnera. Často nevědomě, docela nenápadně a mnohdy i navzdory svým přesvědčením o upřímnosti. Toužíme po intimitě, ale něco uvnitř nás nutí neprojevit nejhlubší a opravdové potřeby. Leckdy to ani neumíme. A tak spolu mluvíme a žijeme i desítky let, ale nevíme toho o sobě (ani o sobě navzájem) o moc víc než na pátém rande.

Rozuzlení, jak to dopadlo s manželským párem, pro vás bohužel nemám. Jak jsem zmínila, ani žena sama nechtěla o nevěře příliš mluvit a soustředila se jen a pouze na to, jak na ni zapomenout; po několika setkáních naši spolupráci ukončila. Chtěla bych vám však na tomto příkladu ukázat rozdíl mezi domnělou a opravdovou intimitou.

Honba za pohlazením

Ve svém článku Tak já ti něco povím popisuji tři základní lidské potřeby, které podle Erika Berneho máme všichni bez rozdílu věku či pohlaví. Poslední je potřeba po struktuře, kam patří mimo jiné i způsob, jak trávíme (strukturujeme) čas s ostatními: věnujeme svůj čas takovým aktivitám, které nám přináší potenciál pro uspokojení našich potřeb. Jednoduše potřebujeme od druhých různé formy pohlazení po těle i po duši a podle toho si vybíráme kdy, kde, s kým a jak.

Čím jsou naše vztahy hlubší, zvyšuje se šance, že dostaneme, co potřebujeme. Naše potřeby pak ale zasahují i hlouběji do naší osobnosti. Dotýkají se citlivějších míst uvnitř nás. Od kolegy nám stačí poplácání po rameni, když zvládneme práci ve vražedně krátkém termínu. Ale od partnera už chceme větší angažovanost a emoční zapojení. Pohlazení od něj totiž bude mít silnější náboj než od kolegy.

S intimitou však přímo úměrně roste i riziko zranění, protože abychom si byli blíž, musíme se otevřít. (Kolega na rozdíl od partnera neví, že jsme x nocí nespali a střídavě brečeli a rozbíjeli věci, jen abychom zvládli práci v termínu.) Otevřít se ale znamená čelit vlastnímu strachu a studu, který je zakořeněn hlouběji, než si dovedeme představit. Jak už jsem zmínila, povrchová zranění nějak ustojíme. Ta, která nám (často jen domněle) hrozí v blízkém vztahu, ale můžou být pro naše nitro doslova devastační.

V článku Tíha odmítnutí blíže vysvětluji část osobnosti, kterou transakční analýza pojmenovává jako Dítě. Je to část našeho já, kde jsou mimo jiné schované bolesti, strachy a různé strategie pro přežití, které nás mají chránit před zraněním, jež jsme v minulosti zažili. A přesně tahle část se bojí, že pokud se projeví naplno, bude odmítnuta, a tak volí odbočky a způsoby, jak získat, co chce, ale neriskovat nepříjemnou reakci.

Kdy vzniká opravdová intimita?

Představte si samotu jako výchozí vztahový bod. V izolaci od druhých je riziko emočního zranění prakticky nulové. Stejně tak i pravděpodobnost nasycení našich potřeb.

Vykročíme‑li z ní, můžeme objevit radost z drobných rituálů, jako je například ranní káva a „small talk“ s kolegy nebo tři věty o počasí se sousedem, kterého pravidelně potkáváte při venčení psa. V těchto situacích není třeba se příliš duševně odhalovat a můžeme získat drobná pohlazení ve formě pozornosti, úsměvu či souhlasného přitakání. Pro život je to však málo.

A tak můžeme jít dál a vyhledávat zábavu s kolegy či známými. Návštěva kina, rozhovory o hudbě, posezení u piva. Při těchto aktivitách můžeme už načerpat zajímavé množství pohlazení. Třeba pochvalné poplácání po zádech může znamenat hodně. Sdílíme svůj vkus, názor, a dokonce už i některé potřeby (chci jít na pizzu, dám si pivo, tenhle film chci vidět, práce mě štve, kolega je zmetek), za které můžeme sklidit uznání či souhlas. Stále máme dost prostoru pro manévrování a není třeba se příliš odhalovat. Nesouhlas nebo kritiku uneseme, případně nepohodlného jedince vyměníme a ztrátu oželíme. Zas tak blízcí si totiž nejsme.

Časem se odvážíme ještě dál. Jdeme do aktivit, které vyžadují naši větší otevřenost. Vyrazíme na výlet, pracujeme na společném projektu, mluvíme o některých svých obavách a přáních. Na této úrovni už druhé považujeme často za přátele a zde také navazujeme partnerské vztahy. Riziko zranění už je poměrně veliké. Hádky, nedorozumění, nenaplněná očekávání bolí. To nejzranitelnější a nejtemnější máme ale stále hluboko ukryté. Potenciál pohlazení je zde dost vysoký a rizika ještě snesitelná. A právě zde se podle mě v úvodu zmíněný manželský pár ve své komunikaci zastavil. Několik kroků od opravdové intimity. Tak totiž tvoří poslední bod na pomyslné lince izolace – intimita ukazující hloubku vztahu.

Část našeho já (Dítě) nevěří sobě ani druhým. Je to zprvu nevědomý proces, který může vypadat například takto: Nevěřím, že mě může někdo milovat. Nevěřím, že je v pořádku mít touhy a přání, a už vůbec nevěřím, že druhý unese, kdo jsem. Ostatní nedokážou pochopit mé potřeby, a proto je nemůžu projevit. Nemůžu riskovat odmítnutí, ponížení, zavrhnutí, ale přesto potřebuji pohladit.

A jak to udělám? Nejčastěji tím, že v druhém zkusím vzbudit pocit viny, který ho přiměje se ke mně přiblížit a dát mi pozornost, laskavá slova, vřelá gesta a podobně. Hodně muziky za málo peněz. Dostanu, co potřebuji, ale nemusím investovat moc. Bohužel myšlenky nám takto explicitně v hlavě neběží a projeví se spíš divným tělesným pnutím, podrážděním, vztekem, tíhou na hrudi či afektovaným chováním. Tyhle projevy také známe pod jménem stres.

Pane, pojďte si hrát

Hry bývají na dlouhou dobu konečnou zastávkou před opravdovou blízkostí. Často totiž netušíme, že jsme v nich uvězněni. Myslíme to dobře. Jsme upřímní a otevření, ale tak nějak omezeně a podle toho, co potřebujeme ze situace vytřískat. A ono to může docela dobře nějakou dobu fungovat, obzvlášť pokud se nám daří naše touhy sytit, byť ne úplně zdravým způsobem. Jak ale napsal ve své knize Jak si lidé hrají sám zakladatel transakční analýzy Erik Berne: „…každá hra je ve své podstatě nečestná a její výsledek je nejen vzrušující, ale i dramatický.“ My všichni to drama moc dobře známe. V transakční analýze ho nazýváme výplatou a ta spočívá v pocitu překvapení, zmatku, bezmoci a frustrace. I když dostaneme, co jsme chtěli, zůstane v nás prapodivná neuspokojivá pachuť prohry.

Že nám v partnerském vztahu chybí pravá intimita, si většinou všimneme až v okamžiku, kdy něco nefunguje v ložnici. Jako první nás napadne, že jsme rozbití, že nám klesá libido, že máme moc stresu v práci… Často totiž považujeme intimitu a sexualitu za totéž. Vyzkoušíme pak leccos od erotických pomůcek přes zázračné kapky až po kurz tantry. A teď ani v nejmenším nechci snižovat vliv a účinnost těchto prostředků. Pokud se však nedokážeme druhému otevřít, bude jejich vliv stále omezený a náš problém nevyřeší.

A tak se konečně dostávám ke slíbeným rozdílům mezi „komunikací“ a opravdovou intimní komunikací. Představím vám jednu a tu samou situaci ve dvou rozdílných rozhovorech.

Partneři spolu už měsíce nespali. Muži se nechce, žena ho zkouší svádět. Vyzývá ho pohledy a letmými doteky. Uvnitř se už dopředu bojí dalšího odmítnutí, a proto svou snahu zároveň maskuje.

Rozhovor číslo 1

• On: Bez zájmu se od ženy odtahuje, oči přišpendlené k obrazovce počítače.
• Ona: „Miláčku, budeš ještě dlouho pracovat?“ Otázka, kterou by ale doopravdy chtěla položit, zní spíš: Kdy budeš mít konečně čas na mě?
• On: „Jo, potřebuju to dodělat.“
• Ona: Nic neříká a jen ho letmo políbí a obejme. Uvnitř však cítí frustraci z nedostatku podnětů z manželovy strany.
• On: „Prosím tě, nech mě. Mám práci.“
• Ona: Zklamaně se odtáhne. To, čeho se bála, se znovu děje. Buší jí srdce, cítí se ponížená a odmítnutá. Už po tolikáté. A on se na ni ani nepodívá. Začne v ní kypět vztek. „To se na mě nemůžeš ani podívat?! Víš, jak mi je? Pořád se o něco snažit? A sám nic neděláš!“
• On: Ochromen dalším útokem, kterému se chtěl vyhnout. Věděl moc dobře, o co jí jde. Neměl odvahu jí ale říct, co se v něm děje. Sám to moc nechápe. A tak doufal, že když ji bude dostatečně dlouho ignorovat, vzdá to. Obvinění, že on nic nedělá, ho ale řádně naštvalo. Dřív odcházel z místnosti. Teď už na to nemá sílu. A tak rezignuje. „Co po mně teda chceš?“
• Ona: Cítí, že to není kýžená reakce, ale alespoň něco! Chytá se jako tonoucí stébla naděje, že teď už se to změní. Chce obejmout, pohladit, slyšet, že ji pořád miluje. Chce po něm sex jako náhradu za nedostatek kontaktu a blízkosti. Chce pozornost, bezpečí a chce být přijímaná taková, jaká je. V nastalé situaci ji přemůže směsice pocitů a strach. Pokud by řekla pravdu a on by ji odmítl, zničí ji to. A tak se snaží chovat rozumně v naději, že on ocení konstruktivní postoj: „Chci si promluvit o našem sexuálním životě. Co když připravím večeři a víno, rozsvítím svíčky, dám ti masáž, aby ses uvolnil a cítil dobře, a pak si popovídáme?“
• On: V hlavě mu buší tisíce kladiv. Neví, nechce, nemůže. Má dojem, že jako chlap selhává. Začíná jí mít plné zuby, protože na něj tolik tlačí. Nenávidí se za to, že na ni má vztek. Nenávidí se za to, že nezná řešení. „Fajn, ale až příští týden. Teď mám moc práce.“ Snad tenhle úhybný manévr zabere a ona ztratí odvahu se ptát znovu.

Rozhovor číslo 2

• On: Bez zájmu se od ženy odtahuje, oči přišpendlené k obrazovce počítače.
• Ona: Je nervózní. „Miláčku, máš teď deset minut? Chtěla bych ti něco říct.“
• On: Už moc dobře ví, o co půjde, a má strach. Snaží se zachovat si tvář a dál sleduje obrazovku. „Povídej, o co jde?“
• Ona: „Nevím, jak začít. Jsem nervózní a vím, že i pro tebe je tohle téma těžký. Ale myslím, že dusit to v sobě nepomáhá. Hrozně mě trápí, že už jsme se dlouho nemilovali. Asi jsem na tebe kvůli tomu poslední dobou i víc protivná a to mě mrzí. Jen nevím, co dělat. Potřebovala jsem ti to říct, abys věděl, co se se mnou děje.“
• On: Potí se mu dlaně. Cítí se jako malý kluk, který něco provedl. Ví ale, že už není dítě. Musí se k tomu postavit čelem. Začne tím, že se na ni podívá. „Taky mě to trápí. Připadám si strašně neschopně. A je mi trapný o tom mluvit.“
• Ona: „Já vím, proto jsem na tebe nechtěla tlačit. Ale bojím se, že se to odrazí do celého našeho vztahu. Sama už o sobě začínám pochybovat, jestli jsem pro tebe dost atraktivní. A chci udělat všechno pro to, abychom se od sebe nevzdalovali.“
• On: Trochu se mu uleví, že mu nic nevyčítá. „Ovšemže jsi dost atraktivní! Já nevím, co se to děje. Ale rozhodně se od tebe nechci vzdalovat.“
• Ona: Chytí ho za ruku a usměje se na něj. Dostala od něj plnou pozornost. Ujistil ji, že mu na vztahu záleží. Pomalu se začíná uklidňovat a nabírat zpátky důvěru v řešení.
• On: „Co mám udělat?“ Stále trochu doufá, že mu řešení spadne do klína a on bude moci svůj pocit marnosti odhodit. V hloubi duše ví, že to tak snadné nebude.
• Ona: „Říct mi, jestli jsi ochoten si o tom víc popovídat.“
• On: „Jsem, ale asi k tomu budu potřebovat láhev vína, abych to nezlehčoval.“
• Ona: Ulevilo se jí, že mají plán. Sama ještě neví, co by mělo být obsahem rozhovoru. Ale už v tom není sama. „Co bys řekl zítra večer?“
• On: „Platí.“ Aspoň se trochu zamyslí nad tím, co jí chce říct.

Dramatický trojúhelník

Nejspíš dokážete rozeznat, který z rozhovorů patří na naší pomyslné lince do oblasti opravdové intimity. V prvním případě jsou oba chycení v pasti psychologické hry na pronásledovatele, spasitele a oběť. Žena se nejprve hodně snaží, ale muž zůstává apatický. A tak se manželka snaží jednat strategicky – zeptá se ho na práci. Bohužel netuší, že se ho vlastně touhle větou snaží nenápadně zmanipulovat, aby nasytila svou potřebu po pozornosti a blízkosti. Muž někde uvnitř cítí zradu, ale protože nerozumí přesně tomu, co se mezi nimi děje, je bezpečnější se zatvrdit a ženu odbýt tím, ať ho nechá, protože má moc práce. V ten moment žena přeskočí do pronásledovatele a vychrlí na muže frustraci. Ten, ztráceje víru v sebe i v ni, rezignuje do oběti a počká, až to žena vyřeší sama. A ona nezklame. Jako správná spasitelka navrhne detailní řešení, do kterého investuje opět spoustu své energie. A umožní tak muži zůstat znovu pasivní. Střídání těchto rolí je tzv. dramatický trojúhelník a velmi srozumitelně ho popisuje ve svém článku V dramatickém trojúhelníku Alena Večeřová Procházková.

Tuhle hru však mezi sebou museli hrát už mnohem dříve. Pravděpodobně od doby, kdy se jejich touhy začaly prohlubovat, ale komunikace zůstala o pár stupňů výš na úrovni zábavy a aktivity. Proto je pro oba nebezpečné mluvit o opravdových pocitech. A ani bych jim skok rovnýma nohama do intimity nedoporučila. Pokud se totiž spolu bavíme nanejvýš o tom, co bude k jídlu, kam na dovolenou a kolik bude stát nová pračka, ani jeden z nás sílu pravých pocitů nemusí unést. K hloubce je třeba se postupně propracovat a také se z ní podle potřeby umět vynořit.

Změna je možná

Asi by byl na místě jasnější návod, jak postupovat. Ale protože teď nemáme k dispozici další desítky hodin pro hledání nejlepšího řešení, omezím se na obecné principy. Jste‑li tedy v podobné situaci:

• Začněte více pozorovat a pojmenovávat své vlastní pocity, abyste se naučili odlišovat ty, které patří partnerovi, a ty, které jsou vašimi vlastními strašáky.
• I když je absence milování pro oba jistě palčivá, doporučila bych přímé rozhovory na tohle téma na několik týdnů odložit a zaměřit se na prohloubení komunikace v méně nebezpečných vodách. Například mluvit více o zážitcích z práce či klidně i o prožitku z jídla.
• Velmi užitečné je oddělovat své myšlenky a pocity a prezentovat je jako myšlenky a pocity, a ne jako fakta. Je rozdíl mezi větou „vůbec se nesnažíš“ a „zdá se mi, že se vzdalujeme, a to mě trápí“.
• Inspiraci je potřeba hledat. V knihách, článcích, videích. A nemusíte být certifikovaní terapeuti, abyste dokázali k druhému najít cestu. Jednoduché a přitom účinné tipy popisuje například ve svém článku Čtyři tipy na posílení vztahu Michal Mynář.
• Vyhledejte si informace o tom, co je a jak funguje stud a strach a jak se naučit s nimi pracovat. To, že se něčeho bojím, nemusí vždy znamenat, že mi opravdu něco hrozí.

Druhý rozhovor tyto principy snad dobře demonstruje. Oba partneři si navzájem naslouchají a snaží se porozumět i svým pocitům. Vědí, že intimita není o výkonu a jasném řešení, ale o hledání a pomalém zjišťování. Pochopili, že je možné se k sobě přiblížit skrze pár vět díky naslouchání a respektováním postoje toho druhého. Také se poučili z řady předchozích rozhovorů, které nejednou skončili hádkou a nepochopením. A to nejdůležitější: oba se postupně učí vydržet nejistotu, strach a stud, které se derou odněkud zevnitř. Zohledňují je, ale zároveň vědí, že jim situaci řešit nepomáhají, a tak v rozhovoru pokračují jim navzdory. Kousek po kousku odkrývají své obavy a s každým dalším pohlazením stoupá jejich odvaha pustit se dál a hlouběji.

V jedné větě: Zaujímají k sobě postoj Já jsem OK, Ty jsi OK. Což je opět koncept transakční analýzy, který skvěle zpracoval ve své knize Thomas A. Harris.