Jak propojit hemisféry

Minule jste si mohli přečíst o díle neurovědce Daniela Siegela, který tuto vzájemnou propojenost a komunikaci mezi jednotlivými oblastmi mozku popisuje metaforou řeky integrace, která teče mezi břehy rigidity a chaosu. Konkrétně jsme psali o vertikální integraci mozkových center rozložených v našem těle na ose zdola nahoru.

Pro spokojené fungování ve světě a ve vztazích potřebujeme mít mozek propojený i horizontálně. Potřebujeme, aby spolu komunikovaly naše mozkové hemisféry. Pojďme se nejdřív podívat na to, jak Daniel Siegel popisuje jejich roli v naší psychice.

Obraznost versus logika

Pravá hemisféra se vyvíjí dříve. Obrovský skok v růstu pravé hemisféry se odehrává v prvním roce našeho života. K čemu ji miminka potřebují? O tom píše psycholožka Stephanie Fattorini. Hned v prvních dnech života novorozence slouží pravá hemisféra třeba k tomu naučit se rozpoznávat tváře. Pomáhá nám zažívat a rozlišovat emoce, ale taky barvy a obrazy. Je více napřímo propojena s vývojově staršími oblastmi mozku – proudí sem informace z těla přes mozkový kmen a limbický systém, tedy „plazí“ a „savčí“ mozek, díky kterým máme k dispozici informace o našem těle a pocitech. V pravé hemisféře sídlí intuitivnější složka našeho myšlení, vizuální fantazie, celostní myšlení, autobiografická paměť. A taky neverbální jazyk. Nic jiného jako kojenci k dispozici nemáme – neverbální signály jsou jediný způsob, jakým může maličké dítě komunikovat s rodiči o svých potřebách.

Aby pravá hemisféra co možná nejlépe dozrávala, prospívá jí, když miminko zažívá co nejméně stresu, vyrůstá v milujících vztazích, má dost očního kontaktu s rodiči, úsměvů, příjemné mezilidské interakce. I to je jedno z vysvětlení, proč se miminka tak ráda dívají dospělákům do očí – dělá to nejspíš dobře růstu jejich pravé hemisféry.

Dobře rozvinutá pravá strana mozku současně podle Stephanie Farnetti slouží jako důležitý základ pro růst levé hemisféry po prvním roce našeho života. Levá hemisféra odpovídá za verbální myšlení, logiku, mluvený a psaný jazyk, linearitu a seznamy. Aby co nejvíc zdravě rostla, potřebujeme mít dobrý základ právě z prvních měsíců. Obě hemisféry samozřejmě prochází cyklickými fázemi růstu a vývoje po celé dětství a dospívání, první roky mají ale pro formování naší mysli obzvlášť velký význam.

Pokud je propojení mezi oběma stranami mozku zablokované, jedna strana může převážit. My pak přijdeme o kreativitu, bohatství a komplexnost našeho myšlení, kterou nabízí spolupráce obou hemisfér.

Muž, který nic necítil

Daniel Siegel ve své knize Vnitřní nazírání popisuje příběh 92letého muže jménem Stuart, kterého do jeho ordinace přivedl jeho syn. Stuart byl úspěšný právník, zběhlý v analýze faktů i v mluveném projevu. Nepřipouštěl, že by měl jakékoliv problémy, nicméně Siegel si brzy všiml jeho emoční oploštělosti. Když Stuartův kolega onemocněl rakovinou, Stuart podle vlastních slov „nic necítil“, stejně jako když byla v nemocnici jeho žena. Na konci jednoho ze sezení řekl Siegelovi: „Vím, že lidi říkají, že cítí to nebo ono… ale já v životě v zásadě necítím vůbec nic. Opravdu nevím, o čem mluví. Rád bych se to dozvěděl, než umřu.“ Současně si Siegel všiml toho, jak neurčité a vágní bylo Stuartovo vyprávění o vlastním dětství. Vše bylo „v pohodě“, rodiče byli „normální“, a přestože dovedl přesně popsat značku a model svého prvního automobilu nebo fakta o rodném městě, v jeho vyprávění chyběly jakékoliv prožitky.

Siegel píše, že podobně vágní autobiografické vyprávění často vzniká v důsledku výchovy bez srdečnosti a laskavosti. A to později potvrdila Stuartova manželka – jeho rodiče byli podle ní „nejstudenější lidi na celé zeměkouli“. Když se v životě malého dítěte neobjeví laskavá, vstřícná a komunikující osoba, která na neverbální signály dítěte reaguje a vysílá k němu svoje, anebo pokud jsou kolem miminka lidé děsiví a nebezpeční, pobývat v pravé hemisféře může být pro malé tělíčko natolik bolestné, že se rozhodne tuto část svého uvědomování v danou chvíli „vypojit“ a uchýlit se do logické, klasifikující a verbální levé hemisféry.

Posilovna spojů mezi hemisférami

Siegel a Stuart se domluvili, že zkusí pomyslnou „elektroinstalaci“ v jeho mozku předělat tak, aby Stuart mohl využívat naplno potenciál své mysli včetně těch částí, které zůstaly nedovyvinuté. Siegel věděl z neurovědního výzkumu, že je to možné, dokonce i s 92letým pacientem.

Pokud byste chtěli posílit integraci svého mozku tak, jak na to šli právě v tomto případě, můžete zkusit třeba některá z následujících cvičení.

• Trénujte vědomé zaměření na signály z těla. Můžete se zkoušet soustředit na svůj vlastní dech. Nebo si uvědomovat pocity ve svých chodidlech, v nohách, v rukách. Uvědomte si zvlášť levou nohu, zvlášť pravou a pak se pokuste udržet v popředí své mysli obě nohy současně.
• Dívejte se na televizi s vypnutým zvukem. Siegel hrál se Stuartem hry, při kterých udělal nějakou grimasu a Stuart měl pojmenovat příslušnou emoci. Také ho žádal, ať grimasu napodobí – což Stuart nedokázal. Obojí mělo podpořit jeho obvody pro neverbální komunikaci.
• Vybavte si včerejší den, ale nepopisujte ho slovy a fakty, neshrnujte, nehodnoťte, popisujte jen obrazy. Pro Stuarta bylo těžké říct: „Nabírám do modré misky kukuřičné lupínky a slyším, jak suše chrastí. Krabice s mlékem mě chladí do ruky.“ Prostě řekl: „K snídani jsem měl kukuřičné lupínky.“

Podobná cvičení postupně Stuartovi otevírala jeho vnitřní svět. Když dovedl popsat, kde v těle cítí napětí nebo tíhu, dokázal se konečně lépe naladit i na své dříve naprosto nedostupné pocity – a to mu zase zpřístupnilo svět empatie. A ve výsledku z něj tak dokonce udělalo příjemnějšího a vřelejšího partnera. Přestože mu bylo přes devadesát, začal si užívat život docela novým způsobem. Připustil si, jak moc má rád, a dokonce potřebuje svoji ženu, a jejich vztah se proměnil k lepšímu tak, že v důchodu dostal novou hloubku a rozměr.

Dobrá, ale co kdyby to bylo naopak? Co má dělat člověk, který naopak pobývá příliš v pravé hemisféře?

Opět si můžeme vybavit Siegelovo přirovnání zdravé mysli k řece integrace, která teče mezi břehy rigidity a chaosu. Stuart se například nacházel na břehu rigidity. Chyběla mu spontánnost, vřelost, cit. Vyrostl tak, protože to nejspíš pro něj bylo v dětství vedle chladných rodičů snesitelnější.

Kdyby jeho rodiče byli výbušní, nepředvídatelní nebo nebezpeční lidé anebo kdyby se jeho vyrůstání prostě pokazilo trochu jiným směrem, propojilo se s trochu jinou osobností a genetikou a trochu jinými pozdějšími zážitky v životě (dá se předpokládat, že do levé hemisféry Stuarta ukotvilo třeba také studium práva), místo do rigidity by býval mohl růst do chaosu. Mohl by mít nadbytek pravostranného toku bez propojení s levou hemisférou. Tím pádem by ho mohly zaplavovat výbuchy nejrůznějších emocí, se kterými by si nedokázal poradit. Mohl by být plný tělesných emocí a pocitů, zahlcený roztříštěnými obrazy a flashbacky z minulosti.

Posílení levé hemisféry by pro takového člověka naopak znamenalo významnou podporu v podobě určitého odstupu. Mohl by svým pocitům lépe porozumět, uchopit je slovy, a tím je současně zklidnit a najít způsoby, jak s nimi pracovat.

Důležité je, že cvičení by takový člověk mohl dělat vlastně ta stejná. Obzvlášť pak cvičení zaměřená na popisování vjemů z těla, ze svalů nebo z orgánů, popis vlastních emocí, vyprávění o obrazech. Podstatou těchto cvičení je totiž posilování propojení mezi oběma hemisférami. Když vše trochu zjednodušíme, pravá hemisféra umí vnímat obrazy, levá je popisuje slovy. Pravá vnímá emoce, levá je popisuje slovy.

A to je právě to, co se děje v terapii. Prohlubujeme své uvědomění v oblasti našeho těla, emocí i myšlenek a učíme se současně o tom všem mluvit. Posilujeme přenos informací napříč jednotlivými oblastmi mozku – od primitivního mozkového kmene po pokročilou prefrontální kůru i zprava doleva a zpět.

Další podoby integrace mozku

Daniel Siegel zmiňuje dohromady osm sfér integrace naší mysli. Podrobně jsme popsali integraci vertikální a horizontální, v předchozím článku jste také mohli najít cvičení posilující něco, čemu Siegel říká integrace vědomí. To souvisí se schopností zaměřovat cíleně svou pozornost na různé podněty, které do našeho vědomí přichází, a je podle Siegela základem pro cokoliv dalšího.

Pojďme nakonec zmínit ještě další tři sféry integrace, o kterých Siegel mluví v souvislosti se zdravou a spokojenou myslí.

Integrace paměti

Už v děloze si vytváříme takzvané implicitní vzpomínky. Ty ostatně tvoří na 90 % vědění o světě, se kterým operujeme. Jsou to znalosti typu jak se posadit na židli, jak chodit, co čekat od vztahů. Nejsme si přitom vědomi toho, kde jsme k takovým poznatkům přišli. Oproti tomu explicitní pamětí rozumíme konkrétní vzpomínky. Vzpomínku na to, jak jsme se učili jezdit na kole. Jak jsme letos vyráželi na dovolenou.

Někdy se může stát, že zažijeme nějakou strašlivou událost nebo dlouhodobější špatné podmínky, a naše chování pak určují implicitní vzpomínky na toto období nebo tento zážitek – jenže o tom ani sami nevíme. O čem nevíme, to nemůžeme ovlivnit. Integrace paměti vypadá v terapii třeba tak, že spojujeme skládačku vlastní minulosti a umožňujeme implicitním vzpomínkám stát se explicitními. A jak se postupně rozpomínáme na to, kde jsme přišli k našim stávajícím zaběhnutým vzorcům chování a dívání se na svět, získáváme nad tím také čím dál větší kontrolu a svobodu udělat to pro jednou jinak.

Integrace vztahů

Neboli interpersonální integrace. Jinak jí Siegel říká taky „duševní pohoda vzájemnosti“. Je to balanc mezi tím být s druhými nablízko v intimním kontaktu, otevřít se, milovat, být milováni – aniž bychom se ale přitom vzdávali sebe samých, své identity a svobody. Zkrátka aniž bychom ve vztazích ztratili a utopili sami sebe. V nejlepším případě nám interpersonální integrace umožňuje cítit dokonce vnitřní svět druhých, být empatičtí, zatímco oni takto vnímají nás – zase my jsme tedy cítěni pomocí rezonančních obvodů a zrcadlových neuronů našich blízkých.

Vzorce, na základě kterých vstupujeme do vztahů, se nacházejí obvykle právě v té implicitní paměti, o které jsme psali výš. Pokud porozumíme tomu, jak jsme takové vzorce získali, a podaří se nám opravit v nějakém blízkém vztahu to, co se dřív nepovedlo, je možné přestavět a přeskládat ledacos. Ať už máme tendenci se druhým zcela odevzdat, splynout s nimi a ztratit vlastní já, vlastní svobodu a zřetel k vlastním potřebám – anebo máme naopak kolem sebe obranný krunýř, přes který se k nám nikdo nedostane.

Integrace stavů

Jak je možné, že současně potřebujeme věci, které si na první pohled protiřečí? Jak můžeme současně chtít a potřebovat…

• blízkost i nezávislost?
• bezpečí i dobrodružství?
• péči i ovládnutí?
• kontrolu i odevzdání se?

Každý člověk prožívá různé stavy svého bytí, které jsou spolu ve vzájemném rozporu. Klíčové je, že to samo o sobě vůbec nevadí. Překáží nám ale, když některé z těch stavů odmítáme jako něco nepatřičného, za co bychom se měli stydět, co se snažíme potlačit nebo si úplně zakázat. To, co potřebujeme, je přijmout tyto rozpory jako zdravé rozměry mnohovrstevnatého života. Toto jsem já – a toto jsem taky já. Díky tomu se můžeme svobodně otevřít různým svým potřebám a v různou dobu je naplňovat.