Jak psychoterapie zvětšuje problémy

Přístupy mnoha terapeutických škol a psychologů považují samotnou přítomnost negativního mentálního obsahu (vzpomínky, emoce, nerozhodnosti, problému) za důkaz, že něco není zpracováno, že něco je ještě potřeba s obsahem na úrovni jeho zpracování učinit. Někdy to pochopitelně potřeba je. Někdy je však potřeba učinit pravý opak a naučit klienta, jak daný obsah opustit, nikoli jak v jeho nastolování pokračovat, byť prostřednictvím psychoterapeutických technik.

Pozvánka ke vstupu do vědomí

Gestalt terapie (ale stejně tak mnoho dalších terapeutických směrů) se zásadně mýlí, pokud opakovaný návrat vědomého obsahu považuje vždy za signál neuzavřenosti a v jeho zpracování (tedy zabývání se jím) chce vždy pokračovat. Tento postup je z hlediska gestalt teorie pochopitelný, protože nezná jiný koncept, který by vysvětloval, jak se obsahu zbavit, než je jeho uzavření.

Tím ale mnozí terapeuti vedou své klienty nejen ke zbytečnému zabývání se tématy, ve kterých už je vyřešeno, ale dokonce jim přímo škodí: Vytvářejí v nich návyk se k mentálním obsahům vracet, i když to není potřeba, a tím je zesilovat – všemi mechanismy, které jsme probírali dříve. Zvětšují problém, se kterým klient přišel („vyřešit něco“, „nemít úzkosti“), protože jej fixují ve vědomí. Přehnané uplatňování některých terapeutických konceptů (které v přiměřeném užívání naopak mají svou zásadní důležitost) může paradoxně zhoršovat problémy klienta, jeho negativní emoční stav, obsese, úzkosti, nevyřešené otázky. Tito terapeuti po svých klientech totiž chtějí: myslete dál a dál na bílého medvěda, dokud sám neodejde. Je to ale možné?

Mnohé psychologické techniky tak přinášejí neustálou pozvánku k vstupu do vědomí: „Povězte mi o tom, řekněte mi více, prožijte to více a plně, co se vám s tím spojuje, přehrajme si to, postavte to do konstelace.“ Jakkoli účinné jsou tyto metody pro jednu polaritu psychologické práce (zpracování mentálních obsahů), mohou se stát škodlivé, pokud je terapeut používá jako univerzální pomůcku k řešení jakýchkoli terapeutických témat. Zanedbávají totiž podstatnou protilehlou část práce na sobě (a kontroly vlastního vědomí, skrze kterou na sobě pracujeme): Umění zastavit, nechat být, nevstoupit. A v tom vás často tradiční terapeutické metody příliš nepodpoří. Co k této situaci vedlo?

Psychoterapie léčí extrémy své doby

Psychoterapie je produktem své doby. Zjednodušeně ji můžeme vnímat tak, že vždy vyvažuje (léčí) extrém, ke kterému vede dobová společenská, kulturní a technologická situace. Psychoanalýza reaguje na pokryteckou svázanost viktoriánské morálky, ve které se každá sexuální myšlenka prostě musela stát obsesí a mohutně cloumat lidskou psychikou. Nebylo ji totiž přijatelné akceptovat, v klidu se s ní smířit a třeba nechat být. (Mimochodem, všímáte si, milí čtenáři, jak i v této kulturní analýze můžeme aplikovat naše poznatky o kontrole mysli?) Freud je proto přirozeně přesexualizovaný – reagoval na dobu, která sexualitu vnějškově potlačovala a tím sexualizovala vše uvnitř v podobě obsesí a úzkostí z těchto obsesí. Není tedy divu, že považuje sexualitu za nejmocnější sílu člověka.

Humanistická psychologie, která ovlivnila většinu psychoterapeutických škol, se vylíhla z bouřlivých 60. let 20. století. Je dítětem hippies a revolty proti společnosti. Společnost, svázaná tradičními pravidly a rolemi, vytvářela vnitřní omezení (bloky, přesvědčení, pocity méněcennosti), které se terapeuti snažili rozbíjet. Přirozeným heslem dne byla „spontaneita, učit se vyjářit, nepotlačovat emoci, být v kontaktu se svými pocity“, tedy vše, co se ve většinové společnosti této doby příliš nenosilo. Psychoterapie tak opět pomáhá vyvážit určitý kulturní extrém. (Více se k tématu historie psychoterapie můžete dočíst v seriálu Jiné dějiny psychoterapie.)

Jakákoli takto užitečně vytvořená psychoterapeutická metoda se k většinovému užívání rozšíří mnohem později. Trvá to, než se zpracuje teoreticky, než jsou o ní napsány knihy, než se vyškolí noví terapeuti, než se o ní dozvědí studenti na univerzitách a její koncepty proniknou do obecného povědomí.

Paradox psychoterapie tak je ten, že i „současné přístupy“ jsou obvykle vytvořeny na základě toho, co trápilo předchozí generaci (nebo třeba tři generace nazpátek). A to zde máme dokonce terapeuty, kteří se záměrně opírají pouze o psychologické školy historické, v jejich původní podobě, neupravené následným vývojem! Mohou řešit to, co dnes lidi trápí?

Hlavní problémy dneška jsou jiné

Hlavní téma psychoterapeutických klientů dnes obvykle není svázanost společenskými pravidly, neschopnost spontánně se projevovat nebo přesexualizovanost jejich mysli následkem kulturního tabu (samozřejmě, někdo má přesně tento problém, mluvím ale o obecném stavu).

Dnešní doba je charakteristická spíše přílišnou nabídkou a neschopností ji omezit než velkým omezením tradicemi. Je charakteristická spíše nedostatkem sebekontroly a vůle, tedy přesným opakem toho, jak bychom charakterizovali typického klienta psychoterapie před 60 lety, který se chtěl od sebekontroly oprostit a stát se více spontánním, pocitovým nebo intuitivním. Umí na tento jeho problém reagovat terapeutická škola, která byla vytvořena v duchu „vše projev, zakřič si, jdi do toho“?

Současnost je charakteristická totální vnější sexuální přehlceností a problémem klienta je spíše silná závislost na pornu, která destruuje jeho chápání sexuality, sexuální preference i chuť, než neschopnost akceptovat sexuální fantazii. Umí na tento problém reagovat přístup, který byl historicky vytvořen proto, aby řešil přesně opačnou situaci?

Hlavním nedostatkem dneška není mít odvahu se projevit. Na sociálních sítích, v pracovních konfliktech, v internetových diskuzích – není největším problémem, že se projevujeme málo, ale že se naopak projevujeme příliš, nebrzděně, a tedy často nevhodně. Symptomem dnešní doby není omezení a kontrola, ale naopak – že neumíme zastavit, vypnout, umenšit se, odklonit pozornost, nechat věci být.

Současná doba je v mnoha aspektech pravým opakem toho, na co reagovala řada psychoterapeutických škol v době svého vzniku. Mnozí psychoterapeuti však jejich teorie a metody používají beze změn, jako by se kultura nezměnila a my řešili stále tytéž problémy.

Psychoterapeutické muzeum

S výše uvedenou novou situací si mnoho terapeutických přístupů nedokáže poradit, protože v době své formulace prostě počítaly s tím, že omezovat nebo zastavovat se nemusí klient v terapii učit, protože tuto dovednost v něm každodenně procvičovala kultura a společenský status quo.

To, že konkrétní terapeutické školy nemají vytvořenou důležitou polaritu pro učení se omezení, ukončení, zanechání – znamená, že nedokážou některým klientům se současnými problémy bohužel příliš pomoci. Při sledování mnoha příkladů z psychoterapeutické praxe mám dojem, že se tak děje častěji, než by bylo dobré.

Mnozí terapeuti stále používají směr, který si oblíbili před 20 lety na vysoké škole, kde začal být vyučován 20 let poté, co jej někdo začal úspěšně používat – už v úplně jiné kultuře s jinými společenskými problémy. Každá dobrá psychoterapie však nutně vždy potřebuje reagovat na nový kulturní a společenský posun. A ten si dnes vyžaduje zabývat se úplně odlišnými tématy, jako je přehlcenost, paralýza možnostmi, vůle a sebekontrola, prokrastinace, nové technologie a způsob, jakým ovlivňují naše psychické funkce a očekávání, virtualizace našeho světa… a také kontrola mysli.

Woodstock už skončil. Ne všichni to vědí

S jistou mírou zjednodušení, kterou mi prosím odpusťte, bych kriticky do vlastních řad poznamenal, že v současné psychoterapii se stále vznáší duch „ano‑ano“ velkého hippie drogového večírku – toho nekonečného proudu karikatury svobody, jak si ji představovaly květinové děti 60. let – bez ohledu na to, že Woodstock už dávno skončil. Některá psychoterapeutická křesla jsou stále plná freudovského odboje proti svazující viktoriánské morálce 19. století, která ale už neexistuje.

Gestalt terapie se následkem Perlsovy „popularizace“ stala v 60. letech jednostrannou metodou hysterického psychodramatu, nikoli citlivou léčbou lidské duše – v heslu dne „tune in, turn on, drop out“ (nalaď se, zapni se, odpadni). Tato vám s omezením příliš nepomůže. A bohužel jakkoli se novější směry gestaltu snažily tuto nemíru úspěšně kompenzovat, najít střed pomyslného terapeutického kontinua „následovat‑zdržet se“ se jim podle mého názoru stále zcela nepodařilo. A nepodařilo se to – dokonce často ještě ve větší míře – ani ostatním terapiím.

(O gestaltu se zde často zmiňuji nikoli proto, že bych jej považoval za špatnou školu. Je to přesně naopak: gestalt je jeden z mně nejbližších psychoterapeutických směrů, mám v něm výcvik a používám jeho prvky ve své práci. Kritizuji jej zde tedy proto, že jej důvěrně znám. Podobně ve svém přístupu vycházím filozoficky ryze z pohledu humanistické psychologie – a právě proto ji musím také kritizovat.)

Současní terapeuti si ne vždy všímají, že primární výzvou současného klienta není být spontánní, vzdorovat kontrole, napojit se, odvážit se, umět vstoupit, netlumit své pocity. Přesto jej k tomu paušálně vedou. Posilují obsahy, soustřeďují se na emoce, zesilují prožívání, pokračují ve zpracovávání – a tím udržují mentální obsahy ve vědomí. Znova opakuji: samozřejmě že na konkrétní úrovni psychologických životů právě toto může být osobním problémem daného člověka. Není to ale problém obecný, všudypřítomný, kulturní.

Přibývají naopak klienti z opačné strany spektra – ti, kteří mají pocity příliš velké, myšlenky příliš složité, volby příliš komplikované důsledkem toho, že do všeho vstupují. Psychoterapie to ale ve svých metodách bohužel reflektuje velmi pomalu. Stále se více podobá muzeu své vlastní historie než přístupu citlivě reagujícímu na problémy svých klientů – jakým by jistě chtěla i měla být.

Psychoanalytické směry jsou v zastavení škodlivých ruminací podobně bezbranné. Usnadňují je však nikoli přílišnou podporou emoční abreakce a výzvou k vyjádření všeho, co zrovna prožívám (jako gestalt nebo psychodrama), ale metodou volných asociací nebo přístupy, které z ní vycházejí. Jakkoli může být metoda volných asociací pro sebepoznání někdy užitečná, pokud je použita jako hlavní nástroj, nemůže nikdy naučit odklánět pozornost a „neasociovat“ (a to je přesně to, co potřebujeme umět během kontroly vlastní mysli). Základní požadavek na klienta je totiž opačný: vymýšlejte si dále a dále, nic nepotlačujte, dál sledujte svůj asociační řetězec. Klient je vyzýván k dalšímu pokračování, povídání, interpretování. Z předchozího líčení dobře chápeme, k čemu to z hlediska kontroly mysli vede.

Nové terapeutické přístupy – práce s pozorností a vědomím

Ale nebuďme pouze pesimističtí. Blýská se na lepší časy a nemusíme přitom vymýšlet vždy nové přístupy. I v historii psychoterapie najdeme spousty užitečných metod „z druhé strany spektra“.

Některé techniky kognitivně‑behaviorální (KBT) nebo racionálně‑emoční terapie se dávno snaží učit běh emocí zastavit, odklonit pozornost, nepokračovat v ruminaci. Nové směry KBT se opírají o akceptaci a pozornost, a představují tak důležitý prvek zastavení, pozorování, odklonění, nenásledování. Podobně „na řešení orientovaná psychoterapie“ se snaží hledat, co problém zlepšuje (což v konkrétní situaci může být odklonění pozornosti). Psychologické techniky vycházející z meditace nebo hlubokých relaxačních technik učí klienty nenásledovat svou mysl tam, kam sama chce, ale zůstávat s tím, co si vyberou.

Dobrý psychoterapeut by měl mít vždy k dispozici nástroje pro obě zmiňované polarity (vstupovat, zpracovat x odejít, nechat být), protože spektrum problémů klientů se pohybuje na jejich obou stranách.

Z hlediska kontroly mysli jsou samozřejmě obě polarity úzce propojené: snaha příliš vstupovat tam, kde to není plodné, stejně jako neochota vstupovat tam, kde je to potřeba, je na hlubší úrovni stejným deficitem kontroly mysli: jednou ve smyslu selhání zastavení a odklonění pozornosti, podruhé ve smyslu selhání iniciace akce či přiklonění pozornosti tam, kde je to důležité.

Vidíme tedy, že ve vnitřní (i psychoterapeutické) psychologické práci je opět potřeba přiměřenosti: Jsou chvíle, kdy je třeba zůstat s tím, co se děje, a vědět, jak s tím zůstat, i když to není příjemné. Jsou ale také chvíle, kdy je to třeba opustit a vědět, jak to udělat; a především je třeba umět rozlišit, kdy co z toho zvolit. To je princip kontroly mysli popsaný v jedné větě.