Jak přijmout vlastní chybu

Přes všechnu snahu věc napravit v nás často může zůstat jakési pnutí. Tíha, která svazuje žaludek. Strach, z kterého už vám těžknou svaly a v závěsu za tím vším pocit selhání. „Jak jsem to jen mohl/a dopustit?“ Dobře víme, že čím více se o něco snažíme, tím je větší pravděpodobnost, že budeme dělat chyby. Že nic nezkazí jen ten, kdo nic nedělá.

Tohle všechno víme, i tak ale někdy žijeme v zajetí ideje, že teď, teď! už jsem dost zkušený/á, dost poučený/á, dost zralý/á a chyby dělat nebudu. Při střetu této představy s realitou může nastat bolestivé prozření. Než se z chyb můžeme poučit, je potřeba naučit se s chybami žít. Odpustit si je.

Vypozorovala jsem u sebe tyto fáze procesu, které si pracovně nazývám POPO:

1. Pochybení
2. Odmítání
3. Panika
4. Odpuštění a pochopení

Fáze 1: Dělám chybu, nevím o tom.

Tahle fáze přichází většinou nečekaně. Mám dojem, že mám věci pod kontrolou, že přesně vím, co a jak a hlavně! – už chyby prakticky nedělám. Omyl! Délka této fáze závisí na tom, jak hluboce ignoruji svoje city a ze strachu, abych tu chybu nakonec neudělala, se raději vyhnu jakékoliv sebereflexi či zpětné vazbě ze strany druhých. (Schválně, kolik z nás zažilo pocit, že je názor druhých teď nezajímá, protože přesně a jasně víme, že to teď děláme správně?)

Fáze 2: Jsem zmatený/á, musí to být nedorozumění.

Čím delší je prví fáze, tím zoufalejší se teď cítím. Stále popírám, že jsem mohla šlápnout vedle. Moje ego, těžce vydobytá autorita, respekt, cokoliv si sem dosadíte, mi brání chybu přiznat. Tak dlouho jsem budovala to, kde jsem. Stůj co stůj si to musím obhájit. A jsem opravdu skálopevně přesvědčená, že se z mojí strany nejedná o chybu. Vysvětluji, vysvětluji, vysvětluji…Všem, všude a všechno. A nejvíc sobě.

Fáze 3: Proboha, to ne!

Tahle fáze je, ač se to nezdá, velmi důležitá. Je z všech čtyř první vědomá a zároveň prvním signálem, že začínám vidět realitu. Dojde mi, jak jsem unavená. Jsem zmatená. Najednou vidím, jak bojuji. Jak se obhajuji. Přichází první myšlenka: „Co když jsem to vážně zvoral/a já?“ Au!

Fáze tři bolí. Cítím frustraci ze selhání. Stud přede všemi, kterých se situace týká. Zajisté hned věděli, že to byla moje chyba, a teď si o mně myslí to nejhorší. To, čeho jsem se bála nejvíc, že přijdu o svou autoritu, důvěru, respekt atd., se stalo. To nesnesu. Míra bolesti závisí na tom, čeho se bojíme nejvíc.

Jak tuto fázi zdárně překonat?

• Dýchejte. Tři hluboké soustředěné nádechy směřující vědomě od klíční kosti, přes hrudní koš, do břicha a beder s výdechem jdoucím v opačném pořadí.
• Uvědomte si, že to, co teď cítíte, je emoce. Emoce má často rychlý a intenzivní nástup a pomalu odeznívá. Poleví. Opravdu poleví, jen ještě jeden nádech navíc.
• Zvědomujte si své pocity. „Co teď cítím? A teď a teď? Dobře, mám pocit, že mne ostatní nenávidí. Dobře, cítím se nepříjemně. Co se děje v mém těle? Co cítím?“ Soustředění se na tělo na chvíli pomůže odpoutat soustředění na mysl, která v této fázi často neřízení víří. V tomto směru je k nezaplacení Eckhart Tolle a jeho Moc přítomného okamžiku.
• Odložte reakci. „Fajn, mám pocit, že je všechno na nic, že mne všichni nenávidí, že jsem selhal/a atd…Může to být horší? Těžko. Tak počkám do zítra. Třeba mě něco napadne.“ V kombinaci s dýcháním a zvědomování pocitů lze poměrně účinně zabránit nekontrolovatelným výbuchům.
• Vypusťte páru. Odloženou reakci nepotlačovat, ale vybít tam, kde napáchá co nejméně škody. Mám vztek a potřebuju ho vybít? Pomůže sport a je jedno, je‑li to běh, boxování či házení klacků psovi do zblbnutí. Fyzicky ulevit. I nekontrolovaný pláč někde, kde jsem v bezpečí, má očistné účinky.

Délka této fáze hodně závisí na vašem naturelu, zkušenostech a momentální životní situaci. U žen má svůj nepopiratelný vliv i fáze menstruačního cyklu. Pokud máte v této fázi pocit, že už to opravdu nejde, zkuste alespoň ještě jeden den. Nic víc. Jen jeden den navíc, kdy budete zhluboka dýchat a to, co se kolem vás děje, jen pozorovat. A ráno, nebude‑li vám líp, zkuste ještě jeden den.

Fáze 4: Nevím, zda je horší moje pochybení či to, jak se za ně trýzním.

V poslední fázi dochází k uvědomění, že ten emoční bič, před kterým poslední dny marně uhýbám, je jen v mojí režii. Stále více zvědomuji svoje pocity a v duchu si opakuji: „Přijímám, co se stalo. I takový/á se ale můžu mít ráda.“

Začínám si vědomě odpouštět:

• Co potřebuji k tomu, abych si odpustil/a?
• Co když svou vinu odložím. Co kdybych ji na chvíli neměl/a. Jak bych se cítil/a?
• Pokud by se v podobné situaci ocitl někdo z mých milovaných, jaký postoj bych k němu zaujal/a?

Jak rozmlouvat se svým druhým já je výborně popsáno v knize Inner Game od Timothy Galweye. Další užitečné techniky naleznete v knihách o NLP. Jste‑li však v situaci, kdy je potřebujete rychlejší řešení, než číst knihu, můžete zkusit následující:

1. Vyberte si předmět, který bude symbolizovat já. Nebo jen na zem nelepte papírek se svým jménem. Postavte se krok od něj a podívejte se „na sebe“.
2. Zkoumejte, co vidíte, slyšíte a cítíte při pohledu na sebe. Pokud cítíte moc velké pnutí, ustupte ještě o krok a klidně ještě o jeden. Zhluboka dýchejte a zkuste na sebe pohledět s pochopením.
3. Uvědomte si, že ta osoba tam (vy) si zaslouží pochopení. Promluvte na ní a připomeňte jí, co všechno už udělala dobře. Ubezpečte ji, že víte, co prožívá. Řekněte jí, že se nemusí bát, že budete vždy stát při ní. Mluvte v duchu či nahlas a zkuste dát průchod všem slovům pochopení, které vás napadnou.
4. Na závěr se postavte na první lísteček se svým jménem. Podívejte se do místa, kde jste stáli a říkali slova podpory a nechte je ve své hlavě znova zaznít. Jsou adresovaná vám.

Projdeme‑li poslední fází, rozšiřujeme si vědomí o sobě samých. O tom, kdo jsme, na čem nám záleží a s čím chceme či naopak nechceme žít.

Ačkoliv jsou tato období našich životů nepříjemná, jsou to ty všudy přítomné překážky, jež nás posilují pro další životní etapu. Nenávist, frustrace a vztek nevedou k užitečným řešením ani k poučení. Proto je na první místě najít znovu spojení se sebou. Tak můžeme najít i řešení.